Nenávidí mě manželovy děti?
Jsem vdaná čtyři roky, máme dvouletá dvojčata, kluky. Moje je to první manželství, manželovo druhé. Z toho prvního má dvě děti – dvanáctiletou holčinu a devítiletého kluka. Jen na vysvětlenou, nebyla jsem příčinou manželova rozvodu, poznala jsem ho, když už byl delší dobu sám.
S jeho dětmi si vždycky rozuměla, v době, kdy jsem se s manželem seznámila, jim bylo čtyři a sedm let, seznámení a následný kontakt proběhl bez problémů. Vídáme je pravidelně každý druhý víkend, půlku prázdnin, na střídačku Vánoce a i mimo tyto stanovené návštěvy. Manželova bývalka se chovala docela rozumně, dokonce jsme se i seznámily a v tom ženském ohledu si vzájemně sedly.
Asi si říkáte, na co si chci stěžovat. Nechci si stěžovat, jen se teď stalo něco, co nám všem absolutně obrátilo život vzhůru nohama a já jsem plná obav, jak všechno zvládnu a asi bych potřebovala slyšet nějaké rady, zkušenosti a možná i povzbuzení, jak se s nastalou situací vypořádat.
Manželova bývalá žena totiž velmi vážně onemocněla, nechci popisovat konkrétní detaily, ale vypadá to s ní velmi špatně. Má rakovinu, postupuje to velmi rychle a její stav je prý v podstatě beznadějný. Je to hrůza. Mladá žena, letos jí bylo teprve 34 let. Momentálně je hospitalizovaná, už vůbec nechodí, zbyl z ní doslova jen stín.
Samozřejmě, že jak se začal její stav horšit, byly děti stále častěji víc u nás, poslední tři týdny je tu máme v podstatě nastálo nastěhované. A podle všech prognóz to vypadá, že to tak už zůstane na pořád. A já začínám mít pocit, že se v tom všem začínám pořádně topit.
Je mi pětadvacet, do manželství jsem spadla hodně mladá, mám dvouletá dvojčata, se kterými jsem na mateřské. A k tomu teď manželovy děti z prvního manželství, které procházejí velmi těžkým obdobím, jsou si vědomé, jak vážně je jejich maminka nemocná.
Oba dva s manželem se snažíme jak nejlíp umíme se jim maximálně věnovat a být jim oporou, ale asi to nestačí, nebo já dělám něco špatně. V uplynulých dvou týdnech se totiž vztah dětí ke mně změnil k horšímu. Skoro se mnou nemluví, začínají být drzé, když není manžel doma a já jim něco řeknu odpoví, že nejsem jejich máma a poslouchat mě nebudou. Nikdy dřív nic takového nedělaly.
Nějak mi to přerůstá přes hlavu, bojím se, abych něco nezkazila, aby se mezi námi nestalo něco zásadního, co by narušilo naše vztahy. Vzhledem k tomu, že u nás děti patrně zůstanou když ne natrvalo tak minimálně hodně dlouho, záleží mi na tom, abychom všichni dobře vycházeli. Uvědomuju si, jak je jim určitě těžko, stýská se jim po mamince, vědí, že je vážně nemocná. Manžel má tendence být k nim teď hodně benevolentní a ony toho začínají zneužívat. A já nevím, jak se mám správně chovat.
Potřebuju, aby normálně fungovaly a poslouchaly, manžel chodí domů z práce až večer, když přijdou děti ze školy, mám je na starosti všechny čtyři až do večera sama. Odpoledne objíždíme kroužky, kromě pátku mají každý den něco. Je to pro mne dost náročné skloubit s režimem svých dvojčat, často je to pěkný nervák. A do toho se s těmi staršími dohaduju kolikrát o úplných pitomostech, kdy mi bojkotují režim a systém který jsem vytvořila, abychom všechno, co je potřeba zvládli. V podstatě tím trpí i mí synkové, protože je celé odpoledne tahám v autě po kroužcích, kde pak čekáme, oni se nudí a logicky taky zlobí.
Je toho na mě nějak moc a hledám cestu, jak z toho všeho ven. Tím nemyslím, sbalit se a odejít, ale jak to všechno zvládnout, aby to bylo pokud možno v klidu a já nebyla každý den večer vyšťavená úplně nadoraz.
Mluvila jsem o tom s manželem, prosila jsem ho, aby dětem domluvil, aby mi nedělaly naschvály a poslechly, když jim něco řeknu. On to udělal, ale výsledek to nepřineslo žádný. Mám pocit, že mne jeho děti začaly snad nenávidět.
Jsem nějaká na doraz. Strašně se bojím budoucnosti, toho, jak bude náš život dál pokračovat, jak to všechno zvládnu a jak se s tím popasuju. Vždycky jsem chtěla mít jen jedno dítě a teď mám najednou v podstatě čtyři. Uvědomuju si, že je hrozné, že řeším sama sebe, když nejhůř jsou na tom teď ty děti a hlavně jejich maminka, ani si neumím představit, jak jí asi je.
Chci se zachovat správně, všechno zvládnout, láskyplně se postarat o všechny děti, dát jim, co potřebují. A přitom se cítím, jako když mě něco posupně vysává a šrotuje. A nevím, zda jsem vůbec schopná to vydržet.
Myslíte, že se to časem poddá a všechno si sedne do nějakých přijatelných mezí? A jaký je vás názor na to, kdybych, i přes tu šílenou situaci, ve které teď děti jsou, na ně byla přísnější? Moc se bojím, abych jim nějak neublížila.
30.10.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 43 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nenávidí mě manželovy děti?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Mají si ty děti s kým promluvit? Mohou s někým mluvit o svém strachu, obavách, o tom co cítí? Nebo je jim nadiktováno co mají a nemají a šmitec?
Zeptal se jich někdo? Mají se komu svěřit?
Nebo se jen samy osaměle plácají ve svém strachu a strašlivých obavách?
Jsou lidé, kteří odbornou pomoc odsuzují, ale osobně si myslím, že potřebujete všichni pomoc projít celou tou hroznou situací, potřebujete někoho nezávislého, někoho ke komu můžete jednotlivě i společně kdykoliv jít. Není to ostuda hledat pomoc, když nám něco takhle tragicky přerůstá přes hlavu.
Když Tvůj muž nebude chtít, jdi sama. Dostane se ti pomoci, psycholog ti nabídne pohledy ze všech stran, vyslechne tě, nabídne zkušenosti. Dětem může také velice pomoct. Ty i děti si k sobě hledáte cestu za mimořádně obtížné situace.
Bylo by možná na místě se zeptat dětí co by ony chtěly, čeho se nejvíc bojí...možná to nedokáží říct, možná řeknou něco krutého, ale je to něco s čím pak lze nějak pracovat.
Přeji tobě, dětem i tvému muži mnoho štěstí, budete toho potřebovat.
orinka: navíc, když už je jednou zradil (neznáme důvod rozvodu, jen se domýšlím, že kvůli něčemu opustil původní rodinu) táta, kolikrát stačí "jenom" tohle.
Kaliban: souhlasím, pro ně je asi nejhorší nejistota, neví, co s nimi bude. Co když se jim v hlavách honí, že je třeba dáte do "sirotčince?" Bojí se přímo zeptat, aby to neuslyšely. Potřebují ujištění, že i dál budou v rodině.
Nemám tedy přečtené reakce, tak snad se nebudu moc opakovat.
Dala bych se staršíma řeč:
1. Chápu, jak se cítíte, taky mě mrzí, že je na tom maminka tak špatně.
2. Nechci být vaše maminka, tou je a bude pořád XY. Ale mám vás ráda, chci, aby vám tu bylo dobře
3. Nejspíš nás okolnosti donutí být spolu víc než dřív a tak by asi pro všechny bylo příjemnější, kdybychom se k sobě chovali slušně.
4. Tady platí určitá pravidla, pokud se vám nějaké nelíbí, můžeme se o tom pobavit, ale pravidla pak platí pro všechny.
5. Mně se teď nelíbí vaše chování XY, protože ... (to komplikuje situaci / ubírá čas na to, co byste chtěli /......)
6. Sama nezvládám starat se o celou velkou rodinu. Musíme se všichni naučit, jak to spolu zvládat, tak navrhněte, jak to zlepšit (Budete na kroužek jezdit s kamarádem / přeberete nějaké domácí povinnosti / ...)
7. Vaše naschvály mě zlobí. Nevím, čeho chcete dosáhnout. Abyste se mě zbavili? Tatínek musí chodit do práce, vrací se večer. Takže by péče o domácnost byla na vás, na kroužky by vás neměl kdo odvézt, tatínka byste neviděli o nic víc. To by se vám líbilo?
Myslím, že v jejich věku by už tohle mohli chápat a mělo by se s nimi dát domluvit.
Těm dětem umírá matka, vědí to, tak hloupé nejsou a musí se s tím smířit. Ty po nich chceš, aby se chovaly "normálně". Ale není to normální. Ony neví, co s nimi bude, žijou v nejistotě. A výraz "trpí tím mí synové". Ty děti jsou od téhle chvíle všechny tvoje. jsem z rodiny, kdy mám starší sourozence - otec ovdověl. To, že to nejsou mí sourozenci jsem se dozvěděla náhodou a to už jsem chodila na střední školu. Pak by zapadly na své místo občasné výlevy okolí. Máme jen jinou matku v rodných listech. S jedním sourozencem si rozumím báječně, s druhým si nemám co říct a neviděli jsme se snad třicet let. Nic jsme si neudělali, prostě to tak je. Ale to se stává. Jen je prostě musíš vzít do svého života jako svoje děti. A mimochodem, moje matka mé sourozence vyvdala ve dvaadvaceti. Byly jim čtyři a pět. Všechno jde.
Kristýno, rozumím tomu, že je toho na Tebe moc. Mám-li ale odpovědět na tvou otázku, zda tě manželovi děti nenávidí, musím odpovědět ano. Nenávidí tě, protože jsi zdravá a jejich máma umírá. Ty děti jsou ve strašné životní situaci a neumějí se s ní poprat. A je to na vás dospělých, abyste jim pomohli. Budou potřebovat mnoho lásky.Mluvte s nimi - ne jednotlivě. Udělejte si čas oba s manželem. Znovu připomeňte pravidla pro běžný provoz, ta je nutná dodržovat. Asi by bylo dobré, kdyby mohl i otec částečně pomoci (nemohl by třeba pracovat částečně z domova?), případně prarodiče. .. A jak tu už někdo zmiňoval. Snažte se, aby děti byly hodně v kontaktu s mámou.
Ty děti se možná cítí všude na obtíž a možná se je okolí snaží chránit tím, že se tváří jako by se jich to netýkalo, jenže oni poznají, že se jim neříká pravda a ještě je to víc znejistí, takže pro jistotu nevěří už ničemu.
Napadlo mě, pokud je jejich máma rozumná a uvědomuje si situaci, nemohla by s nimi ona nějak citlivě promluvit, aby pochopily, že pobytem u vás a tím, že by tě snad mohly mít rády jí nijak neubližují, naopak, ona bude klidnější? Pokud je to tak vážné, přece jí taky musí záležet na tom, kde budou její děti a jaká tam bude atmosféra, kdyby to dopadlo špatně.
.JPG){kind=avatar}
catcat: Vím, co to je, dívat se na těžce nemocnou dceru, ta moje měla velký problém v sedmnácti, byly to snad nejdelší tři týdny v mém životě. Už nikdy to nechci zažít. Já si myslím, že kdyby moje dcera byla vážně nemocná a kdyby měla malé děti, tak bych se snažila se o vnoučata postarat, abych tím ulevila svojí dceři. Dovedeš si představit, jak matce těch dětí musí být, když neví, co s nimi bude, až ona nebude. To musí být hrozné. Moje maminka měla namále, když mi bylo třináct. Babičky a dědečky jsme už neměli. Říkala, že ji uklidňovalo vědomí, že já jsem schopná se o bratry postarat, kdyby nepřežila.
Milá Kristýnko, uklidním tě, ne, nezmění se vůbec nic, bude to čím dál horší, děti ti začnou skákat po hlavě, manžel ti začne dávat za vinu svůj i jejich zpackaný život, tvá dvojčata začnou strádat, což bude zase voda na manželovo mlýnské kolo, začne je rozmazlovat, aby jim vynahradil to, co ty jim podle něj nebudeš schopná dát, budeš vzdorovat, bouřit se, prosit, škemrat, vyhrožovat, hledat řešení a pak....rezignuješ a začneš přežívat a čekat na zázrak, nebo se sebereš a půjdeš o dům dál 
tohle je realita tvé situace pro případ, že si neuděláš pořádek teď hned!!!, ne nejsem skeptická a zlá, jsem jen 40 letá matka 5 dětí z nichž 2 jsou z manželova prvního manželství 
a protože, jsem ani já nechtěla nic pokazit, ušila jsem si na sebe bič, který pálí a jen těžko se ty rány hojí mohla bych ti radit, ale to je tak jednoduché, radit umí kde kdo, to ostatní je stejně na tobě, řeknu ti jen, co bych udělala já s tím, co už dnes vím a čím jsem si prošla, uvažuj srdcem, odhoď obavy, žij dneškem a řeš momentální stav. To že těm "dětem" jasně řekneš, kdo je u vás doma pán, jim nijak neublíží, to že nastavíš mantinely, jim jen prospěje a jestli se nechceš zbláznit, udělej to hned a rázně, promysli si vše, co jim hodláš říct, co se ti nelíbí i to co ano a neboj se jim říct, že je ti jich líto a chceš tu být i pro ně, co navrhuješ a jak si umíš představit další společný čas, sepiš si to na papír a posaď si ke stolu všechny členy domácnosti( hlavně to nedělej bez přítomnosti jejich otce). Podle reakcí, pochopíš a poznáš, má li tohle nějakou, pro tebe přijatelnou budoucnost anebo jestli je dobré sbalit kufry. Já to udělala příliš pozdě, až stav vyvrcholil do válečného rozložení sil a na rozdíl od tebe, ty naše děti mají matku zdravou a vitální, plnou nenávisti a zloby. V tomhle tvou situaci vidím jako snesitelnější a víš li, že máš v jejich matce jistou oporu, máte jako rodina šanci na přežití. Ano, je mi těch vašich dětí líto, jestli ztrácejí matku, nemají to jednoduché a musí se jim v dušičkách honit spousta otázek a bolesti, ale možná právě proto, jim udělej jasno hned. Na vzdor typu" já nemusím, nejsi moje máma"(ano, to znám velmi dobře) platí
.gif)
Kozoroh18: A to je vynikající nápad! Opravdu zkus o víkendu nechat prcky manželovi a vezmi větší děti za maminkou - uvidí, že nechceš zabrat její místo, že ji respektuješ,ale i to, že Tvoje pozice je Tvoje dobrá vůle - ne Tvoje povinnost. A pak je vezmi, kam si budou přát.. aquapark, ZOO, Techmania center apod... do kina, prostě splň jejich přání... a mluvte spolu: o mamince, o nemoci, o tom co by do budoucna chtěly ony...
Pro ně je ta situace nejtěžší.
Bellana: U nás vím, že by víc pomohl dědeček..
co zkusit špunty nechat doma otci a jít někam společně s ,,velkýma´´. Zeptat se o co by byl zájem a vyrazit jen s nima. Pokud máš sebou dvojčata jsou malá a je somozřejmé, že potřebují více pozornosti a to jim třeba vadí. Neuvědomují si to.
Možná si i někdo z okolí před nima uleví, že je to na tebe moc, starat se o 4 děti. Nebo chudáci maminka je v nemocnici a ony musí být s macechou.Tak si myslí, že jsou navíc. Možná kdyby se více zapojili a viděli, že když pomohou tak zbývá více času. Pokud to je možné a je to dovoleno tak je doprovodit za maminkou s vyrobeným dárečkem.
Já bych jen podotkla k té babičce z matčiny strany - soudím, že asi ještě pracuje. No a k tomu jí umírá dcera na rakovinu. Taková situace by mě dostala do kolen a na vnoučata bych moc myšlenky neměla. Děda dtto
škoda, že Kristýna nenapsala víc, určitě by se našel někdo kdo by pomohl. Možná by nebylo na škodu se seznámit s mamkama co čekají na kroužkách, třeba někdo bydlí blízko a vzal by děti spolu s jejich. Nebo by Kristýně alespoň líp uběhl čas čekání a jistě nebude sama kdo tam bude mít malouše, líp by se zabavili jak čekat jen v autě.
.jpeg)
Bellana - 30.10.2013 9:49 ale ono se tady hned ze začátku psalo o babičkách, dědečcích, tetičkách... jenže jaksi se smrsklo jen ty babičky
