Hádáme se kvůli tomu, kde budeme žít
.jpg)
S partnerem jsme spolu pět let, máme půlročního chlapečka. Žijeme ve středně velkém městě v bytě na sídlišti. Já jsem spokojená, partner nikoli a vytrvale mě přesvědčuje, abychom se přestěhovali do domečku v blízké vesnici.
Byt, ve kterém žijeme, je můj, dostala jsem ho od rodičů, respektive od maminky, která ho zdědila po svých rodičích. Byla a jsem moc ráda, že nemusím řešit hypotéku ani placení drahého pronájmu a jsem ve svém. Hned po škole a nástupu do práce jsem se do něj nastěhovala a postupně si ho zařídila podle svého vkusu. Po nějakém čase se ke mně přistěhoval přítel a založili jsme rodinu.
Z mého pohledu nám nic nechybí, byt je velký, čtyřpokojový s velkou lodžií. Navíc je umístěn v nejvyšším patře, takže nám nikdo nedupe nad hlavou a jako nejbližší sousedy máme samé starší lidi, často už důchodce, kteří nejsou nijak hluční. Máme tady krásný klid, kolem hodně zeleně, před domem krásné dětské hřiště, obchod doslova za rohem a i veškerá další vybavenost celkem po ruce. Jak jsem psala, já jsem maximálně spokojená.
Ne tak můj partner. Už když jsem otěhotněla, začala básnit o tom, jak by to bylo fajn mít vlastní domek. Nejdřív to bylo jen v rámci takových těch snů, alespoň já jsem to tak brala. Co jsem netušila je, že on se začal po nějakém domečku intenzivně pídit. A pak přišel s pro něj úžasnou nabídkou. Otec jeho kolegy prodává rodinný domek v blízké vesnici. Je vdovec, bezdětný a pro něj samotného je dům zbytečně velký. Dřív v něm žili jeho rodiče a on s manželkou, ale během několika málo let všichni zemřeli a on tam zůstal sám.
A přítel se úplně zbláznil. Byl se tam už podívat a je to prý nádhera. Krásný udržovaný dům se zahradou, dole kuchyň a obývák s ložnicí, nahoře další tři pokoje. V každém patře vlastní sociální zařízení s kompletní koupelnou. Garáž.
Přítel se do představy, že ten dům koupíme, úplně zbláznil. Prý když prodáme můj byt nebude potřeba brát si vysokou hypotéku, ale nižší a budeme mít krásné bydlení na venkově, zahradu, i pro syna prý bude takové prostředí vhodnější.
Já jeho nadšení nesdílím. Jsem vysloveně městský typ, vyhovuje mi, že mám vše v dosahu, že se nemusím kvůli každému většímu nákupu nebo návštěvě lékaře, pošty atd. složitě přesouvat autem z bůhvíjaké tramtárie. Vesnice, kde ten zázrak stojí, je poměrně malá a za vším bychom museli dojíždět. To by znamenalo pořídit druhé auto, jedním by jezdil muž do práce a druhé bych měla k dispozici já se synem.
A tahle představa se mi vůbec nelíbí. Z mého pohledu bychom si akorát zkomplikovali život, zatížili se hypotékou, vzrostly by nám náklady plus pro mě v době mateřské značné nepohodlí stran nákupů, lékařů apod. Já jsem teď ráda, že žijeme v klidu a vůbec se mi nechce začít řešit změnu bydlení.
Partner to vidí jinak, pro něj je bydlení v domku velkým snem, pravda je, že je to takový kutil, rád něco vyrábí, opravuje, asi by se na tom domě a zahradě mohl lépe realizovat, než v bytě.
V posledních týdnech jeho nátlak vzrostl, dotyčný pán už chce prý dům co nejdříve prodat a pokud se nerozhodneme do konce června, zařídí se jinak. Hádáme se kvůli tomu každý den. On tam za každou cenu chce, já tam za žádnou cenu nechci. Jeden druhému předhazujeme, že je sobec. Je to patová situace a já nevím, jak z ní ven. V žádném případě nechci bořit rodinu, ale taky se opravdu nechci nikam stěhovat a prodávat svůj byt. Ani jeden nejsme schopni uvažovat racionálně, dostali jsme se do fáze, kdy jsme oba ovlivněni svými emocemi a pomalu nejme schopni spolu už normálně promluvit.
Jak z toho ven? Ustoupily byste v zájmu klidu v rodině? Já už nějak nevím, co je a není správně a přepadají mě myšlenky, že jsem to já, kdo je z nás dvou větší sobec a neměla bych být tak tvrdohlavá.
8.6.2018 Rubrika: | Komentářů 68 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Hádáme se kvůli tomu, kde budeme žít
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Taky si myslim, že byste si měli pořídit chatičku. Nechala bych ho , aby se tam o vše staral. A časem by se vidělo. Třeba by se rád chatičky zbavil. Nebo zase ty by sis rada pořídila domek.
My sme si domek pořídili na důchod, prodali sme můj byt. Můj, tvůj, o tom sem nepřemýšlela. 
Ale my sme ten domek chtěli oba.
Linda: jo, přesně
a začala bych tím, že ona mu ani nestojí za to, aby si ji vzal...
časem ji klidně může říct, že má jinou a ona ať jde...a nebude mít kam
bytu bych se nikdy nevzdala, v nejhorším pronajmout, ale prodat? nesmysl
fungovat jak má...
Když odhlédnu o toho, že se Ti na vesnici nechce, tak zásadní by pro mě bylo, že mě přítel nutí do prodeje bytu a vložení utržených peněz do koupě domku. Na koho by byl psaný? Na Tebe? Navrhla bych variantu, ať ho koupí, a Ty svůj byt pronajmeš. Já vím, že to zní vypočítavě, ale takhle jsem před hodně lety dostala od maminky a strejdy družstevní byt po babičce a za pár měsíců jsem se vdala. Při převodu do osobního vlastnictví to družstvo chtělo přepsat na mě i manžela, ale já jsem se proti tomu ohradila s tím, že jsem byt dostala ještě za svobodna a chci, aby byl napsaný jen na mě, když bude vše v manželství fungovat tak, jak já, o nic nejde, pokud ne, budu v budoucnu třeba ráda. Asi mě osvítil duch svatý. Koukali na mě divně, ale za třicet let jsem se rozvedla a byla moc ráda, že jsem si to tehdy uvědomila.
.jpg)
Kdyz pominu fakt, ze se hadate k vuli blbosti - uprimne sama pises ze vesnice je nedaleko. Co to je ? 5km, 10,15? A jak casto jezdis na nakup? jednou do tydne. Jak casto jezdis k doktorovi? Na postu?Apod - to vsechno se da vyridit pri jedne naplanovane navsteve toho DESNE vzdalenyho mesta za jedno odpoledne jednou do mesice. Me osobne fascinuje fakt, jak tvuj pritel disponuje tvymi penezi!!! ten byt je tvuj, Ty ho prodas a za TVOJE penize koupite spolecny dum???? Byt na miste pritele tak muzu byt sebesvatejsi, ale takovyhle majetek se mi bude taky moc libit a budu se o nej rvat zuby nehty 
A co kompromis? On je kutil tak za stejnou cenu na jakou byste si ted brali hypo na zbytkovou hodnotu, si kupte nejakou mensi chaloupku nekde dal, kam budete jezdit ty a syn do prirody a manzel kutit na vikendy.
Uprimne ten domek jak ho popisuje s je stejne velky jako tvuj byt - co ma navic? Garaz, zahradu a jednu koupelnu. A k vuli tomu se hadat, nemluvit spolu a podobne pitomosti? Vy jste oba dva padli na hlavu 
orinka: 
Přesně jak píše orinka. Nejste ani manželé, proč bys měla prodávat svůj vlastní byt, když o to nestojíš? Stačí si představit ty strašné komplikace, které by nastaly, až si panáček třeba najde jinou nebo si jednoduše přestanete rozumět (je to padesát na padesát, takže pravděpodobnost veliká). Jak budete potom ten dům dělit, jak se budete finančně vypořádávat? Budeš si potom horkotěžko shánět nový byt, když teď máš takový, který ti naprosto vyhovuje? Kdepak, je to úplná blbost. Sehnat vyhovující byt není vůbec nic lehkého.
Pokud přítel o ten dům tolik stojí, nikdo a nic mu nebrání si ho koupit. Je svobodný a svéprávný. A že na něj nemá? Jejda, to je ale smůla! Proč by mu měl na jeho sny peníze dávat někdo jiný? 
No a pokud mu banka dá hypotéku a on si ho pořídit může, můžete se navštěvovat. On si tam může realizovat své sny a ty s dítětem tam můžete jezdit na víkendy nebo o prázdninách. Na tom není vůbec nic špatného.
A ještě mi napadl možný kompromis. Co tak si pořídit chatičku se zahrádkou, občas se za městem dostanou. Tam by se mohl vyžívat a rodina by si tam mohla jezdit grilovat. Barák je šílený závazek na doživotí, pořád je kam cpát peníze, nebude na nic jiného než na hypotéku, daně, pořád řešit opravy - každý rok se něco podělá. Bydlení tam vyjde rozhodně dráž, než v už zařízeném bytě.
Podívej, byt je tvůj, takže ty máš rozhodovací právo. Pokud on potřebuje ke svému žití domek, ať si ho koupí, ale za své. A ano, je to patová situace, vždycky bude jeden z vás otrávený.
