Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi skoro třicet a po několika nevydařených vztazích jsem snad konečně potkala toho pravého. Petrovi je pětatřicet, je svobodný, slušný, galantní, má dobrou práci a celkově je solidně zajištěný. Mně už tak nějak tikají ty pověstné biologické hodiny a strašně ráda bych se konečně usadila a měla dítě.

Chodíme spolu od března tohoto roku, zatím je tedy náš vztah vlastně v počátcích. Přesto, že je mi s Petrem moc dobře, v průběhu léta se objevilo něco, co mne nenechává úplně klidnou. Mám totiž dojem, že trpí „nemocí“ zvanou mamánkovství. Nevím, do jaké míry je jeho chování normální a do jaké třeba já slyším trávu růst, proto bych vás chtěla požádat o nezaujatý názor.

Petr bydlí sám ve svém bytě, ale maminka mu tam chodí pravidelně uklízet a vždycky mu i nakoupí a donese navařené jídlo. Vezme tašku se špinavým prádlem a donesené čisté a vyžehlené mu poskládá do skříní. Nejdřív jsem si říkala, že na tom nic není, i když mě to trochu zarazilo. Taky bydlím sama a maminka mi rozhodně takový servis neposkytuje a ani bych po ní něco takového nechtěla. Ale co, je to chlap a ti přece jenom nejsou na tyhle praktické záležitosti stavění.

Nějak víc jsem se tím nezabývala, dokud nepřišlo léto a naše první společná dovolená. To byl pro mne totiž šok a od té doby přemýšlím, jestli je Petrův vztah s maminkou skutečně normální. Naplánovali jsme, že bychom spolu jeli k moři do Chorvatska. Autem. Petr přišel s návrhem, že by mohli jet i jeho rodiče, kteří tam jezdí pravidelně a mají už domluvené stabilní ubytování v soukromém apartmánu u jedněch lidí. Navíc kdybychom jeli jedním autem, ušetřili bychom za cestu.

Moc se mi to nezdálo, ale i tak jsem kývla, vzala jsem to z té praktické stránky a říkala si, že jsme dospělí a budeme tam jako samostatná jednotka. Jenže to jsem se spletla.

Cesta proběhla dobře, ubytování v apartmánu taky, rodiče měli jeden a my druhý, předpokládala jsem tedy dostatek soukromí. Chyba. Maminka snad neustále držela pohotovost. Měli jsme to bez jídla, vařili jsme si sami a ona nás každé ráno budila na snídani, hlásila, v kolik máme přijít k obědu a k večeři. Po prvních dvou dnech jsem Petrovi řekla, že tohle přeci nejde, že se snad můžeme o naše jídlo postarat sami a on, že prý mamince to dělá radost a byla by smutná, kdybychom ji odmítli. Nechtěla jsem dělat dusno, byla to dovolená, ale dobře jsem se necítila.

Tatínek mi připadá docela v pohodě, ale ta maminka, to je opravdu nářez. Když jsme si chtěli udělat přes den vlastní program, vyzvídala, kam se chystáme a když jsme jim to sdělili, hned organizovala, že půjdou s námi. Po obědě, když jsme chtěli mít trochu soukromí a zalezli si do svého apartmánu, vždycky tam za chvíli doslova vpadla, jestli si s nimi dáme kafe. Já už pak chtěla zamykat, ale Petr to nedovolil, jak by to prý vypadalo.

Těch deset dní byl pro mne docela očistec. Vlastně jsem trávila dovolenou s pro mne úplně cizími lidmi. Maminka se sice snažila být milá, ale té její ochoty a úslužnosti bylo prostě moc. Po návratu jsem o tom s Petrem mluvila a došlo docela ke konfliktu, kdy mi zklamaně řekl, že si myslel, že jsem jiná, ale teď vidí, že jsem stejná jako ostatní mladé holky, které už z principu nesnáší svou potencionální tchyni a snaží se postavit mezi matku a jejího syna.

Necítím se z toho úplně dobře, rozhodně bych něco takového udělat nechtěla, ale nemůžu si pomoct, opravdu mi nepřipadá normální, aby maminka takhle všestranně pečovala o svého dávno dospělého syna.

Jak to vidíte vy? Jsou mé úvahy přehnané a dělám problémy tam, kde nejsou, nebo byste na mém místě jednaly a cítily stejně?