Nenávidí mě manželovy děti?
Jsem vdaná čtyři roky, máme dvouletá dvojčata, kluky. Moje je to první manželství, manželovo druhé. Z toho prvního má dvě děti – dvanáctiletou holčinu a devítiletého kluka. Jen na vysvětlenou, nebyla jsem příčinou manželova rozvodu, poznala jsem ho, když už byl delší dobu sám.
S jeho dětmi si vždycky rozuměla, v době, kdy jsem se s manželem seznámila, jim bylo čtyři a sedm let, seznámení a následný kontakt proběhl bez problémů. Vídáme je pravidelně každý druhý víkend, půlku prázdnin, na střídačku Vánoce a i mimo tyto stanovené návštěvy. Manželova bývalka se chovala docela rozumně, dokonce jsme se i seznámily a v tom ženském ohledu si vzájemně sedly.
Asi si říkáte, na co si chci stěžovat. Nechci si stěžovat, jen se teď stalo něco, co nám všem absolutně obrátilo život vzhůru nohama a já jsem plná obav, jak všechno zvládnu a asi bych potřebovala slyšet nějaké rady, zkušenosti a možná i povzbuzení, jak se s nastalou situací vypořádat.
Manželova bývalá žena totiž velmi vážně onemocněla, nechci popisovat konkrétní detaily, ale vypadá to s ní velmi špatně. Má rakovinu, postupuje to velmi rychle a její stav je prý v podstatě beznadějný. Je to hrůza. Mladá žena, letos jí bylo teprve 34 let. Momentálně je hospitalizovaná, už vůbec nechodí, zbyl z ní doslova jen stín.
Samozřejmě, že jak se začal její stav horšit, byly děti stále častěji víc u nás, poslední tři týdny je tu máme v podstatě nastálo nastěhované. A podle všech prognóz to vypadá, že to tak už zůstane na pořád. A já začínám mít pocit, že se v tom všem začínám pořádně topit.
Je mi pětadvacet, do manželství jsem spadla hodně mladá, mám dvouletá dvojčata, se kterými jsem na mateřské. A k tomu teď manželovy děti z prvního manželství, které procházejí velmi těžkým obdobím, jsou si vědomé, jak vážně je jejich maminka nemocná.
Oba dva s manželem se snažíme jak nejlíp umíme se jim maximálně věnovat a být jim oporou, ale asi to nestačí, nebo já dělám něco špatně. V uplynulých dvou týdnech se totiž vztah dětí ke mně změnil k horšímu. Skoro se mnou nemluví, začínají být drzé, když není manžel doma a já jim něco řeknu odpoví, že nejsem jejich máma a poslouchat mě nebudou. Nikdy dřív nic takového nedělaly.
Nějak mi to přerůstá přes hlavu, bojím se, abych něco nezkazila, aby se mezi námi nestalo něco zásadního, co by narušilo naše vztahy. Vzhledem k tomu, že u nás děti patrně zůstanou když ne natrvalo tak minimálně hodně dlouho, záleží mi na tom, abychom všichni dobře vycházeli. Uvědomuju si, jak je jim určitě těžko, stýská se jim po mamince, vědí, že je vážně nemocná. Manžel má tendence být k nim teď hodně benevolentní a ony toho začínají zneužívat. A já nevím, jak se mám správně chovat.
Potřebuju, aby normálně fungovaly a poslouchaly, manžel chodí domů z práce až večer, když přijdou děti ze školy, mám je na starosti všechny čtyři až do večera sama. Odpoledne objíždíme kroužky, kromě pátku mají každý den něco. Je to pro mne dost náročné skloubit s režimem svých dvojčat, často je to pěkný nervák. A do toho se s těmi staršími dohaduju kolikrát o úplných pitomostech, kdy mi bojkotují režim a systém který jsem vytvořila, abychom všechno, co je potřeba zvládli. V podstatě tím trpí i mí synkové, protože je celé odpoledne tahám v autě po kroužcích, kde pak čekáme, oni se nudí a logicky taky zlobí.
Je toho na mě nějak moc a hledám cestu, jak z toho všeho ven. Tím nemyslím, sbalit se a odejít, ale jak to všechno zvládnout, aby to bylo pokud možno v klidu a já nebyla každý den večer vyšťavená úplně nadoraz.
Mluvila jsem o tom s manželem, prosila jsem ho, aby dětem domluvil, aby mi nedělaly naschvály a poslechly, když jim něco řeknu. On to udělal, ale výsledek to nepřineslo žádný. Mám pocit, že mne jeho děti začaly snad nenávidět.
Jsem nějaká na doraz. Strašně se bojím budoucnosti, toho, jak bude náš život dál pokračovat, jak to všechno zvládnu a jak se s tím popasuju. Vždycky jsem chtěla mít jen jedno dítě a teď mám najednou v podstatě čtyři. Uvědomuju si, že je hrozné, že řeším sama sebe, když nejhůř jsou na tom teď ty děti a hlavně jejich maminka, ani si neumím představit, jak jí asi je.
Chci se zachovat správně, všechno zvládnout, láskyplně se postarat o všechny děti, dát jim, co potřebují. A přitom se cítím, jako když mě něco posupně vysává a šrotuje. A nevím, zda jsem vůbec schopná to vydržet.
Myslíte, že se to časem poddá a všechno si sedne do nějakých přijatelných mezí? A jaký je vás názor na to, kdybych, i přes tu šílenou situaci, ve které teď děti jsou, na ně byla přísnější? Moc se bojím, abych jim nějak neublížila.
30.10.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 43 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nenávidí mě manželovy děti?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
a navíc to dušičkové období, ach jo. Zoufalá, zoufalá situace, děti zažívají bezmocnou hrůzu z neodvratného konce, rádi by mamince pomohli, nemůžou. Chodí za ní do nemocnice? Možná by bylo lepší, kdyby věděli, že je maminka v těch nejlepších rukách, netrpí...a že ji sužuje pomyšlení na to, že nechává svoje děti tady bez ní. Pokud to jde, aby jí poslední chvilky tady s nimi pomohli tím, že budou silné.
Tohle je nejtěžší zkouška i pro dospělého, podle mě se bez podpory psychologa neobejdete, rakovina je nemoc CELÉ RODINY.
.jpeg)
sevenofnine - 30.10.2013 7:55 nikdo nechce, aby otec přestal chodit do práce, ale situaci by měl řešit hlavně on, to že to nechal na Kristýně je v podstatě sobeckost. Pokud je tak pracovně vytížen, že nemůže odvést ani svoje děti, tak ať to zařídí jinak. Jenže on ráno odejde, přijde večer a v podstatě se ho ta situace moc netýká. 
.JPG){kind=avatar}
Ty děti nevědí, co se děje, Bojí se. Není to nenávist k tobě. Zkus si popovídat s tou starší holčičkou jen tak sama. Pokus se jí vysvětlit, že mamince pomůže v uzdravování, když bude vědět, že je o ně postaráno a že ty nechceš maminku nahradit, ale že je máš ráda jako teta. Možná je tam i špatný vliv jejich babičky z matčiny strany. Možná nezvládá nemoc své dcery a dělá z nich ubohé sirotečky, kteří budou muset zůstat s macechou. Zvládnout dvouletá dvojčata dá zabrat, starat se k tomu ještě o dvě starší vyděšené děti, to není bez pomoci možné. To by si lidé kolem tebe měli uvědomit. Až se složíš, bude pozdě. I tak máš můj obdiv, že se staráš. Ne každá by se o to pokusila.
ona je otázka jestli omezit práci otce, přece jen Kristýna má jen rodičovský příspěvěk a k tomu jen 1 plat na 4 děti a dva dospělé. Je jednoduché říct ať nechodí až večer, ale co budou jíst a jak zaplatí bydlení?
Předpokládám, že umírající má nemocenskou, je potřeba platit její byt, nemocnici, léky ...
Konkretni radu nemam, ale chtela semnapsat, aby sis to nebrala osobne. Ty deti nezlobi proto, sby te nastvaly, ale protoze si samy nevi rady. Takze odosobnit. A nad tim co pise sevenofnine bych se aspon zamyslela.
+ jestli existuje moznost prakticke pomoci, tak ji ber. Nejen rozvoz na krouzky, ale treba objednani obedu odnekud zeskoly pro tebe a dvojcata, studentka co jednou tydne vysaje a vytre.... Aspon docasne.
sallie - 30.10.2013 0:26 i sallie - 30.10.2013 1:42 
Milá Kristýno, taková nálož by odrovnala i zkušenou matku
Myslím, že by bylo dobré požádat o pomoc babičky, dědečky, tety...pokud jsou v rozumném dosahu. Alespoň ty kroužky aby zajistil někdo jiný než ty. Na děti se nezlob, možná tak jen vyjadřují tu strašnou bolest, která v nich určitě je a se kterou si sami nevědí rady, musí někudy ven a ty jsi hold ten nejbližší hromosvod. Možná by bylo dobré dětem říct ať se nebojí, že je táta a ty nikdy neopustíte. Určitě se bojí co s jimi bude, možná jim někdo nakukal, že půjdou do domova, zkus s nima promluvit jako kamarádka, aby věděly že se k tobě můžou přijít vyplakat. Možná bych se jich taky zeptala, jestli na chvíli nepotřebují zvolnit tempo s tolika kroužky a některé třeba vynechat. Možná by vám všem víc prospělo jít odpoledne na dlouhou procházku, nějaký výlet, než je tahat po kroužcích na které možná nemají ani pomyšlení.
Připrav se na to, že se děti můžou zaseknout úplně, ale ono toho je na ně moc. Chápu že i na tebe, měl by tu situaci řešit hlavně jejich táta a ne že ti je hodí na krk a přijde z práce až večer. Oni chlapi jsou někdy raději v práci než by doma řešili problémy. Tím nechci říct, že je ten tvůj taky takový, ale měl by si uvědomit, že to je mimořádná situace, která vyžaduje hlavně jeho blízkost těm dětem.
Hodně štěstí vám všem a pevné nervy
Kristyno, mas tedy docela tezkou zkousku na tvuj vek 
Pro zacatek bych zkusila laskyplne, ale dusledne trvat na dodrzovani nejakych pravidel abyste mohli vsichni nejka fungovat.
Pro deti je to urcite moc tezke, ale asi nebude uplne dobre jim ustupovat uplne ve vsem.
Ony ted ztraceji jistotu a pokud jim navic vy nechate naprostou volnost ve vsem, tak se muzou citit pretizene. Navic pokud z tebe citi ten strach a nejistotu, tak pro ne tu nahradni jistotu nepredstavujes a tak ti delaji naschvaly
Co se tyka krouzku, pokud by deti nechtely spolupracovat pri odjezdu, tak bych je tam nevozila
Predpokladam, ze na krouzkach maji prvotni zajem ony a ne ty.
Mozna, ze se muzou citit pretizene i z te premiry krouzku a je toho ted na ne moc. Treba by ocenily vic klidu.
Predstavte si s manzelem, jak by se vam chtelo trajdat nekde po ruznych zajmovych vecech v jejich situaci.
Co kdybyste si s nima promluvili, zda o ty krouzky ted v tomto obdobi vubec stoji?
Zkus knizku Respektovat a byt respektovan.
Jinak co se tyka jejich maminky. Rakovina je v podstate posledni stadium prekyseleni organismu. Nevim, zda by se v jejim pripade dalo jeste neco delat, ale mam kontakt na pana, co tyto veci resi zmenou stravy a ma pomerne dobre vysledky.
Kdyztak mi pisni do vzkazu.
Je to strašná situace a na dva lidi je toho moc. Nemáte v rodině pomoc? Děda, babička, tety...rozdělit to. Stačila by dvojčata, tohle je zničující, děti jsou zoufalé, proti nemoci milované mámy nemůžou dělat nic, tak se přeneseně brání takto. To sami nezvládnete.
Je to drsná realita....s tím nikdo dopředu nepočítal...Děti by měly chodit za mámou,dokud ona má ještě nějakou sílu,aby si s ní povídaly o budoucnosti a rozloučily se navzájem.Myslím si,že zlobit začaly z té situace, že se dělá,jakoby se nic nedělo...Kde jsou jejich babičky,aby si je také braly a vysvětlily jim situaci,pravdivě, citlivě ?? Budoucnosti bych se nebála,až přejde ten smutek,tak si zvyknou,kdyby i nadále zlobily třeba ještě po roce,dvou,tak bych jim řekla,že by mohly např.skončit někde v dětském domově,což by určitě nechtěly.
Myslím, že by jsi se měla s touto situací smířit Ty. Dělení na moje synky a jeho děti nikdy nemůže fungovat. Těm dětem umírá máma, jak by se asi měli chovat? Jé to je skvělé, že bydlíme u víkendového táty s maličkými dvojčaty s macechou? Jeho děti nejsou schopné pobrat, že Ty se objetuješ kvůli kroužkům, nemají na to věk a myslím, že ani myšlenky. Nutit děti aby normálně fungovali (neotravovali), když jim umírá máma je za hranicemi od vás dospělých. Navíc oni se musí denně dívat na Tebe jak si hraješ, mazlíš a miluješ své děti a oni čekají do večera na tátu. Uvědomuješ si jak šíleně jim je? Navíc dítě není pes, nikdy nebude maximálně poslouchat a fungovat tak jak si to představuješ + začínající puberta u obou. Je naprostá utopie aby Tě děti poslouchali na slovo, protože Ty to tak potřebuješ, Tvé děti poslouchají na lusknutí prstů? Netuším jak bydlíte, jak máte velký byt?
Osobně si myslím, že s Tvým očekáváním maximální poslušnosti, dělením na moje a jeho, přemýšlením jak díky nim trpí Tvé dítě to nikdy fungovat nebude. Chápu, že jsi unavená, šokovaná a skočit jen tak do výchovy dvou puberťáků je o zlomkrk, ale pokud Ty jako žena nebudeš srdcem rodiny i pro ně tak u vás pohoda nebude. Navíc si uvědom jak to u vás bude vypadat za 4roky (slečna 16 a mladý muž 13 + dvojčata v první třídě).
osobně bych zkusila rodinou terapii, tohle je mimořádná situace a potřebujete maximální podporu.
Těm dětem umírá máma, to že kolem sebe kopou je úplně normální, řekla bych i naopak v téhle situaci zdravé. Mnohem horší by bylo kdyby poslouchaly a vypadaly v klidu.
Určitě bych se poradila s psychologem a pak se snažila upřímně mluvit s těma dětma - co cítí, čeho se bojí...co cítíš ty a jak bys jim chtěla pomoct, ale nevíš jak. Třeba ti poradí a řeknou věci které vás všechny posunou dál. Moc držím palce.
Pokud kroužky budou chtít nechat ve stejném rozsahu, poohlédla bych se po pomoci v rodině nebo po jiných možnostech dopravy na kroužky (na střídačku s jinými rodiči, autobusem tam a autem jen zpátky nebo naopak, děti by mohl aspoň jednou týdně vyzvědávat manžel). Prostě to vymyslet nějak, aby se trochu rozdělily síly. Rozvážet je každý den a u toho hlídat dvě malé děti musí být fakt zápřah. Nevím, co přesně dělají a bojkotují, ale pokud na ty kroužky chtějí, řekla bych v kolik se jede a ať jsou v ten a ten čas nachystaní...
Doufám, že máš někoho, komu se můžeš svěřit a vypovídat se (kamarádku, maminku, sousedku)... Je to opravdu zápřah. Mně je taky 25 a když si to představím...myslím, že bych nezvládla ani ty dvojčata, natož tohle... Drž se
dadka: Nevím, jestli bych říkala, že u ní budou už napořád a brala jim i tu poslední naději.
Možná tohle dělají právě proto, že se bojí, že jim Kristýna chce nahradit maminku. Cítí, že o maminku přichází a neví, co s tím. Je to fakt šílená situace, jak pro maminku starších dětí, tak pro děti, manžela i Kristýnu. Vzpomněla jsem si na film Druhá nebo první, kde se řeší podobné téma - doporučuju ke shlédnutí.
Tady se opravdu špatně radí, protože nevíme, jak to přesně u vás chodí. O čem jste mluvili s dětmi a jejich maminkou, jak často se vídají. Asi bych se šla poradit za dětským psychologem nebo někým podobným. Děti by určitě měly mít možnost vídat se s maminkou (pokud i ona souhlasí a podmínky to umožní), povídat si o tom, co se děje, pokud budou chtít.
Za sebe bych jim asi dala možnost omezit kroužky, jak tu už padlo a vídat víc maminku. Zároveň bych si s nimi promluvila (asi i za přítomnosti manžela) a vymezila hranice - že jejich maminka je a vždycky bude xxx, ale teď zatím bydlí u vás a aby to fungovalo, musí dodržovat určitá pravidla. Nabídnout možnost se k tomu nějak vyjádřit, probrat co budou chtít, zajistit kontakt s maminkou... (Po domluvě s ní).
Taky přeju hodně sil, obdivuju tě, že to zvládáš
dadka: no já myslím, že by děti měly za maminkou chodit... nemusí být u bolestivých procedur, ale třeba se stavit na deset minut každý den.... jednak aby je ona viděla a za druhé....... když mi bylo osm, zemřel mi děda. Bydlel s námi, byl takovým tím dědou, co měl na mě vždycky čas, podstatně se podílel na mé výchově. A když ho odvezli do nemocnice, musela jsem být u sousedů. Rodině nepřišlo vhodné, abych ho navštěvovala a ani abych šla na pohřeb. Dodnes mám pocit, že se mi nepodařilo ten vztah uzavřít, rozloučit se. Být s ním, když mu bylo zle.
