Nedostatečné vzdělání způsobilo rozkol v rodině
Zajímaly by mne názory čtenářek na naši rodinnou situaci. Stala jsem se totiž černou ovcí, protože se chci vdát za muže, který nemá ani matruritu. To je podle mých rodičů neodpustitelné, jelikož v našem rodě se vysokoškolské vzdělání snad povinně dědí. Kromě mne, já jsem to nepodědila. Pracuju jako zdravotní sestra, což je povolání, o kterém jsem snila od dětství.
A teď chci navíc do naší intelektuálské rodiny přivést chlapa, který to nedotáhl dál než k výučnímu listu. To, že pracuje v profesi, která ho baví a navíc ještě velice slušně uživí, mí rodiče a sestra nevidí. Pro ně je alfou a omegou jeho nedostatečné vzdělání.
Když jsem se v devítce hlásila na zdravku, táta běsnil, máma šílela a sestra mě nechápala. Podle nich jsem s přehledem měla na to, abych se dostala na gymnázium a pak pokračovala ve vyskoškolských studiích. Pravda, známky jsem na to měla, na základce bylo na mém vysvědčení pokaždé vyznamenání. Jenže jak moc byly ty známky vydřené a jak jsem se trápila při matice, fyzice a chemii, to si nikdo neuměl představit. Netoužila jsem trávit další roky náročným studiem na gymplu a pak splnit očekávání rodičů a přihlásit se na nějakou vysokou školu.
Od malička bylo mým snem stát se zdravotní sestrou. Už jako malá jsem si nejčastěji hrála na nemocnici a ordinaci. Ten sen jsem si splnila, nyní je mi sedmadvacet a pracuju na dětském oddělení jedné nemocnice. Má práce mne těší, baví, naplňuje. Neměnila bych ani za nic.
Když se rodiče konečně smířili s tím, že to „nikam nedotáhnu“, a přestali naléhat, abych se přihlásila na medicínu, upnuli své naděje k tomu, že když už já jsem k ničemu, najdu si aspoň nějakého „vhodného“ partnera, který by naší rodině nedělal ostudu. Jenže já je zklamala i v tomto ohledu.
Petr je třicetiletý fajn chlapík, chodíme spolu už čtyři roky a chceme se vzít a založit rodinu. Zázemí máme, jelikož on má svůj vlastní dvoupokojový byt, kde budeme společně bydlet. Je hodný, vtipný, inteligentní. Povídáme si o všem možném, máme spoustu společných zájmů. To, že nemá maturitu, pro mne není ani v nejmenším překážka, vůbec to nevnímám jako nějakou vadu.
Mí rodiče a sestra to však vidí jinak a chovají se, s prominutím, jako maloměšťáci a snobové. Místo toho, aby byli rádi, že mám někoho, s kým je mi dobře, dávají mu všemožně najevo, že se do naší rodiny nehodí.
Vrchol všeho nastal teď, když se chystá oslava babiččiných osmdesátých narozenin a bylo mi řečeno, že Petr na ni není zván. Zeptala jsem se, proč, když přítel mé sestry tam bude. Prý by to babička těžce nesla, ještě jí o tom, koho jsem si vybrala jako partnera, neinformovali. To je totiž další specialita naší rodiny. Zakázali mi před prarodiči o mém příteli mluvit, prý se jim to musí sdělit nějak opatrně a ve vhodnou chvíli. Pravda je, že babi a děda si dodnes, i ve svém vysokém věku, na sobě hodně zakládají a i na vizitkách na domě mají napsány všechny své tituly před i za jmény.
Připadám si jako v blázinci. Kdyby to nebyla realita, pro mne tak strašně bolestná, snad bych se tomu i smála. Je v dnešní době něco takového vůbec možné? Napadlo by vás dělit lidi na vhodné a nevhodné jen kvůli dosaženému vzdělání?
A co byste mi poradili, jak se mám zachovat ohledně té babiččiny oslavy? Babičku mám ráda, nechtěla bych u toho chybět, ale to, že mám zakázáno vzít s sebou svého přítele, se mne velice dotklo a mám chuť tam nakonec také nepřijít. Jenže to by rodinným vztahům zrovna neprospělo.
3.4.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 64 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nedostatečné vzdělání způsobilo rozkol v rodině
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Měli jsme něco podobného. Problém byl snad ve všem. Panelák, rodinný dům, práce, peníze. Prostě vztahy na bačkoru. Ani jedna strana nebyla v poho, ale my dva to ustáli, protože jsme drželi a držíme při sobě. Jak dáš na názory rodiny a budeš se jim podřizovat, nebude to dělat dobrotu.
Myslím, že z takové situace není úniku. Někdo bude muset ustoupit, aby bylo příměří. A pokud nikdo neustoupí, tak holt příměří nebude.
Já osobně bych s babičkou před oslavou promluvila a možná by to šlo pojmout jako "jeden z dárků", že jí přivedete ukázat nastávajícího. Možná by babička byla sama zvědavá a chtěla ho vidět. A třeba se jí zrovna bude líbit. Říká se, že stáří a moudrost jde ruku v ruce, tak možná budou prarodiče rozumnější než rodiče. Nakonec aspoň jeden spojenec by se Vám hodil.
Ramondia: 
.jpg)
Tarantule: domkáři byli odjakživa divný ....
Ještě se dělí na "tradiční domkáře" na "novozbohatlické" s podskupinami "my máme vilu a vy jen šumperák"
Přítel mojí sestry taky nemá maturitu, ona jde na vysokou.... Naší rodině je to jedno... berou ho.... ale jeho rodina má pocit že když máme všichni VŠ tak pro něj nejsme vhodní.... Znám to ale i z další strany - přítelovi rodiče mě nesnášejí, protože na rozdíl od nich nemáme vilu. Prý jsem póvl z bytovky a i horší výrazy padají... Myslím že jako maloměšťáci se chovají tak trochu všichni češi, je to naše specialita. Poradila bych ti jen tvrdě si za svým přítelem stát - na oslavu bych bez něj vůbec nešla, například. Je to sice smutné, ale řekla bych že nutné pokud chcete mít do budoucna zdravý vztah. Já bych tedy byla radikální... cvhíli to bude nepříjemné, ale ty zakládáš svojí rodinu a je třeba zajistit aby jí okolí respektovalo. Je to psychicky náročné hádat se s rodiči... můj přítel s nimi už musel přerušit kontakty protože pořád jen poslouchal jak jsem špatná a měl toho už dost. Vaši se už asi "nepřizpůsobí časem" protože na to měli čtyry roky a nic... Dle mého názoru bys je tedy měla stavět před hotovou věc - patříme k sobě a buď nás budete brát oba, nebo omezíme kontakt. Věř mi že jejich systematické nahlodávání, ač jsi zjevně odolná, by po pár letech udělalo své. Ono sebepevnější vztah mívá krize, a ty dokáží nepřejícní lidé šikovně využít..
zas máš výhodu, že ti rodiče nebudou kafrat do vnoučat .
Můj tchán se brzkým těhotenstvím své dcery s titulem ING,MBA + tuna světových diplomů "po pouhých několika letech kariéry" cítil velmi zhrzen.
On jí vykládal , že nejlepší bude když si počkáme s dětmi až si žena založí firmu, nebo udělá kariéru u nadnárodní společnosti nebo bude profesorka a díte až tak někdy v 38-39 - času dost. On nemá syna a dcery hrnul skrz české posléze světové školství metodou se dvojkou ani nechoď domů .... buď budeš mít titul nebo dva to je lepší nebo nejsi moje dítě.
Tchyně, jihočeská selka a vyučená prodavačka je naprosto v pohodě.
Dokonce nastala scéna kdy naše zlatá tchyně poskakovala jako štastný míč s tím, že bude první vnouče a on vstal a beze slov odešel a zaryl se do své ložnice odkud nevylezl dokud jsme neodešli... ženě bylo v té době 26 roků...pak s dcerou nemluvil týdny a se mnou měsíce. Důvod byl , že žena bude muset přerušit kariéru a své tituly nevyužije.....
Pak jsme jim vnuka ( toho už miloval) " zákeřně odvezli" do ciziny a jen sme se vrátili pořídili jsme si druhého a světe div se tchán opět "šokézní přístup nemluvil s náma atd " před pár lety jsme si na "stará kolena pořídili" třetího kluka a tchán to komentoval slovy "ty jí prostě ten život chceš pořád kazit", no aspoň už s náma mluvil.
Teď už je s důchodem v pohodě jen mě děti ničí tím, že jim vykládá že 2 je špatná známka a trojka je cesta do pekla nevědomosti.
Takže takových intelektuáslkých nadrženců včetně sestry ti opravdu nezávidím, já mám v dosahu jednoho a ten me uplně stačí
Ledomia: taky už mě to napadlo, ale nevím.
Poradíte mi někdo, jak přidám článek na hlavní stranu? 
monia: to mi taky něco připomíná. Já pocházím z velkého města, manžel z vesnice. Hrozně mě pobavilo, když tchyně dávala na odiv, že jsem pomáhala při zabijačce. Představ si Máňo, holka z paneláku a ona špejluje jitrnice, ona se ničeho neštítí Já na to: "A měla bych?"
Chudinka tchyňka, čekala, že se bude bavit, jak ta městská fiflenka bude štítivě ječet a omdlívat a já ji tak zklamala. 
.gif)
nevím nevím, Lucie píše, že i babi a děda si na svých titulech hodně zakládají, mám obavy, že pochopení mít nebudou. Přijde mi, že je to v jejich rodině už tak nastavené. Spíš bych se babičce slušně omluvila, že přítel ke mě prostě patří a bez něj na oslavy nechodím 
U n ás je to přesně opačně, přivdala jsem se do rodiny - tchán je soustružník, tchýně dělnice se základním vzděláním, já mám střední školu a pracovala jsem taky jako zdravotní sestra, ale pro manželovy jsem tímto nula, která se do jejich rodiny nehodí.
A k článku, domluvila bych se s babičkou, pokud i u ní by to byl problém, na oslavu bych nešla.
Jarka7: A to cos napsala je svata pravda, podivej na pisatelku onoho pribehu: rodina vcetne babicky a dedy, co hlava to titul a podivej, jak primitivni je jejich obzor hodnot zivota. Meli by vypit ten pohar moudrosti 
. Ikdyz, ani te babicce v tomhle moc neverim
chytrájakrádio: 
Rozhodně bych tam přítele netahala "demonstrativně", není to cvičená opice a nemusí nikomu nic dokazovat. Asi bych udělala to, že bych zavolala babičce a vylíčila jí situaci. Pokud máte dobré vztahy a není senilní, měla by to pochopit. Dobrý by bylo se třeba domluvit tak, že vy s přítelem na oslavu přijdete dřív, než otec, matka a sestra. Jejich kyselé obličeje bych ráda viděla
Teeda, jakobych četla o sobě
S tím rozdílem že já jsem DiS (diplomovaná dětská sestra) a není to u nás vyhnáno až tak do extrémů..přítel vyučen, peníze tak akorát..
Taky byli proti tomu (hlavně otec), u nás jsou všichni vysokoškoláci a už já jsem černá ovce že mám jen maturitu a vyšší odbornou školu..
Nenaděláš nic, až časem snad pochopí že tahle volba je jen na Tobě..
Jinak souhlasím s babičkou promluvit a pokud by tam nechtěla přítele, nechtěla bych zas já na její oslavu..
Léto s kovbojem parádní film :-)
"to nemyslíš vážně Dorinko"
"nikdy..nikdy..nikdy?" 
