Práce v pohřební službě. Zvládly byste ji?
.jpg)
Už hodně dlouhou dobu hledám práci. Marně. Je mi 55 a jsem snad začarovaná, nikde mne nechtějí. O tu minulou jsem přišla před dvěma lety, kdy firma, u které jsem roky pracovala, krachla. Od té doby jsem na pracáku. Naštěstí nás manžel uživí, už jsem jen sami dva, ale žádná sláva to není. A hlavně, je to taky nejistota, být závislí jenom na jednom příjmu, protože nikdy nevíme, co se může stát. Přijde nemoc, nebo výpověď a budeme oba nahraní. A to nezmiňuju fakt, že být doma mi opravdu nevyhovuje.
Z marného hledání práce už jsem se propadla skoro do deprese, kdo nezažil, asi jen těžko dokáže pochopit, čím takhle „nezaměstnatelný“ člověk prochází. Teď se mi naskytla možnost. Dostala jsem pracovní nabídku, takovým trošku rozsáhlejším kolečkem „od známého přes známé“.
Stručně řečeno – jedná se o práci v Pohřební službě. Konkrétní náplň je sjednávání pohřbů a veškerá organizace a administrativa s tím spojená. Tedy zajišťování převozu zesnulých, jednání s pozůstalými… Paní, která tam do teď pracovala, odchází do důchodu a majitel za ni hledá náhradu. Vysloveně má představu nějaké zralé, životem zkušené ženy, která by zvládla vše jak administrativně a organizačně, ale zároveň i „psychologicky“ při jednání s lidmi.
Z té administrativy obavy nemám, ale co mne děsí je ten kontakt s pozůstalými. A vlastně celkově celá ta práce, kdy se všechno točí jenom kolem umírání a smrti. Stokrát si můžu říkat, že je to vlastně přirozená součást života, ale mám obavu. Bojím se, abych to psychicky ustála, všechny ty plačící lidi, vydávat ze sebe maximum empatie a tak. Jsem dost cíťa.
Tak nevím. Je to konečně práce, čekám na ni už dva roky, asi bych se teď neměla vybírat. Přesto váhám. Mám se rozhodnout v průběhu dubna, od června bych pak mohla nastoupit.
Co myslíte? Vzaly byste takovou práci v mé situaci? Dokážete si představit, že byste ji zvládaly? Možná by mi pomohly i rady o těch, které dělají v nějakém náročnějším zaměstnání, třeba na onkologii apod., jak se dá zvládnout ten nápor a hlavně, jak se naučit nenosit si tu práci s sebou domů. Manžel na to kouká nedůvěřivě, obává se, aby mě to nějak nesemlelo.
27.3.2015 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 63 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Práce v pohřební službě. Zvládly byste ji?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Záleží jak jsi na tom v takových situacích. Jestli tě rozhodí i informace ve zprávách a ze psa sešlého věkem jsi špatná ještě za měsíc, tak to pro tebe asi není. Ale jsi doma, tak by možná nebylo špatné se tam jít na pár dní podívat, jak vlastně vypadá denní provoz. Stejně by ses měla zacvičit ještě za přítomnosti paní, ale možná bys tam mohla být pár dní ještě než se rozhodneš.
Podle mě je to lepší, než pípat někde na pásu u pokladny.
Tady se můžeš do určité míry nějak realizovat, i když to není zrovna veselý odvětví. Jestli tě lidi nějak nese*erou nebo nejsi necitlivá, neempatická atd., tak to ber jako výzvu. Nakonec je to trochu psychologie, těm lidem můžeš svým přístupem a tím, co jim řekneš i pomoct. To bych brala jako plus :-)
Já bych asi tu práci taky vzala. Nějaké emoce tam budou, ale myslím si, že v těhle situacích se lidé chovají slušněji, než třeba jindy. Ty ty zesnulé vídat nebudeš, jenom pozůstalé.
Souhlasím s anitech. Já bych do toho šla. Záleží i na tom, jak jsi na tom s komunikací s lidmi. Lidé, kteří přicházejí vyřídit pohřeb, od Tebe budou očekávat pomoc a neprudí.
Vůbec bych neváhala a vzala to. Práce jako práce, zvykneš si.Musíš být milá, empatická, slušná, ale nesmíš to prožívat. Smrt je součástí života. Co by měli říkat ti, co jezdí k haváriím, patologové a ostatní?
Držím palce, ať se zapracuješ a daří se ti to zvládnout.
Je to práce jako každá jiná, naučíš se správný profesionální přístup, lidé připrojednávání praktických věcí nemají na emoce čas, ty příjdou až při pohřbu samotném. Ty jsi vlasdtně jenom kancelářská síla. Však si tam zajdi na zácvik a sama do června poznáš co je nebo není pro tebe a jak to vlastně doopravdy bude
Pentlička: 
Zadne strachy, to zvladnete. Proste to zkuste - odejit muzete vzdycky. Preji hodne zdaru.
Určitě bych tu práci vzala. Moje spolužačka ze základky ji dělá už léta letoucí a je spokojená. A myslím si, že lidé při sjednávání pohřbu jsou sice smutní, ale většinou nijak nevyvádí, soustředí se totiž na praktické věci a pláč si nechávají na soukromí. A smrt je součástí života, každého z nás potká, a to nejen vlastní, ale i smrt jeho blízkých. Brala bych to tak, že lidem pomáhám v těžké chvíli jejich života.
jestli máš povahu jako já, že všecko prožíváš s druhými, pak to pro tebe není.
.JPG)
Náročné to asi bude, ale na spoustu věcí se dá zvyknout...
Kdybys to vzdala předem, tak by sis to vyčítala.
Tak to prostě zkus a nic horšího, než že odejdeš, se nestane.
.jpg)
myslím si ,že to bude náročné, zkus to jak to nezvládneš tak odejdeš hodně 
Megí: má pravdu s tou paní bych promluvila určitě Ti řekne co a jak (odchází z práce dobrovolně doufám 
)
Kdyby to byla jediná možnost práce po dlouhé době, tak bych do toho šla. Myslím si, že jsem docela empatická a ráda jednám s lidmi, i když samozřejmě, že by bylo lepší s nimi jednat za jiných okolností, ale snad bych zvládla i tohle. Tak trochu znám jedny manžele, kteří mají pohřební službu, a oba mi připadají fajn a v pohodě. Taky bych nesla nejhůř ty děti, ale to říkají i doktoři nebo policisti.
Myslím, že dobře radí Megí
Znamy delal nekolik let pohrebaka a to je myslim si horsi. Ze zacatku to pry bylo tezsi,ale pak se tzv.odosobnil ale zustal velmi slusny. Kdyby prozival tragedie s pozustalymi,zblaznil by se.
Smrt je soucasti zivota. Praci bych vzala. Jen je potreba urcite odpoutani se od zarmutku pozustalych. Berte to tak,ze jim pomuzete dustojne zaridit vse potrebne.
