Zahrnují nás luxusními dary a mně se to nelíbí
Nevím, co mám dělat s manželovými rodiči. Lépe řečeno s jejich dary, kterými nás zahrnují. Je mi to nepříjemné. Vím, že kdyby nechtěli, dávat nám je nebudou, ale já se z nich nějak nemůžu radovat.
Oni jsou velmi slušně zajištění. V restitucích získali velký majetek, žijí si na hodně vysoké noze.
Já jsem na mateřské, máme dvě děti – dvouletá dvojčata. Manžel má plat docela slušný, jenže když jsou malé děti, je potřeba stále kupovat spoustu věcí a my navíc vše kupujeme dvojmo. Jsem ráda, že nám rodiče pomohou například s nákupem oblečení a podobně, ale oni tu svou pomoc přehánějí. Cítím se zavázaná, působí to na mne, jako by si těmi dary chtěli koupit jakousi poslušnost.
Minulý rok nám k Vánocům dali 150 000 korun, abychom si mohli zařídit novou kuchyň. Podotýkám, že jsem se před nimi nikdy ani slůvkem nezmínila, že bych po novém zařízení toužila. Oni prostě sami usoudili, že naše stávající kuchyň je hrozná, dali nám peníze, zdůraznili, za jakým účelem, a basta. Dali nám to v podstatě příkazem. Potom mi tchyně až nepříjemně radila, co a jak má v kuchyni být, jaké spotřebiče koupit, která dvířka jsou podle ní nejlepší.
Nebylo mi to příjemné, ale když jsem se ohradila, že v té kuchyni snad budu vařit já, doslova mě zakřikla připomenutím, že bez nich bychom se na ni nikdy nezmohli.
Teď mi manžel řekl, že nám jeho rodiče chystají pod stromeček luxusní dovolenou na Seychelách. Prý to bude 14 dní pro celou naši rodinu. Oni mají jet taky.
Mám po náladě. Nestojím o dovolenou, kterou strávím povinným děkováním. Raději bych jela s dětmi na Slapy a měla klid. Řekla jsem to manželovi a on se skoro urazil. Jemu takové dary od rodičů nevadí, je rád, že nám takhle pomáhají a díky nim stoupá naše životní úroveň... Nechápe, co se ve mně odehrává. Prý by bylo velmi neslušné takový dar odmítnout.
Možná si myslíte, že jsem zbytečně zpovykaná, co by za něco takového dali jiní. Třeba vás napadne i něco o pálení dobrého bydla a o tom, jak jsem nevděčná. Jenomže já si nemůžu pomoct. Vyrůstala jsem ve skromných poměrech, na okázalé dary a povinnou vděčnost jsme si doma nikdy nepotrpěli. Hned, jak jsem ukončila studia, začala jsem se o sebe starat sama a naučila se samostatnosti a odpovědnosti.
Chci tak žít i dál. V rámci svých možností a schopností. Nepotřebuji mít všechno, obklopovat se luxusem a ověšovat zlatem. Nevím, co mám v takové situaci dělat. Jak si zachovat vlastní důstojnost a přitom je neranit a neurazit? Nejhorší je, že jsem na to sama, manžel mi v tomhle ohledu oporou skutečně není.
10.12.2007 Rubrika: | Komentářů 62 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Zahrnují nás luxusními dary a mně se to nelíbí
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zaffira: dala by ses koupit a byla jim vděčná? Nechala si líbit manipulaci a před svými dětmi poslušně přikyvovala na cokoliv? Nechala by sis líbit zásahy do výchovy dětí, protože oni do toho přece mají co mluvit, když vám tolik dali?<smajlik58Nebuď blázen, svoboda je nade všecky peníze.
.jpg)
Těžká situace, my jsme kdysi obdrželi instruktáž od Arcidiecézní Charity jak se chovat při adopci na dálku a vaše situace v mnohém připomíná situaci podporovaných.
jako příklad cituji :
Korespondence dítěte, které pochází z nejchudších vrstev/kast rozvojové země, s dárcem z bohaté Evropy může dítě za určitých okolností poškozovat. Z Vašich dopisů nesmí dítě vyčíst nabídku jakékoli pomoci nad rámec projektu Adopce na dálku®, protože tyto naděje v dětech způsobují spoléhání se na pomoc zvenčí a maří tím samotný cíl projektu
a zejména :
Pište citlivě; zmínky o luxusních dovolených a vymoženostech rozvinuté společnosti dítěti podávají do jisté míry zkreslený (protože neúplný) obraz o naší zemi a velmi snadno v něm zasejí touhu po bezstarostném a radostném žití v Evropě. Tyto tužby dítě vytrhávají z jeho komunity, o jejíž rozvoj v projektu Adopce na dálku® usilujeme.
.JPG)
Abadon - lehce se říká, hůř koná...
Sama mám podobný "exemplář" tchánů. Jenom "nejedou" v takových cifrách - ale dárky za 15, 20 tisíc začínají být běžné.
A jak už vím, je težké je odmítnout.
Jak tch. říkají: komu bysme měli dávat, než vám, co my teď s tím, jenom si hezky užijte, co my bysme dali za to, kdyby nám někdo tenkrát dal...
Je to hezké, ale potom musíme projevovat vděčnost, kývat, poslouchat, pomáhat kdykoliv se jim cokoliv zamane...
Teď nás celý rok tlačili do společného bydlení - mysleli si, že pocit vděku by nás k tomu měl donutit.
Řekla jsem si svoje - a je to mazec...Naštěstí je manžel při mě.
Autorka má dvě možnosti - buď se "postaví na zadní" , řekne si svoje a bude zažívat pár měsíců, možná let, dusno s tchány - případně i s manželem, ale nebude jenom loutka. Nebo bude dělat to, co chtějí druzí a bude to brát jako daň za veledary tchánů.
abadon: ono taky záleží, jestli by ti někdo zaplatil dovolenou zrovna podle tvých snů 
Jo a kdyby mi někdo zaplatil dovolenou, tak bych byla nejšťastnější tvor na světě a nohy dotyčnému klidně zulíbala.
Buď ráda, že můžeš být vděčná za pořádné dary. Horší by bylo, kdybys dostávala blbiny a ještě za ně musela děkovat (jako to mám jsem to měla já se svojí tchýní). Navíc nevím, co ti bránilo v tom, abys z nákupu kuchyně svoji tchýňku vypustila. Prostě poděkovat za peníze na kuchyň (to byla jejich volba), ale na rovinu říct, že o zbytek se postaráš ty a oni do toho nemají moc co mluvit. Maximálně se urazí a příště nedostaneš nic (max. fusekle a zástěru do kuchyně), ale to by ti zas tak moc nevadilo, že? A manželovi to vysvětli v klidu a hezky jasně, jako tady nám. A jestli to nepochopí a nebude stát při tobě, tak je to pacholek tumpachový.
Nelibi se mi, kdyz mi nekdo chce "pomoct" za ucelem me nekonecne vdecnosti az za hrob... 
S tou kuchyni, by zalezelo jak by mi to tchyne podala, jestli - heeele, jeeee, me se tyhle dvirka libi, co ty? Anebo - takze, objednej tyhle dvirka, to je dobra barva, bez debaty nejlepsi.... Proste jde o to, jestli slo o rozhovor o kuchynich s moznosti vlastni volby nebo o diktat... tady to vypada spis na ten diktat... 
No a dovolena? Ja bych to prijala a byla za to strasne rada, mozna bych pozvala tchanovce na nakou vecu tam, jakoze jim chceme podekovat... aby nemeli pocit, ze jsi nevdecna... 
a snazila bych se maximalne uzit dovcu po svem... jak uz psali holky.... 
Pokud ale mas pocit, ze jde z jejich strany o tu manipulaci taky bych se branila...
selma: možná by to dovedla ocenit, ale kdyby si kuchyň mohla vybrat dle svého a ne dle tchýně. sama ví co v kuchyni potřebuje nebo naopak ne a jaké dvířka tak se jí líbí něco jiného. a chování tchýně
no coment.
Oni jim nechtějí dělat radost, ale kupují si je a takhle nad nima mají vždycky na vrch. a věřila bych tomu že i na té dovolené to nebude lehké a pochybuji že by tchýně hlídala
Měla by sis nejdřív v klidu promluvit s manželem, ale to už tady psali i jiní, takže s ostatníma pln souhlas
orinka: naprosta pravda
poradit moc neumim.. povinne dekovani taky neni nic pro me, takze v tomhle te naprosto chapu... drz se a hodne stesti
Jsi ve zlaté kleci, bez nepříjemností se z ní nedostaneš. Buď to budeš snášet, nebo tomu uděláš přítrž, ale v každém případě to bude mít důsledky. Jestli chceš mít zaděláno na žaludeční vředy, snášej to trpně dál. Jestli chceš vyčistit vzduch, prosadit se a sama sebe si vážit, promluv napřed s manželem jestli je ochoten rodičům tlumočit tvoje pocity a když budě dělat mrtvého brouka, zkus to sama. Možná by pomohl rozumný dopis, ten si můžeš v klidu rozmyslit, poopravovat. Rozhovor může skončit parádní hádkou, té dopisem můžeš předejít, případně propracovat další strategii.
tak s manželem bych si řádně promluvila, aby mě pochopil, klidně bych mu řekla i něco, že on je přece schopen se o rodinu sám postarat, je chlap, umí vydělávat, nepotřebuje se nechat živit, není přece neschopnej ťunťa, kterej se musí nechat vydržovat rodiči.
Souhlas se Sally i sevenofnine - tchánovcům zdůraznit, že pomáhat když chtějí, tak prosím, ale ať vám laskavě nic nenařizují, jinak bych dary vracela. A dovču si užijte s manželem a o děti ať se staraj tcháni.
Možná by bylo dobré kdybys neměla nic, abys dovedla ocenit, když ti rodiče něco koupí. Já bych to brala, novou kuchyň, řekla bych děkuji a v létě bych se nemusela starat kam na dovolenou, kde na to vzít a tak nějak by mi bylo jedno , jestli by mi vybrali Paříž nebo Kanáry. Nechápu moc na co si stěžuješ.
já se chci zeptat , tohle dělali vždycky nebo až teď? Pokud jsi to viděla už před svatbou, financovali vám bydlení a podobně, tak máš smůlu a bude se ti těžce bojovat. Navíc manžel stojí při rodičích, dej si pozor ať on neskončí u maminky (určitě mu vždycky říkala, že nejsi ta pravá, bohatá atd.) a Ty jako samoživitelka. Ono je vždycky něco za něco a u vás to vypadá jako zažitý rituál, my pomáháme mladým. Na dovolené bych jim svěřila dvojčata a pořádně si to s manželem o samotě užila, ony by je tyto nápady pro příště přešly.
i já naprosto souhlasím se Sally,
Mně by se to líbilo, kdyby mě někdo financoval, když byly děti malé a já na mateřské. Ale muset pořád děkovat a být vděčná, nechat si do všeho mluvit, to bych taky nesnesla. Nejlepší je, když jsme si všechno pořídili sami a za svoje,nikdo nám nemohl nic říci.
