Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi pětačtyřicet, jsem rozvedená a mám dvě dospělé děti. Před sedmi lety ode mne manžel odešel, zamiloval se a naše manželství skončilo rozvodem. Hodně mne to tenkrát zasáhlo, měli jsme celkem pohodový vztah, žádné velké hádky ani nic podobného. Z manželovy zrady jsem se dlouho vzpamatovávala.

Pak se postupně osamostatnily i děti a já zůstala sama. Žádný vztah jsem od našeho rozvodu neměla a ani po nikom netoužila. Od dětí, které se s otcem stýkají, jsem se dozvěděla, že se před rokem se ženou, kvůli které mne opustil, rozešel. No a teď o víkendu mi bývalý manžel zavolal a požádal o schůzku. Šla jsem. Pozval mě do vinárny na skleničku a na večeři.

Viděli jsme se po těch sedmi letech téměř poprvé, předtím jsme se setkali na maturitních plesech našich dětí. Ale to byl se svou přítelkyní, takže jsme se jen pozdravili a prohodili pár zdvořilostních frází.

Teď jsme tedy seděli u jednoho stolu jen sami dva a já čekala, co z něj vypadne. V koutku duše jsem si říkala, jestli s nebude chtít vrátit a nemýlila jsem se. Bylo vidět, že mu to moc nejde, ale nakonec to z něj vypadlo. Prý ten jeho vztah, kvůli kterému rozbil rodinu, byl omyl, pořád ke mně něco cítí a byl by rád, kdybychom mohli být zase spolu.

A já nevím. V podstatě mi s ním bylo fajn, staré křivdy už mám pozapomenuty, dokázala bych si představit, že bychom byli zase spolu. Jenže něco mi tam, vadí, takový ten vnitřní pocit, nevím, jak to popsat. Jakože teď když je sám, mu jsem najednou zase dobrá. Bydlí v pronájmu, stará se o sebe sám, na což nebyl nikdy zvyklý a říkám si, jestli mu nakonec nechybí někdo hlavně na ten servis. Já už jsem si na svůj samostatný život zvykla, zjistila jsem, že mi to vyhovuje. Ale taky si říkám, že už nám není dvacet, roky přibývají, co jednou ve stáří?

Chtěla bych se vás zeptat, jestli za sebou některá nemáte takovýhle slepený vztah. Je vůbec možné něco, co bylo rozbité na padrť, zase slepit? Dokázali bychom fungovat dál, bez výčitek, bez pocitu viny apod.? Děti by určitě byly rády,. Kdybychom se s mužem k sobě vrátili, ale už jsou velké, žijí si své životy, dělat to jen kvůli nim, by nemělo význam.

Muže mi bylo v podstatě až líto. Strašně se snažil působit, jak je nad věcí, jak je v pohodě, ale poznala jsem, že je mu hodně úzko. Ta samota pro něj musí být zničující. Navíc, ta jeho ho prý dlouhodobě podváděla, takže taky utržil pěkné šrámy na duši. Přiznal, že až teď si uvědomil, jak moc mi ublížil.

Co byste dělaly na mém místě? Daly byste mu šanci?