Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zjišťuju, že jsem si vzala pěkného sobce. Možná budete mít radu, jak s takovým chlapem jednat, jak ho přimět k tomu, aby přestal myslet jen sám na sebe. Připadá mi totiž, že je to s ním čím dál horší.

Jsme spolu čtyři roky, z toho dva jako manželé, máme rok a půl starého chlapečka. Ve chvíli, kdy jsem nastoupila na mateřskou, se manžel razantně změnil. Do doby, kdy jsem měla svůj vlastní, velmi slušný příjem, jsme ohledně financí nikdy žádné neshody neměli. Když mi začala chodit jen mateřská a později rodičovský příspěvek, zjistila jsem, že vlastně vůbec nevím, koho jsem si vzala. Jasně a jednoduše řečeno sobce.

Předtím jsme všechny výdaje řešili napůl a fungovalo to. Když se můj příjem snížil, nemohla jsem už vše řešit přesnou polovinou a manžel mi to začal předhazovat. Vůbec nebere v potaz, že ten nízký příjem mám díky tomu, že máme naše společné dítě. Podle něj na dítě beru příspěvky od státu a s tím musím vyjít. On zaplatí půlku nájmu a dalších výdajů a zbytek výplaty si nechává pro sebe. A je na mrtvici z toho, že už musí platit víc než půlku, protože můj rodičák tu druhou polovinu nepokryje.

Je to pro mne příšerná situace, nejraději bych se okamžitě rozvedla, ale těžko bych ze sedmi tisíci s malým vyžila. Teď přispívám z rodičáku částečně na nájem a ze zbytku – tří tisíc, má manžel představu, že zvládnu celý měsíc krmit i šatit jak dítě, tak sebe. Samozřejmě to nejde a musím mu o peníze říkat a pokaždé se cítím hrozně poníženě, protože on má kázání, jako bych ty peníze utratila za zlato a kožichy.

Sám si dopřává, nosí si domů laskominy, které si zamyká do nočního stolku, kouří, často si s kamarády zajde na pivo nebo na fotbal a tak. Vůbec mu není hloupé, že já škudlím, jak můžu, ovoce kupuju pro syna po jednotlivých kusech a sama si ho dopřeju jen z toho, co syn nedojí.

Mluvila jsem s ním o tom nesčetněkrát, bezvýsledně. Jsem zklamaná z našeho vztahu, z manželství. Připadá mi, že on si žije svým svobodným životem a já se synem jsme pro něj jenom přítěží. Uvažuju, že až budou synovi dva roky, dám ho do jeslí a půjdu do práce, abych na něm přestala být závislá. Jenže i to je problém, protože jesle nejsou levná záležitost.

Nemáte zkušenost s takovým chlapem? Já už nevím, jak dál. Zkusila jsem už všechno, dokonce už pro něj nevařím, což mu nevadí, zajde si do hospody. Strašně bych chtěla žít normálním rodinným životem, abychom byli spolu šťastní a syn měl zázemí. Ale mám obavu, že s tím exemplářem, co mám doma, to u nás tak nikdy nebude. Nevím, jestli je možné, aby se změnil. Je mu šestadvacet.