Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zajímaly by mne názory čtenářek na naši rodinnou situaci. Stala jsem se totiž černou ovcí, protože se chci vdát za muže, který nemá ani matruritu. To je podle mých rodičů neodpustitelné, jelikož v našem rodě se vysokoškolské vzdělání snad povinně dědí. Kromě mne, já jsem to nepodědila. Pracuju jako zdravotní sestra, což je povolání, o kterém jsem snila od dětství.

A teď chci navíc do naší intelektuálské rodiny přivést chlapa, který to nedotáhl dál než k výučnímu listu. To, že pracuje v profesi, která ho baví a navíc ještě velice slušně uživí, mí rodiče a sestra nevidí. Pro ně je alfou a omegou jeho nedostatečné vzdělání.

Když jsem se v devítce hlásila na zdravku, táta běsnil, máma šílela a sestra mě nechápala. Podle nich jsem s přehledem měla na to, abych se dostala na gymnázium a pak pokračovala ve vyskoškolských studiích. Pravda, známky jsem na to měla, na základce bylo na mém vysvědčení pokaždé vyznamenání. Jenže jak moc byly ty známky vydřené a jak jsem se trápila při matice, fyzice a chemii, to si nikdo neuměl představit. Netoužila jsem trávit další roky náročným studiem na gymplu a pak splnit očekávání rodičů a přihlásit se na nějakou vysokou školu.

Od malička bylo mým snem stát se zdravotní sestrou. Už jako malá jsem si nejčastěji hrála na nemocnici a ordinaci. Ten sen jsem si splnila, nyní je mi sedmadvacet a pracuju na dětském oddělení jedné nemocnice. Má práce mne těší, baví, naplňuje. Neměnila bych ani za nic.

Když se rodiče konečně smířili s tím, že to „nikam nedotáhnu“, a přestali naléhat, abych se přihlásila na medicínu, upnuli své naděje k tomu, že když už já jsem k ničemu, najdu si aspoň nějakého „vhodného“ partnera, který by naší rodině nedělal ostudu. Jenže já je zklamala i v tomto ohledu.

Petr je třicetiletý fajn chlapík, chodíme spolu už čtyři roky a chceme se vzít a založit rodinu. Zázemí máme, jelikož on má svůj vlastní dvoupokojový byt, kde budeme společně bydlet. Je hodný, vtipný, inteligentní. Povídáme si o všem možném, máme spoustu společných zájmů. To, že nemá maturitu, pro mne není ani v nejmenším překážka, vůbec to nevnímám jako nějakou vadu.

Mí rodiče a sestra to však vidí jinak a chovají se, s prominutím, jako maloměšťáci a snobové. Místo toho, aby byli rádi, že mám někoho, s kým je mi dobře, dávají mu všemožně najevo, že se do naší rodiny nehodí.

Vrchol všeho nastal teď, když se chystá oslava babiččiných osmdesátých narozenin a bylo mi řečeno, že Petr na ni není zván. Zeptala jsem se, proč, když přítel mé sestry tam bude. Prý by to babička těžce nesla, ještě jí o tom, koho jsem si vybrala jako partnera, neinformovali. To je totiž další specialita naší rodiny. Zakázali mi před prarodiči o mém příteli mluvit, prý se jim to musí sdělit nějak opatrně a ve vhodnou chvíli. Pravda je, že babi a děda si dodnes, i ve svém vysokém věku, na sobě hodně zakládají a i na vizitkách na domě mají napsány všechny své tituly před i za jmény.

Připadám si jako v blázinci. Kdyby to nebyla realita, pro mne tak strašně bolestná, snad bych se tomu i smála. Je v dnešní době něco takového vůbec možné? Napadlo by vás dělit lidi na vhodné a nevhodné jen kvůli dosaženému vzdělání?

A co byste mi poradili, jak se mám zachovat ohledně té babiččiny oslavy? Babičku mám ráda, nechtěla bych u toho chybět, ale to, že mám zakázáno vzít s sebou svého přítele, se mne velice dotklo a mám chuť tam nakonec také nepřijít. Jenže to by rodinným vztahům zrovna neprospělo.