Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem vdaná čtyři roky, máme dvouletá dvojčata, kluky. Moje je to první manželství, manželovo druhé. Z toho prvního má dvě děti – dvanáctiletou holčinu a devítiletého kluka. Jen na vysvětlenou, nebyla jsem příčinou manželova rozvodu, poznala jsem ho, když už byl delší dobu sám.

S jeho dětmi si vždycky rozuměla, v době, kdy jsem se s manželem seznámila, jim bylo čtyři a sedm let, seznámení a následný kontakt proběhl bez problémů. Vídáme je pravidelně každý druhý víkend, půlku prázdnin, na střídačku Vánoce a i mimo tyto stanovené návštěvy. Manželova bývalka se chovala docela rozumně, dokonce jsme se i seznámily a v tom ženském ohledu si vzájemně sedly.

Asi si říkáte, na co si chci stěžovat. Nechci si stěžovat, jen se teď stalo něco, co nám všem absolutně obrátilo život vzhůru nohama a já jsem plná obav, jak všechno zvládnu a asi bych potřebovala slyšet nějaké rady, zkušenosti a možná i povzbuzení, jak se s nastalou situací vypořádat.

Manželova bývalá žena totiž velmi vážně onemocněla, nechci popisovat konkrétní detaily, ale vypadá to s ní velmi špatně. Má rakovinu, postupuje to velmi rychle a její stav je prý v podstatě beznadějný. Je to hrůza. Mladá žena, letos jí bylo teprve 34 let. Momentálně je hospitalizovaná, už vůbec nechodí, zbyl z ní doslova jen stín.

Samozřejmě, že jak se začal její stav horšit, byly děti stále častěji víc u nás, poslední tři týdny je tu máme v podstatě nastálo nastěhované. A podle všech prognóz to vypadá, že to tak už zůstane na pořád. A já začínám mít pocit, že se v tom všem začínám pořádně topit.

Je mi pětadvacet, do manželství jsem spadla hodně mladá, mám dvouletá dvojčata, se kterými jsem na mateřské. A k tomu teď manželovy děti z prvního manželství, které procházejí velmi těžkým obdobím, jsou si vědomé, jak vážně je jejich maminka nemocná.

Oba dva s manželem se snažíme jak nejlíp umíme se jim maximálně věnovat a být jim oporou, ale asi to nestačí, nebo já dělám něco špatně. V uplynulých dvou týdnech se totiž vztah dětí ke mně změnil k horšímu. Skoro se mnou nemluví, začínají být drzé, když není manžel doma a já jim něco řeknu odpoví, že nejsem jejich máma a poslouchat mě nebudou. Nikdy dřív nic takového nedělaly.

Nějak mi to přerůstá přes hlavu, bojím se, abych něco nezkazila, aby se mezi námi nestalo něco zásadního, co by narušilo naše vztahy. Vzhledem k tomu, že u nás děti patrně zůstanou když ne natrvalo tak minimálně hodně dlouho, záleží mi na tom, abychom všichni dobře vycházeli. Uvědomuju si, jak je jim určitě těžko, stýská se jim po mamince, vědí, že je vážně nemocná. Manžel má tendence být k nim teď hodně benevolentní a ony toho začínají zneužívat. A já nevím, jak se mám správně chovat.

Potřebuju, aby normálně fungovaly a poslouchaly, manžel chodí domů z práce až večer, když přijdou děti ze školy, mám je na starosti všechny čtyři až do večera sama. Odpoledne objíždíme kroužky, kromě pátku mají každý den něco. Je to pro mne dost náročné skloubit s režimem svých dvojčat, často je to pěkný nervák. A do toho se s těmi staršími dohaduju kolikrát o úplných pitomostech, kdy mi bojkotují režim a systém který jsem vytvořila, abychom všechno, co je potřeba zvládli. V podstatě tím trpí i mí synkové, protože je celé odpoledne tahám v autě po kroužcích, kde pak čekáme, oni se nudí a logicky taky zlobí.

Je toho na mě nějak moc a hledám cestu, jak z toho všeho ven. Tím nemyslím, sbalit se a odejít, ale jak to všechno zvládnout, aby to bylo pokud možno v klidu a já nebyla každý den večer vyšťavená úplně nadoraz.

Mluvila jsem o tom s manželem, prosila jsem ho, aby dětem domluvil, aby mi nedělaly naschvály a poslechly, když jim něco řeknu. On to udělal, ale výsledek to nepřineslo žádný. Mám pocit, že mne jeho děti začaly snad nenávidět.

Jsem nějaká na doraz. Strašně se bojím budoucnosti, toho, jak bude náš život dál pokračovat, jak to všechno zvládnu a jak se s tím popasuju. Vždycky jsem chtěla mít jen jedno dítě a teď mám najednou v podstatě čtyři. Uvědomuju si, že je hrozné, že řeším sama sebe, když nejhůř jsou na tom teď ty děti a hlavně jejich maminka, ani si neumím představit, jak jí asi je.  

Chci se zachovat správně, všechno zvládnout, láskyplně se postarat o všechny děti, dát jim, co potřebují. A přitom se cítím, jako když mě něco posupně vysává a šrotuje. A nevím, zda jsem vůbec schopná to vydržet.

Myslíte, že se to časem poddá a všechno si sedne do nějakých přijatelných mezí? A jaký je vás názor na to, kdybych, i přes tu šílenou situaci, ve které teď děti jsou, na ně byla přísnější? Moc se bojím, abych jim nějak neublížila.