Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Připadám si jako blázen, jako když sama nevím, co vlastně chci. Konkrétně se jedná o vztah s muži. Je mi dvaatřicet, jsem svobodná a stále hledám toho pravého. Moje máma říká, že přebírám až přeberu a zůstanu sama. A že už snad jsem dost velká abych věděla, že Pan Ideál neexistuje a měla bych si sednout na zem.

Jenže já nevím, nepřipadám si nějak přehnaně náročná. Já prostě nechci nic, respektive nikoho jiného, než nějakého normálního, adekvátního chlapa. Zatím jsem však takového nepotkala. Napíšu vám stručný průřez mými známostmi a vztahy a moc bych vás chtěla poprosit o váš názor. Opravdu jsem blázen a přebírám a jednou na to doplatím?

Láska číslo jedna – čas malin nezralých

První láska proběhla po ukončení základní školy. Bylo to fajn, první doteky, první líbání, první milování. Po necelém roce šla má láska o dům dál, objevovat další nepoznané taje ženských duší a těl. Plakala jsem, cítila se zhrzená a podvedená, opuštěná. A zařekla jsem se, že pro příště se už nikdy nechci ocitnout v pozici té opuštěné, že to budu já, kdo tu definitivní tečku udělá.

Láska číslo dvě – nevybouřený alkoholik

Tady není potřeba se moc rozepisovat. Bylo mi sedmnáct a půl, on byl o osm let starší. Po krátkém období vzhlížení a zamilovanosti mi došlo, že u něj bude vždy na prvním místě parta dobrých kamarádů a hlavně dostatečná zásoba alkoholu. Udělala jsem mu pápá a do dalšího života šla s poučením, že jakmile narazím na někoho, kdo se radostně třese už při představě štamprlátka, prchnu okamžitě a střelhbitě.

Třetí láska – nuda s intošem

Skoro v devatenácti jsem se seznámila s vysokoškolským studentem dějin umění. Jeho zápal a vědomosti mi zpočátku velmi imponovaly. Líbilo se mi také, že byl něžný, pozorný, ohleduplný. Díval se na mne jako na svatý obrázek a já s ním prožila bouřlivé období vlastního kulturního rozmachu. Výstavy, galerie, hrady, zámky, zeptejte se mne na cokoli a já vám podám zasvěcený výklad. Po roce tohoto vztahu jsem se ale začala nudit. Byl hodný, nepil, nekouřil, hodně četl, ale zároveň dával až okázale najevo pohrdání vším, co zajímalo mne. Uvědomila jsem si, že se mne snaží převychovat k obrazu svému a tak jsem radši odplula někam, kde budu moci být především sama sebou.

Živočich

Po svém intelektuálním období, jehož jsem byla poněkud přesycena, se ve mně logicky vzedmula touha po nějakém pořádném samci. Po dvou letech jsem ho našla, byl první, před kterým se mi podlomila kolena. Chodili jsme spolu čtyři roky a já si myslela, že je to ten pravý. Něžný drsňák, vysoký skoro dva metry a v posteli naprosto nepřekonatelný. Po čtyřech letech jsem bohužel zjistila, že o svých mileneckých kvalitách přesvědčuje i jednu mou bývalou spolužačku. Následoval rychlý konec, potoky slz a kajícná vzpomínka na nudného intoše, který na mne koukal jako na obrázek a asi by mi v životě nezahnul.

Humorista

Několik dalších vztahů nestojí za řeč, až jsem potkala svého současného přítele. Chodíme spolu přes půl roku a já opět začínám brát zpátečku. A nevím, jestli je to dobře. Co mi na něm začíná vadit? Jeho nezřízený smysl pro humor. Jsme stejně staří, očekávala bych už trochu usedlejší chování a nějaké smysluplné plány do budoucna. Můj přítel je však velmi svobodomyslný, s ničím si hlavu neláme, řekla bych, že je nenapravitelný optimista. Snad nikdy jsem ho neviděla špatně naloženého, on je pořád pozitivně naladěný. Problém je v tom, že někdy až moc. On má totiž potřebu neustále vyrábět nějakou legraci, vymýšlí blbiny, vypráví vtipy… a vyžaduje spoluúčast. Prostě potřebuje parťáka a obdivovatele v jednom.

Jinak je milý, fajn, má dobrou práci, v tomto ohledu je zodpovědný, pracovitý. Až donedávna jsem se s ním cítila dobře, uvolněně. Poslední měsíc to už ale vnímám jinak, připadá mi, jakoby ze mne svou neustále pozitivní náladou a humorem vysával veškerou energii.

Je mi dvaatřicet, chtěla bych už mít dítě, roky mi utíkají. A já zase nevím, jestli ten, s kým momentálně jsem, je skutečně tím pravým partnerem pro život. Co si myslíte vy? Jsem opravdu přehnaně náročná? Co jste u svých partnerů byly ochotné skousnout?