Mám udat vlastního syna?
Mám sedmnáctiletého syna, vychovávám ho od jeho jedenácti let sama, s manželem jsme se rozvedli. On bohužel o syna ztratil zájem, založil si novou rodinu, a jelikož jeho nové manželce se nepodařilo s naším klukem najít vztah, raději se syna v podstatě zřekl.
Tomáš (syn) to samozřejmě těžce nesl, dlouho trvalo, než se s tím, co mu otec udělal, nějak smířil. Zpočátku se snažil ho kontaktovat, ale když zjistil, že táta se jen vymlouvá, případně nedrží sliby, postupně to vzdal. Asi tak od třinácti, čtrnácti let se s otcem prakticky nevídá, k nějaké návštěvě dojde sotva párkrát do roka.
Možná, že na synově problémovém chování má svůj podíl i to, co prožil. Od puberty je to s ním totiž hodně těžké a já cítím, že na něj nestačím. Ještě na základní škole mě přestal respektovat a dělal si, co chce. Má snaha o nastolení nějakého řádu vyšla úplně naprázdno. Velmi často jsem se cítila a stále cítím úplně zoufalá a bezmocná.
Teď je Tomáš ve druhém ročníku, učí se na kuchaře. Šel tam vlastně jen proto, že na nic jiného neměl. Flákal školu a jeho výsledky podle toho vypadaly. Ani na učňáku to ale nevypadá nijak slavně. Prvním ročníkem sotva prolezl, teď je zatím ještě začátek roku, tak těžko říct. Ale podle toho, jak se chová, mám obavu, že spěje k vyloučení. Chodí za školu, neučí se, je drzý, konfliktní. A já bezmocná.
A teď se konečně dostávám k tomu, proč vlastně píšu. Mám totiž důvodné podezření, vlastně spíš jistotu, že se Tomáš chytil nějaké party a krade. Všechno tomu nasvědčuje. Žije si jako král, každý den chodí do hospody, kouří drahé cigarety, občas si koupí něco značkového na sebe. Když se ho zeptám, kde na to bere, buď mi vůbec neodpoví, nebo řekne něco ve smyslu, že je prostě šikovnej a umí si to zařídit.
Nedalo mi to a jednou, když nebyl doma, jsem mu prohledala pokoj. Tím se moje podezření proměnilo v jistotu. Našla jsem různé šperky a jiné cennosti, docela dost peněz v hotovosti a i nějakou elektroniku včetně mobilních telefonů. O svém nálezu jsem Tomášovi zatím neřekla.
Je mi z toho úzko. Tohle už není legrace, tady jde o trestný čin. Jenže taky jde o mého syna, kterého mám i přes všechny potíže samozřejmě ráda. Není ještě ani plnoletý. Vím, že bych měla něco udělat, ale nevím co. Jít na policii? To by asi bylo nejsprávnější, ale představa jak udávám vlastního syna, je pro mne přímo děsivá. Jenže když neudělám nic, je to vlastně něco jako zamlčování trestného činu, nebo jak se tomu říká, a navíc budu jen nečinně přihlížet tomu, jak se z mého syna stává kriminálník.
Je mi z toho zle, kolikrát už jsem stála před policejní služebnou, ale nikdy jsem se neodhodlala vkročit dovnitř. Neřekla jsem to vůbec nikomu, držím to v sobě jako děsivé tajemství, které mne doslova sžírá zevnitř. Až jsem se rozhodla napsat to sem, anonymně. Asi mne odsoudíte a označíte za neschopnou matku, ale věřte, že taková nejsem. V životě by mne nenapadlo, že budu někdy řešit něco takového.
3.10.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 61 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mám udat vlastního syna?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Každá máma si myslí, že své dítě zná. Chyba lávky nezná. V podstatě nezná ani sama sebe. Udat syna je to poslední co bych řešila v tomto okamžiku. Vychovala jsem 3 syny, každý byl jiný a žádný nebyl podle mých představ. Kdybych tenkrát věděla co vím dnes, řešila bych celou věc komplexněji. Jenže tenkrát jsem neměla zkušenosti co dnes. Povaha lidská je nevyzpytatelná. Navrhnu ti něco , za co možná sklidím vlnu kritiky, ale za pokus by to mohlo stát. Zajdi za dobrým astrologem /píši za opravdu dobrým/ a nech si udělat na syna podrobný horoskop k datu jeho narození. Věř, že s tím nic nezkazíš, ale můžeš mnohé ovlivnit a minimálně pochopit. Pamatuj, že za nějaký měsíc může být vše úplně jinak.
.gif)
já ty věci najít tak to nevydržím nic neříct....to by byl takový cirkus, ale druhým těžko radit a myslím si, že i otec do toho má co mluvit, zodpovědnost je i na něm....
Doporučovala bych zákon číslo 218/2003 Sb., to je o trestní odpovědnosti mladistvých, jaké můžou vyfasovat tresty a jak probíhá soudní projednávání. Je to poučné, a člověk zjistí, že mládež má poměrně vysokou ochranu a zas tolik se jim toho nestane. I když je to bezesporu mizérie, a nepěkný začátek do života, pořád to není katastrofa. A je dobře vědět, i kdyby člověk ty informace nakonec nepotřeboval.
.JPG)
Já myslím, že rodinní příslušníci mají právo nevypovídat.
Tím nechci říct, že bych nad situací mávla rukou, jen souhlasím s ostatními, že bych s policií počkala a řešila to nejdřív s nějakou tou poradnou.
Riki: jo, po právní stránce máš asi pravdu, člověk to bere spíš v té citové rovině. Paní by to kvůli tomu asi měla exovi nahlásit, už kvůli pozdějšímu alibi.
Linda: No já reagovala na větu ,,Možná, že na synově problémovém chování má svůj podíl i to, co prožil".
Na to jsem zase silně alergická já, protože moje děti toho bohužel taky prožily dost. Jednoho mám už po pubertě a druhá do ní vstupuje a byla a jsem schopná to v rozumné míře ukočírovat. I když se ztrátou kytičky. A věř mi, že to nemám lehké.
Milá B.,
myslím, že bys měla uhodit na syna s tím, že buď přehodnotí svůj žebříček hodnot, začne mít studijní výsledky a začne se doma snažit, jinak ho udáš.. Prostě narovinu říct jaký poklad jsi u něj našla a třeba, že to máš vyfocené. Prostě ho postavit před hotovou věc s tím, že když se nezmění jeho chování, že ho udáš na policii, pěkně do něj natvrdo. Ovšem nesmí poznat, že nemáš sílu ho udat. Mohlo by to pomoct. To jak se chová je jen vina party, být na něj dva, možná by dostal včas přes hubu, ale nestalo se. Tak do něj, jeho vlastními zbraněmi a dokud ještě není plnoletý, až mu bude 18, bude pozdě. Zabojuj, držím pěsti
PS: já nic tak závažného nikdy neřešila, ale vím, že poprvý přitvrdit bylo těžký....
sevenofnine: To nemyslím tak, že za všechno může výchova, spíš že dítě v určitou chvíli něco potřebovalo, třeba jen obejmout, ujistit, že ho berou, nebo přístjší přístup, či naopak míň přísný a víc pochopení, ale rodiče si nevšimli, nebo netušili co. Vychovávat se nikdo neučí, to je pokus omyl a na některých dětech jsou ty omyly víc vidět.
Je možné, že paní B. něco ve výchově zanedbala, nebo taky ne. Kdo to nezažil, tak tomu nevěří, že potomek si jde svou cestou, na rodiče absolutně kašle, uznává jen partu,nedá, dělá si co chce, nepomůže křik, tresty, omezení kapesného, prostě vůbec nic. Ta bezmoc je asi hrozná, když se díváte na to, jak si mladý člověk kazí život.
Měli jsme to v rodině, naštěstí vzdálené.
Riki: Ale jo, i mí rodiče podávali vysvětlení ohledně bratra, ale byly to věci, kterým se člověk s odstupem času zasmál nebo se to dává po čase jako historka k lepšímu při rodinných sešlostech, i když tehdy jim asi bylo dost krušno.
No, možná by to mělo smysl. Nebo třeba jestli na někoho něco zabralo.
no já bych byla opatrná se soudy, že za všechno může jen a pouze výchova a , že selhání dětí je jenom a pouze důsledkem téhož. Každý člověk je originál. Pomoc potřebuje matka i syn a po bitvě každý generál.
Verera: nostalgicky jsem vzpomněla složku policejních protokolů a "podávání vysvětlení", nasbíranou za dobu dospívání mého staršího syna. A že to bylo perných pár let. Hodně překvapení. 
A hodně pestrý "rejstřík", bylo by to na román. No ale jaký význam by to mělo, vyprávět to druhým, když každé takové robě má jiné podmínky, jiné rodiče, jinou svoji hlavu a vůbec je to prostě individuální, co vedlo k tomu, kam až to vedlo? 
Almega: je mu teprve 17 - to nemůžeš jen tak mladýho vyhodit z domu a chtít, aby se staral sám o sebe. Není ještě ani vyučenej, to by neprošlo...
Docela by mě zajímalo, kdyby se někdo, kdo má s dětmi takovéhle problémy, zamyslel a napsal, co podle něj je příčina takového chování. Jako inspirace pro ty, kteří mají děti ještě malé.
Tady to klidně mohlo být- otec se o kluka nezajímá, maminka s esnaží zabezpečit materiální potřeby, nějak jí už nezbývá čas na povídání a zábavu se synem, ten se cítí odmítaný (i když to tak nemusí být, i ten otec to mohl vzdát, protože se kluk choval u nich nesnesitelně, možná v nějaké naivní snaze dát rodiče zase dohromady).
Peněz taky moc není, dostává třeba míň než ostatní, do toho si maminka občas postěžuje, že ti mají to a to a oni ne, on získá dojem, že svět je nespravedlivý, takže má jakési právo si vzít to, co o co byl ochuzen.
Parta ho naopak bere takového jaký je (nebo on se přizpůsobí, aby zapadl) . A to že ho maminka opečovává, dopřeje mu něco, co sobě ne, považuje časem a samozřejmost, za své nezadatelné právo, tak jaký může mít respekt?
Almega: v podstatě souhlasím, ale ne s poslední větou. Jak už jsem psala, měli jsme v příbuzenstvu něco podobného, taky to vypadalo na beznadějný případ - byla to holka, ale fyzicky napadala i vlastní mámu. A dneska, cca po 7 letech, je všechno jinak, sama má dítě a je z ní vzorná máma a z její matky šťastná babička. Takže všechno může dobře dopadnout, ale ty nervy, co to stojí...
