Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mám sedmnáctiletého syna, vychovávám ho od jeho jedenácti let sama, s manželem jsme se rozvedli. On bohužel o syna ztratil zájem, založil si novou rodinu, a jelikož jeho nové manželce se nepodařilo s naším klukem najít vztah, raději se syna v podstatě zřekl.

Tomáš (syn) to samozřejmě těžce nesl, dlouho trvalo, než se s tím, co mu otec udělal, nějak smířil. Zpočátku se snažil ho kontaktovat, ale když zjistil, že táta se jen vymlouvá, případně nedrží sliby, postupně to vzdal. Asi tak od třinácti, čtrnácti let se s otcem prakticky nevídá, k nějaké návštěvě dojde sotva párkrát do roka.

Možná, že na synově problémovém chování má svůj podíl i to, co prožil. Od puberty je to s ním totiž hodně těžké a já cítím, že na něj nestačím. Ještě na základní škole mě přestal respektovat a dělal si, co chce. Má snaha o nastolení nějakého řádu vyšla úplně naprázdno. Velmi často jsem se cítila a stále cítím úplně zoufalá a bezmocná.

Teď je Tomáš ve druhém ročníku, učí se na kuchaře. Šel tam vlastně jen proto, že na nic jiného neměl. Flákal školu a jeho výsledky podle toho vypadaly. Ani na učňáku to ale nevypadá nijak slavně. Prvním ročníkem sotva prolezl, teď je zatím ještě začátek roku, tak těžko říct. Ale podle toho, jak se chová, mám obavu, že spěje k vyloučení. Chodí za školu, neučí se, je drzý, konfliktní. A já bezmocná.

A teď se konečně dostávám k tomu, proč vlastně píšu. Mám totiž důvodné podezření, vlastně spíš jistotu, že se Tomáš chytil nějaké party a krade. Všechno tomu nasvědčuje. Žije si jako král, každý den chodí do hospody, kouří drahé cigarety, občas si koupí něco značkového na sebe. Když se ho zeptám, kde na to bere, buď mi vůbec neodpoví, nebo řekne něco ve smyslu, že je prostě šikovnej a umí si to zařídit.

Nedalo mi to a jednou, když nebyl doma, jsem mu prohledala pokoj. Tím se moje podezření proměnilo v jistotu. Našla jsem různé šperky a jiné cennosti, docela dost peněz v hotovosti a i nějakou elektroniku včetně mobilních telefonů. O svém nálezu jsem Tomášovi zatím neřekla.

Je mi z toho úzko. Tohle už není legrace, tady jde o trestný čin. Jenže taky jde o mého syna, kterého mám i přes všechny potíže samozřejmě ráda. Není ještě ani plnoletý. Vím, že bych měla něco udělat, ale nevím co. Jít na policii? To by asi bylo nejsprávnější, ale představa jak udávám vlastního syna, je pro mne přímo děsivá. Jenže když neudělám nic, je to vlastně něco jako zamlčování trestného činu, nebo jak se tomu říká, a navíc budu jen nečinně přihlížet tomu, jak se z mého syna stává kriminálník.

Je mi z toho zle, kolikrát už jsem stála před policejní služebnou, ale nikdy jsem se neodhodlala vkročit dovnitř. Neřekla jsem to vůbec nikomu, držím to v sobě jako děsivé tajemství, které mne doslova sžírá zevnitř. Až jsem se rozhodla napsat to sem, anonymně. Asi mne odsoudíte a označíte za neschopnou matku, ale věřte, že taková nejsem. V životě by mne nenapadlo, že budu někdy řešit něco takového.