Moje práce prý není žádná práce. Mám chuť utéct od rodiny.
.jpg)
Prý jsem přecitlivělá, říká mi můj manžel. Já si to nemyslím, a tak bych ráda znala váš názor na můj problém. Dlouhodobě totiž trpím pocitem nedocenění, možná už je to i jakési vyhoření. Připadám si jako mašinka na klíček, které pomalu dochází síly, až se zastaví úplně.
Je mi dvaačtyřicet, máme tři děti, nejstarší 14 let, prostřední 9 a nejmladší 5 roků. Všechno jsou to chlapci. Před dvěma lety mi skončila poslední mateřská a já nastoupila do práce. Vrátila jsem se na své původní místo v kanceláři, pracuji jako účetní. Naštěstí mi vyšli vstříc a dělám jen šest a půl hodiny denně, od půl deváté do tří. Díky tomu stíhám vyzvedávat děti (ty mladší) z družiny a ze školky, objet se všemi jejich mimoškolní aktivity, v podstatě máme každý den něco. Domů se dostaneme kolem šesté, půl sedmé, úkoly, domácnost… však to znáte.
Cítím se čím dál víc utahaně. Možná je to přístupem manžela, který se vůbec nemá k nějaké pomoci, ani nedá najevo nějaký vděk. Nepoděkuje nikdy za nic, za jídlo pod nos, uvařené kafe, za nic. O všechno pro všechny se starám sama, nákupy, praní, vaření, než dám večer celou domácnost trochu do pořádku, je deset hodin a já padám únavou. Manžel sedí a kouká na televizi nebo si hraje na PC, synové, když jsem hodně důrazná, sice s něčím pomůžou, ale většinou nadělají víc škody než užitku. Podezírám je, že to dělají schválně, abych po nich radši nic nechtěla.
Několikrát jsem manželovi nadnesla, že by od něj bylo hezké, kdyby se doma víc zapojil, ale z jeho strany žádná kladná odezva. Pracuje od osmi do pěti, pravda, má poměrně fyzicky náročnou práci, ale zase nic takového, aby byl každý den totálně vyšťavený. Podle něj mám já pohodu, dřepím v kanceláři na zadku, nedělám ani na celý úvazek, tak si nemám na co stěžovat. A hlavně nemám být z čeho unavená. Moc si to prý beru a zbytečně se lituju.
Kdyby byl aspoň ohleduplný, ale on si po sobě ani nic neuklidí. Talíř, špinavé prádlo, vanu po své koupeli nechá špinavou a ručník na zemi, vedle špinavé ponožky a slipy, jak mu kde co odpadne, tak to nechá být. Kluci už to dělají po něm a já šílím. Mám dvě možnosti – buď se dennodenně rozčilovat a sekýrovat je, nebo rezignovat a dělat všechno za ně sama. Ani jedna varianta se mi nelíbí, vždyť by to mohlo fungovat bez problémů, aby byli všichni spokojení.
Poslední tak dva měsíce je mi z toho všeho nějak čím dál hůř a přistihla jsem se, jak si v duchu zahrávám s myšlenkou, že vezmu nejmladšího syna a na čas se s ním přemístím k rodičům. A manžela nechám s těmi staršími dvěma, aby se o sebe postarali sami. Je to šílené, ale čím víc si to představuju, tím víc se na tu myšlenku upínám. Mám prostě dost.
Jaký je váš názor? Myslíte, že jsem opravdu přecitlivělá a stěžuju si na zcela běžnou náplň, kterou musí zvládat každá zaměstnaná matka? Nebo mám na svou únavu a vyhořelost právo? A co říkáte na tu možnost na týden, dva odjet s nejmladším pryč? Mě to láká, ale připadala bych si asi jako krkavčí matka.
12.6.2015 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 65 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Moje práce prý není žádná práce. Mám chuť utéct od rodiny.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG)
Je mi líto, ale jak se říká, "starého psa novým kouskům nenaučíš".
Předpokládám, že tenhle systém máte nastavený už od začátku, manželovi připadá OK a nemá důvod ho měnit, připravit se tím o pohodlí.
Takové věci, jako že po sobě odnese ponožky do koše na špínu, hrnek do myčky nebo do dřezu, se prostě musí řešit hned úplně na začátku, ne když máte tři děti a máš toho plné zuby.
Bohužel nemám žádný nápad, jak to vyřešit, já jsem startovací a opravdu hned v prvních dnech společného bydlení s nějakým chlapem jsem kvůli takovým věcem hrozně vyváděla, takže mého manžela (14 let od svatby, 15 let spolu) by ani nenapadlo, že budu dělat služku.
Uměla bych si od něj představit i lepší výpomoc v domácnosti, ale když pracuju (mám práci velmi nárazovou, většinou buď úplné volno nebo naprostý fofr), tak aspoň obstará mladší dceru, vytahá nádobí z myčky, namaže si chleba. A jakžtakž po sobě uklízí. Ale nedovedu si představit, že bych ho to učila teď.
No je to smutné čtení, jak píše Betty. Myslím, že manžel měl s pomocí v rodině začít už od začátku manželství, teď ho k něčemu dokopat bude problém. Mně nechat manžel na zemi v koupelně ponožky, ručník a slipy, tak mu ty slipy nasadím na hlavu. Nejsi jeho služka.Že na chvíli odjedeš s nejmladším synem nic nevyřeší. Až se vrátíš domů, bude tam jen velký bordel a ty to beztak budeš muset uklidit, nedá ti to.Já jsem to tak udělala jednou se žehlením, stávkovala jsem a můžu ti říct, že jsem toho potom litovala a ze žehlení jsem se nemohla vyhrabat.
Můj manžel se nikdy úklidem nezabýval, nechtěla jsem to po něm, pomáhaly mi občas dcery, ale jejich hlavní starostí byla škola. Manžel ale vždy všechno nakoupil, opravil a zařídil, to byla a je velká pomoc.
Dnes si partneři většinou pořizují děti ve vyšším věku a ty musíš být unavená, ať chceš, nebo nechceš. Neříkám, že 42 roků je nějaký věk, ale my byli už prarodiče , děti byli z domu a my měli doma klid.
Musíš na něho pořádně zatlačit a na nejstaršího syna taky.Nechej jejich neuklizené věci tam, kam je hodili a nevšímej si toho. Mimochodem, jak to měl manžel doma, když tam bydlel? To mu asi maminka skákala kolem zadku, když není zvyklý pomáhat.
.jpeg)
Zase jeden blbec s vypatlaným mozkem
Michaelo, zmobilizuj všechny síly, které ti ještě zbyly a dupni si. Nekompromisně oznam, že si každý uklízí sám po sobě, že končíš s rolí jejich služky. Když to neuděláš pro sebe, udělej to pro svoje syny. Jinak z nich vyroste to samé, co tvůj ... a jednou ti je nějaká otluče o hlavu. Jen mám strach, že to je blbec, kterému někdo nakukal, že povinností ženy je starat se o něj. Jestli chceš něco změnit, tak musíš jít tvrdě za svým, co nebude jednoduché, asi nejsi žádný ranař, protože jinak bys tak dlouho nevydržela a srovnala toho blbečka hned ze začátku
A počítej s tím, že ti ještě vyčte, že na něho nejsi dost milá a že mu večer sama radostně neskáčeš do postele
Milá Michaelo, je to smutné čtení. Určitě by vám týden jinde prospěl, ale problém to nevyřeší. Prostě bych svolala celou rodinu a důrazně jim řekla, že uděláte rozvrh prací, které budou dělat oni a když to nepůjde, tak prostě zaplatíte paní na úklid. Okamžitě bych přestala dělat služku, jejich věci by zůstaly tam, kde je nechali, špinavé nádobí bych po nich také neuklízela. Řekla bych jim, že už nemůžete a když se zhroutíte, budete vyřazená na měsíce. Bude to těžké, jste asi moc hodná a měkká, ale dupněte si a srovnejte je do latě.
Souhlasím s myšlenkou nechat manželovi na čas celou domácnost a s nejmenším dítětem se vzdálit. Práce v kanceláři je práce s odpovědností, to člověk, který maká manuálně a "inkousty" bere s despektem, nepochopí. Nasekat tři potomky a pak se nechat obsluhovat jak paša svědčí o jeho hulvátství. Ostatně, paša v harému po ženách nechtěl nic jiného, než aby sloužily jemu, ty vydělávat nehonil, byla by to pro něj hanba
Když tenhle chlap neuživí rodinu a žena nemůže zůstat v domácnosti, buď musí přiložit sám ruku k dílu, anebo zaplatit pomocnici.
