Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Manžela chápu a současně je mi vaší dcerky líto.Jediná cesta je,že si fakt sedneš venku s knížkou nebo křížovkou a budeš dcerku po očku hlídat. Takto ji okrádáte o spoustu zážitků,co z toho dětství má? Musí se naučit žít s partou a věř mi,že i ke klukům pak bude mít obezřetnější vztah a nevlítne do prvního vztahu slepě a až moc důvěřivě.
My žijeme ve městě s 11 tisíci obyvatel,v RD,ale všichni kamarádi byli na sídlišti.Sice za naší zahradou,ale na žádné hřiště vidět nebylo. Buď chodily děti k nám na zahradu,ale to je dlouho nebavilo,nebo ty naše zmizly na sídliště.Ale věděla jsem,s kým jdou,kde budou a co míní páchat.To bylo míčů,sundávaných ze střechy obchodu Každou hodinu se musely chodit hlásit.Holka je starší,uměla hodiny,své hodinky měla od 1.třídy. Zazvonila,zamávali jsme na sebe,buď došli s bráchou oba nebo mi řekla,že brácha je v pořádku. Když jsme se domluvili,že v 7 budou doma,byli doma. Sice si stěžovali,že jiné děti jsou ještě venku /bylo slyšet řev třeba i v 9/,ale měli čas na zklidnění,večeři i svou zábavu nebo dodělat něco do školy.Dneska,když jsou dospělé,oceňují,že to fungovalo a že jsem i tak o ně musela mít strach.

Úchylové a pedofilové byli vždycky, to není výstřelek moderní doby...

chudák holka Co aby dcerka chodila ven a byla doma dřív než tatínek z práce?

Johanka74: jakobys popisovala mne, do skolky nechodila, bydlela jsem v dome, kde nebylo jedine dite meho veku (az cca od mych peti let, kdy jsme se prestehovali jsem mela prvniho kamarada ze sousedstvi), prvni trida neprijemny zazitek, prvni den hned pocit paniky a nejistoty (nikdo mi neublizoval, jen me proste desilo tolik osob pohromade - bylo nas 32 ) a dodnes nemusim velke kolektivy + introvert jak vysitej Taky si myslim, ze kdybych mela odmalicka kolem sebe vic deti, popr. chodila do skolky, tak by to treba pro me mohlo byt jednodussi...

Mám 8 letého syna a chodí ven před barák si hrát, jezdí tam na kole, hraje fotbal, na vojáky, s autama, prostě co ak kluci v jeho věku dělají, vidím na něj z okna a chci aby se každou hodinu sám hlásil. Taky se o něj bojím, proto mu stále říkám co může, nemůže, že nemá s nikým nikam jít atp, pořád mu to zdůraznuju, kdybych ho držela jen doma pod zámkem, nebo ho vodila ven, tak by si připadal hloupě a byl by neštěastný, že nesmí ven.
Takže opatranost určitě, ale tak nějak v mezích normy...dnes ani malý chlapečci nejsou v bezpečí

Zkuste zavést nějaké pravdila co se týče pobytu venku.

Křeček: holka i na té vesnici se najdou úchylové......

dnes je dobré mít děti pod dohledem , to , co se dnes děje je hrozný, sám úchyl a pedofil a člověk aby se o děti bál.......nebojí se jen ten kdo je nemá tak tomu se to mluví......!

Juana: No u mě to má základ ještě hloub, nechodila jsem ani do jeslí ani do školky, prostě škola byla pro mě první krok mezi děti a nebyl příjemnej, neuměla jsem s nima jednat, když jsi jen mezi dospělýma Výhodu to mělo, jelikož jsem se nudila, tak jsem se sama naučila v 5 číst. A pak už samozřejmě není možné zapadnout do kolektivu, který v první třídě slabikuje Malého Bobše a Honzíkovu cestu, když ty už dočítáš Robinsona Crusoe Nicméně já jsem takto spokojená a neměnila bych. Nemám ráda "stádní typy".

Mám devítiletou dceru, pouštím ji. ale my jsme na vesnici.

Když si vzpomenu na Aničku,tak dodnes nechápu,proč tak údajně bohatá rodina nechala chodit děvče takovými cestami....Já říkám dceři i dnes(a to je už dospělá !),když jde náhodou sama někam posedět:kdyby se něco dělo,zavolej mi i v noci a já pro tebe dojedu,je to vždy lepší,než dělat hrdinu,jít nocí opuštěnými ulicemi a pak bych si to do smrti vyčítala....S mými dětmi jsme chodili běžně od mala do lesa,na hřiště-každý den,snad jen když lilo,tak ne.Nevím proč nejdete s dcerou,vždyť tam můžete sedět někde v koutku,číst si nebo ruční práci a ona občas za vámi přiběhne a vy budete mít klid a ona nebude mít pocit,že je napospas ,ani že je na provazu!!!

Johanka74: Nemyslím si, že to, co píšeš, má souvislost s tím, že jsi jako malá nemohla ven. Já to mám úplně stejně, nemám ráda větší akce, respektive až v mém skoro babičkovském věku se s tím už dokážu nějak vyrovnat, ale tak do 35 let to bylo pro mne utrpení, navíc jsem introvert odmalička. Přitom jsem jako dítě lítala po sídlišti, nikdo mne neomezoval, ale vztah k jiným lidem má zřejmě jako ty. Dodnes jsem šťastná, když jsem sama doma a nikdo jiný kromě psa tu není.

Bydlím v malém městečku, cca 4.000 obyvetal a můj desetiletý syn lítá s klukama po celém městě asi tak rok .

Chtělo by to druhé dítě, aby měl tatínek jinou starost. Chudák holka. Ta moje chtěla chodit sama už do školky přes park,že to zvládne, chodila jsem několik metrů za ní. Akorát že pak stejně musela do školy a ze školy sama, nemá každej tolik štěstí,aby si mohl dovolit doprovázet denně dítě, když musí být v práci. za mnou dcera jezdila od 1.třídy do práce několk stanic tramvají a od třetí sama dojížděla na jinou školu, cca půl hodinky. Jsem ráda,že je samostatná a vyzná se po Praze. HBohužel si mylsím,že Osudu se člověk nevyhne, co se má stát se stane, i kdybychom se na hlavu stavěli. Druhý případ - mě naši nepouštěli nikam,maximálně na dvůr s košem a chvilku pohrát s dětma. Dopadlo to tak, že na tom uzavřeném dvoře si mě vyčíhnul úchyl a já jak tele s ním šla do sklepa..naštěstí jsem utekla včas, ale jelikož mi nevěřili,že se nic nedělo a dědek byl celej špinavej a hnusnej, neminuly mě kontroly na dětské gyndě Od 8let jsem dostala německého ovčáka a pak už jsem směla ven, jen s ním . Výsledek - nemám ráda lidi, neumím a ani se nechci zařadit do kolektivu, jsem ráda sama, s knížkou nebo psem a skupina více než tří lidí je pro mě důvod, proč odejít domů takže jestli chcete mít z dcery předčasně vyspělého náruživého čtenáře,který o prázdninách jako zábavu čte učebnice na další rok, zavírejte jí doma

mám stejný problém i stejně staré dítě, bydlíme ale na menším městě, kde je jedna škola, vzdálená od nás cca 800 m, s přechodem přes dvě méně frekventované cesty.
Dítko ráno většinou vozím autem, mám to při cestě do práce, odpoledne chodí sama. Sama chodí i ven, jen musí sdělit - budu na hřišti, před domem, u té a té kamarádky. Občas jde i sama nakoupit, sámoška je asi 300 m přes cestu.
Exm. prudí, abych ji nepouštěla samotnou nikam, viz Anička a další případy. ´ˇRekla jsem mu, že kdyby chtěl vyloučit úplně všechna rizika, co se děcku můžou stát, nemohlo by vůbec vycházet ven a ještě bychom se museli modlit ať nám na střech náhodou nespadne letadlo.

Stejně není žádná hranice, do kdy by to člověk měl praktikovat - nepouštět samotné do 10, do 15, do 18?

Důležité je dítě poučit o cizích lidech, naštětstí o toim dost mluví i ve škole, měli tam přímo přednášku z policie a doufat, že nám se to nestane.

Pokud by bylo dítě nuceně zavřené doma, tak nejpozději v těch 15 se urve z řetězu a způsobí si problémy samo (parta, alkoholo, drogy...).

Klidně se Kamilo poraďte s nějakým psychologem, zavolejte do poradny, řeknou Vám i po telefonu názor a pro manžela to možná bude větší argument od takové autority.

já vašeho manžela chápu,i když nic se nemá přehánět...máme syna 7 letého a řešíme to tak,že ven sice chodí sám,ale lítá jen tak daleko,abych ho viděla z okna(né že u toho okna pořád stojím a pozoruju ho,to ne,ale často juknu) a samozřejmě jsem ho poučila o cizích lidech,že se snimi nemá bavit atd....na kolo jezdíme společně,to si ještě netroufnem ho pustit samotného,člověk nikdy neví,co se může stát.....