Nenávidí mě manželovy děti?
Jsem vdaná čtyři roky, máme dvouletá dvojčata, kluky. Moje je to první manželství, manželovo druhé. Z toho prvního má dvě děti – dvanáctiletou holčinu a devítiletého kluka. Jen na vysvětlenou, nebyla jsem příčinou manželova rozvodu, poznala jsem ho, když už byl delší dobu sám.
S jeho dětmi si vždycky rozuměla, v době, kdy jsem se s manželem seznámila, jim bylo čtyři a sedm let, seznámení a následný kontakt proběhl bez problémů. Vídáme je pravidelně každý druhý víkend, půlku prázdnin, na střídačku Vánoce a i mimo tyto stanovené návštěvy. Manželova bývalka se chovala docela rozumně, dokonce jsme se i seznámily a v tom ženském ohledu si vzájemně sedly.
Asi si říkáte, na co si chci stěžovat. Nechci si stěžovat, jen se teď stalo něco, co nám všem absolutně obrátilo život vzhůru nohama a já jsem plná obav, jak všechno zvládnu a asi bych potřebovala slyšet nějaké rady, zkušenosti a možná i povzbuzení, jak se s nastalou situací vypořádat.
Manželova bývalá žena totiž velmi vážně onemocněla, nechci popisovat konkrétní detaily, ale vypadá to s ní velmi špatně. Má rakovinu, postupuje to velmi rychle a její stav je prý v podstatě beznadějný. Je to hrůza. Mladá žena, letos jí bylo teprve 34 let. Momentálně je hospitalizovaná, už vůbec nechodí, zbyl z ní doslova jen stín.
Samozřejmě, že jak se začal její stav horšit, byly děti stále častěji víc u nás, poslední tři týdny je tu máme v podstatě nastálo nastěhované. A podle všech prognóz to vypadá, že to tak už zůstane na pořád. A já začínám mít pocit, že se v tom všem začínám pořádně topit.
Je mi pětadvacet, do manželství jsem spadla hodně mladá, mám dvouletá dvojčata, se kterými jsem na mateřské. A k tomu teď manželovy děti z prvního manželství, které procházejí velmi těžkým obdobím, jsou si vědomé, jak vážně je jejich maminka nemocná.
Oba dva s manželem se snažíme jak nejlíp umíme se jim maximálně věnovat a být jim oporou, ale asi to nestačí, nebo já dělám něco špatně. V uplynulých dvou týdnech se totiž vztah dětí ke mně změnil k horšímu. Skoro se mnou nemluví, začínají být drzé, když není manžel doma a já jim něco řeknu odpoví, že nejsem jejich máma a poslouchat mě nebudou. Nikdy dřív nic takového nedělaly.
Nějak mi to přerůstá přes hlavu, bojím se, abych něco nezkazila, aby se mezi námi nestalo něco zásadního, co by narušilo naše vztahy. Vzhledem k tomu, že u nás děti patrně zůstanou když ne natrvalo tak minimálně hodně dlouho, záleží mi na tom, abychom všichni dobře vycházeli. Uvědomuju si, jak je jim určitě těžko, stýská se jim po mamince, vědí, že je vážně nemocná. Manžel má tendence být k nim teď hodně benevolentní a ony toho začínají zneužívat. A já nevím, jak se mám správně chovat.
Potřebuju, aby normálně fungovaly a poslouchaly, manžel chodí domů z práce až večer, když přijdou děti ze školy, mám je na starosti všechny čtyři až do večera sama. Odpoledne objíždíme kroužky, kromě pátku mají každý den něco. Je to pro mne dost náročné skloubit s režimem svých dvojčat, často je to pěkný nervák. A do toho se s těmi staršími dohaduju kolikrát o úplných pitomostech, kdy mi bojkotují režim a systém který jsem vytvořila, abychom všechno, co je potřeba zvládli. V podstatě tím trpí i mí synkové, protože je celé odpoledne tahám v autě po kroužcích, kde pak čekáme, oni se nudí a logicky taky zlobí.
Je toho na mě nějak moc a hledám cestu, jak z toho všeho ven. Tím nemyslím, sbalit se a odejít, ale jak to všechno zvládnout, aby to bylo pokud možno v klidu a já nebyla každý den večer vyšťavená úplně nadoraz.
Mluvila jsem o tom s manželem, prosila jsem ho, aby dětem domluvil, aby mi nedělaly naschvály a poslechly, když jim něco řeknu. On to udělal, ale výsledek to nepřineslo žádný. Mám pocit, že mne jeho děti začaly snad nenávidět.
Jsem nějaká na doraz. Strašně se bojím budoucnosti, toho, jak bude náš život dál pokračovat, jak to všechno zvládnu a jak se s tím popasuju. Vždycky jsem chtěla mít jen jedno dítě a teď mám najednou v podstatě čtyři. Uvědomuju si, že je hrozné, že řeším sama sebe, když nejhůř jsou na tom teď ty děti a hlavně jejich maminka, ani si neumím představit, jak jí asi je.
Chci se zachovat správně, všechno zvládnout, láskyplně se postarat o všechny děti, dát jim, co potřebují. A přitom se cítím, jako když mě něco posupně vysává a šrotuje. A nevím, zda jsem vůbec schopná to vydržet.
Myslíte, že se to časem poddá a všechno si sedne do nějakých přijatelných mezí? A jaký je vás názor na to, kdybych, i přes tu šílenou situaci, ve které teď děti jsou, na ně byla přísnější? Moc se bojím, abych jim nějak neublížila.
30.10.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 43 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nenávidí mě manželovy děti?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Podle věku zůčastněných to vypadá, že babičky a dědečkové jsou v produktivním věku a pokud nebydlí v místě je to složité, ale na víkend by to určitě šlo. Děti už nejsou zas tak malé, posadit je do autobusu, poprosit řidiče a na místě si je už vyzvednou. Děti mladší takto i létají za rodiči. Třeba ale nemají dobré vztahy, že se nezůčastní při péči, nebo třeba už nejsou, co my víme. Těch informací je opravdu dost málo. Bylo by dobré, kdyby se pisatelka zůčastnila diskuse, ale při tom frmolu to asi jde ztěží.
.jpeg)
Bellana - 30.10.2013 9:29 to samozřejmě může tak být a s velkou pravděpodobností asi i je. Je to velmi těžká situace pro všechny
. Ale právě proto by měli držet pohromadě. Měli by myslet hlavně na ty děti, ty ztrácejí mámu, alespoň víkendy by snad mohli řešit. Ona i ta babička od maminky dětí by přišla na jiné myšlenky, kdyby měla na chvíli na starost děti. Já vím, ono se nám to radí, ale jeden fakt je ten, že pokud Kristýna bude chtít zvládnout všechno sama, nemusí to vydržet a to opravdu nepotřebují, takže nějak pomoct by měli
.JPG){kind=avatar}
sevenofnine: Opět si přihřeju svoji feministickou polívčičku
. Píšeš: "babičky by alespoň mohli". Většina z nás mluví o babičkách. A co dědečkové? Proč my jsme je vlastně vypustili ze svých úvah o tom, že by mohli být užiteční? Nejspíš nedokáží upéct dort, ale mohli by být duševní oporou svým dětem a vnoučatům. Kdyby chtěli. Jinak jsou jen chodící peněženky.
Máš ale pravdu. Je krajně sobecké a nebezpečné nechat všechno na mladé ženě. I starší a zkušenější by se v takové situaci cítila značně nekomfortně.
caira: já myslím, že do toho promítáme své zkušenosti. Moje zkušenost je naprosté přepětí, zhroucení, pobyt v nemocnici a rok doléčování. Myslím, že jsem ve finále dala všem okolo víc zabrat než kdyby pomohli. Jenže já byla hrdá, nikdy si o pomoc neřekla, vždy samostatná ... No dnes to prostě vidím jinak.
Bellana: babičky by alespoň mohli pomoc o víkendu, prázdninách. Nebo darovat menší hotovost aby si mladí mohli koupit služby, třeba psychologa, slečnu, která by byla pár hodin s dětma (Kristýna může být doma, ale na ten nápor nebude sama), paní na úklid nebo žehlení.
.gif)
Bellana: anebo tak, babičky mají daleko - je po létě, po prázdninách mohou mít dovolené vyčerpané a ne všude poskytnou neplacené volno.
sevenofnine: No, teoreticky mají jednu babiču společnou, a jednu babičku (matku matky) mají jen děti bývalky ... já tedy nechápu, proč by měla Kristýna obvolávat známé...
Já bych to neudělala. Úplně se vidím, jak se doprošuji na všechny strany, a nikdo nemá čas...Z toho bych se zhroutila dřív než z péče o 4 děti.
PEGG: No, já si to představit dovedu. Babičky ještě mohou pracovat a bydlet na opačném konci republiky. Moje děti taky nemohou počítat s tím, že bych jim byla k užitku denně, když jedno bydlí v Praze, druhé v Brně a my v Ostravě. Tady je navíc velmi pravděpodobné, že babička z matčiny strany se taky hroutí. Nebo nemá se svým bývalým zetěm dobrý vztah a viní ho ze všeho, včetně podzimních mlh, a tak situaci dětí ještě zhoršuje. Opět platí - máme málo informací a dohadujeme se podle svých zkušeností. Kristýna to má těžké a není dobré, že její muž se zdekoval do práce. Je to důležité, to jo, bez peněz nelze žít. Občas je ale přítomnost u blízkých mnohem důležitější.
sevenofnine - 30.10.2013 9:04
PEGG: ano, taky mi chybí zmínka o babičkách nebo dědečcích, tetách a strýčcích. Přece nežijí na ostrově. A ano, pokud to manžela nenapadlo tak má obvolat Kristýna okolí, když jsou tak natvrdlí a sami nepomohli. Přece se nezhroutí jen proto, že by měla zvednout telefon.
Máš pravdu i v tom, že pokud by se něco stalo v naší rodině tak si nedovedu představit, že bychom tohle všechno nechali na jednotlivci, ale my máme normální vztahy v rodině.
sevenofnine - 30.10.2013 8:39 ano, potřebují pomoc a kdo ji má zajistit, když ne manžel? Ten by měl zvednout telefon a obvolat babičky dětí a požádat o pomoc nebo myslíš, že to má udělat Kristýna? Víš, osobně si neumím představit, že se něco takového stane v naší rodině a já jako babička těch dětí si je nevezmu k sobě. Nebo se nebudu snažit maximálně pomoct. Tady mi to připadá, že v tom Kristýnu prostě nechali, všichni.
Deafina: taky mě napadlo, že kroužky Kristýnu alespoň na chvíli zbavuje zodpovědnosti a nutnosti něco řešit, není v okolí kroužků herna? Kavárna s dětským koutkem? Nějaký kroužek pro prťata? Aby jste si to užili i vy. Je nutné děti vozit do kroužků? Nezvládli by to spolu MHD?
Život s s Tebou vůbec nemazlí 
.
Jsi zlatá, že myslíš na děti od bývalka a na to co a ja bude do budoucna.
Přikloním se k názoru holek, co doporučují psachologa, protoe tohle by nezvládla asi žádná z nás a těžko potom radit a těžko soudit.
Z pohledu každého z vás, vás chápu všechny - ale musíte najít nějakou společnoou cestu, společnou řeč.
.jpg)
Puberta, umirajici mama a do toho urvany dvojcata .... i na ty dve velky deti je toho vic nez dost, ne jenom na tebe . Sedni si s nima obema sama az dvojcata usnou a rekni jim jak se citis. Chapes jejich situaci a jejich pocity, ale ty jsi taky jenom clovek a delas chyby. Zeptej se co od tebe ocekavaji a spolecne nastavte nejaky pravidla. Jen tak mimochodem pises, ze jak to vypada zustanou deti u vas....vedi to ty deti? Rekl jim to nekdo? Ujistil je nekdo o tom ,ze po smrti mamy neskonci v decaku? Vedi jak spatne je na tom mama? Ta nejistota a navic puberta je mozna nejvetsi problem a proc se najednou chovaji tak jak se chovaji. Jak rikam komunikuj s nima a ne jenom poroucej a cekat poslouchani.
JEjich mama je jedinacek? Nema sourozence, nejaky pribuzenstvo, rodice. kamaradky nebo co ja vim. Proste nekoho koho deti znaji a mozna by radi navstivili v jinem prostredi, dejme tomu pres vikend, a ty by sis mohla vydechnout. Nebo manzel, je sam samotinky na cely planete? A nebo treba zaridit ze jednou-dvakrat v tydnu by je odvezl na kouzek nekdo z pribuzenstva a ty mela jakys takys rezim s dvojcatama.
Kazdopadne preji hodne 
PEGG: jak jinak si to má zařídit? Změnit práci není dnes nic lehkého, na něm je zodpovědnost za 4děti, manželku na rodičovské, kdo ví jestli nemocenská ex stačí na její byt, nemocnici. Co konkrétně má on udělat aby vydělal to co je nezbytně nutné a k tomu byl ve tři doma? I on je určitě na mrtvici, doma nepohoda, neštěstné děti, umírající ex, unavená manželka, to lze jen těžko nevidět, ale co konkrétně má on udělat? Kristýna píše, že se manžel snaží, ale prostě doba je o penězích a někdo je vydělat musí. Myslím, že celá rodina jede na doraz, všichni mají starosti, všichni se bojí. Hrozná situace pro všechny, prostě potřebují pomoc, odbourání pár kroužků nepomůže, potřebují komplexní pomoc. Prostě je toho na jednu rodinu moc a začít teď přehodnocovat vztah k manželovi a snažit se vše přehodit na něj s tím, že jinak je sobec je cesta do pekla. Chce to zapojit každého kdo je schopný trošku pomoc.
Já bych dětem kroužky neomezovala, naopak. Jinak by doma víc zlobily. Já bych požádala někoho o pomoc, jak už bylo psáno, někoho z příbuzenstva či nějaké agentury.
A jak píše níže sallie, vyhledala bych nějakou psychologickou pomoc.
