Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

S manželem se po patnáctiletém manželství rozvádíme. Důvodem jsou jeho opakované nevěry, které už nedokážu snášet. Už tolikrát jsem mu dala druhou šanci, ale nikdy ji nevyužil. Vždycky dokázal sekat latinu maximálně pár měsíců, a pak se zase spustil. Ani se to přede mnou nesnažil tajit, připadalo mi, že mu snad dělá svým způsobem dobře mi takhle ubližovat.

Řekla jsem dost a oznámila mu, že podávám žádost o rozvod. Byl z toho dost zaskočený, pak si myslel, že jenom vyhrožuju a nedotáhnu to do konce. Začal se chovat jako ten nejlepší táta a manžel na světě, ale já už mu na to neskočila. Vím, že dříve nebo později by zase podlehl svému sukničkářství. Na rozvodu jsem trvala a nyní už je vše v běhu.

Myslela jsem, že se mi uleví, že se budu těšit, až bude po všem a já se přestanu trápit. Ale všechno je jinak. Problémem jsou totiž naše děti. Máme dvě – třináctiletého syna a osmiletou dceru. Syn se rozhodl, že chce bydlet s tátou. Ve svém věku má na takové rozhodnutí právo, ale já si to nedokážu představit. Zkoušela jsem s ním promluvit, ale nepomohlo to. Je od otce dost naočkovaný. Prý za rozvod můžu já, táta se rozvádět nechce. Samozřejmě, že skutečnou příčinu rozpadu manželství mu manžel nesdělil. A já taky ne, asi je to chyba, ale nevím, jestli je rozumné zatěžovat třináctiletého kluka takovými věcmi. Co myslíte?

Možná, že kdyby syn věděl, jak se věci mají, názor by změnil. Ale možná by mi ani nevěřil a myslel by si, že chci otce očerňovat.

Situace je tedy momentálně taková, že syn by měl jít po rozvodu s otcem a já bych zůstala jen s dcerou. Je mi z toho na nic, neumím si představit, že bych o syna měla tímto způsobem vlastně přijít. Navíc nejsem přesvědčená, že by se o něj manžel dokázal postarat. Nikdy se do péče o děti moc nezapojoval, staral se hlavně o zábavu a náplň volného času. Ale taky nebyl často doma, hlavně po večerech chodil pryč (víme proč) a jestli to míní takhle praktikovat, i když bude mít syna v péči, tak to už zavání průšvihem, nechávat kluka v tomhle kritickém věku bez dozoru.

Pořád o tom přemýšlím ze všech stran, manžel patrně používá syna jako zbraň a chce docílit, abych žádost o rozvod stáhla. Tvrdí, že si ho do péče samozřejmě vezme, ale cítím z něj, že o to v podstatě zrovna nestojí.

Co byste dělaly na mém místě? Mám stáhnout žádost o rozvod? Nebo mám synovi říct, jaký je skutečný důvod našeho rozvodu a tím mu vzít iluze o jeho tátovi? Nebo to mám dotáhnout do konce, nechat syna odejít s otcem a doufat, že se mi brzy vrátí, až zjistí, že s tatínkem to není takové, jaké si představoval? A co když se nevrátí? Ztratím v podstatě kontrolu nad jeho výchovou, mám o něj strach.