Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mám roční holčičku, se kterou jsem sama. Měsíc před tím, než se narodila, se můj přítel rozhodl žít sám. Prý mu došlo, že se vlastně na dítě necítí a neumí si představit, jak by ho zvládl vychovávat. Byl to pro mne šok.

Pravda, neznali jsme se dlouho, otěhotněla jsem po necelém roce známosti, bydlet jsme spolu začali až když jsem byla v pátém měsíci. Jeho odchod mne hodně ranil, nechal mne samotnou ve velmi náročném období. Nějakou dobu jsem byla hodně uplakaná, plná obav, jak to vše zvládnu. Ale my ženy to asi máme jinak, když jde o naše dítě. nakonec jsem se nějak vzchopila a myslím, že se mi podařilo nás obě zajistit.

Když od mne přítel odešel, akorát jsem nastupovala mateřskou. Do té doby jsem pracovala a měla slušný plat, takže výbavičku jsem již měla nakoupenou a bylo i něco ušetřeného. první půlrok byl v naprosté pohodě, když budu brát jen tu finanční. Sice bydlíme v pronájmu, ale není nějak přemrštěně drahý, spíš takový průměr. Byt je malý, jen pokoj a velká obytná kuchyň, ale pro nás dvě ideální.

Pak, když jsem začala brát jen rodičovský příspěvek, se mi příjem sice o něco ztenčil, ale když bylo nejhůř, sáhla jsem do úspor. Navíc alimenty jsem mu odpustit nemínila a v tomto ohledu jsme se docela rozumně dohodli, on nevydělává špatně a na malou pravidelně platí.

Tolik tedy ta finanční stránka. Ta je v pohodě a i když si nemůžu vyskakovat, žijeme s dcerkou normálně a celkem bez potíží.

Teď ta druhá, důležitější stránka. Když se Adélka narodila, psala jsem mu zprávu s oznámením, že má dceru. On se totiž od chvíle, kdy odešel, vůbec nezajímal, jak mi je a tak. Odpověď přišla pouze jednoslovná: Gratuluji. Tím to skončilo, pak jsme se viděli jen jednou, když jsme domlouvali alimenty. To proběhlo bez problémů, on nakoukl do kočárku a tím to pro něj haslo.

A teď nastala změna. Přišel mi od něj nejdříve mejl, přiznávAL, že to napřed zkouší touto cestou. Nasypal si popel na hlavu, prý mu to všechno došlo, jaký je vůl, jak strašně se zachoval, uvědomil si, že mě má rád, že o nás obě stojí, litoval, že se o Adélku nezajímal. Oko by nezůstalo suché. Prosil mne o schůzku, o to, aby mi mohl všechno vysvětlit.

Sešla jsem se s ním. Musela jsem vzít i malou, neměla jsem hlídání. Trvala jsem na schůzce na neutrální půdě, zašli jsme tedy do kavárny s dětským koutkem. Adélka už chodí a v těch koutcích si vždycky krásně vyhraje.

Přišel s kytkou a plnou taškou hraček. Začal, jak báječně vypadám, jak jsem úžasná, že se zvládám starat sama, jaký on je idiot, že si tohle všechno nechal utéct. Celou dobu, co jsme spolu seděli, nespustil z Adélky oči. Bylo na něm vidět, že je strašně dojatý. Hodně se na ni vyptával, na všechno, co jsem celý rok dělala. Obviňoval se za to, co udělal a sliboval, že když dostane šanci, dokáže mi, že se změnil a bude skvělý partner a táta. Rozešli jsme se s tím, že si to musím promyslet.

A já už tři dny nedělám nic jiného, než přemýšlím. Není to jednoduché. On mne zklamal a opustil ve chvíli, kdy jsem ho strašně moc potřebovala. Nezajímal se, prostě se vypařil a dělej, co umíš. Nebyl se mnou v době, kdy se malá narodila, nezažil to náročné novorozenecké období, do té doby, než jsme se sešli v té kavárně, ji viděl jen jednou. Já stojím nohama na zemi, naučila jsem se být nezávislá, a to jak finančně tak citově. Zvládám vše, co potřebuji. Adélka je šťastné, spokojené a veselé děťátko. Já jsem vyrovnaná, zajetá ve svém režimu, který jsem si vytvořila.

A teď se objeví a chce zpátky. A já nevím, jestli mu tu šanci mám dát. Co když ano, on se vrátí, malá k němu přilne a jemu za rok zase dojde, že to vlastně není, co si představoval a zase odejde? Už tady nejsem jenom já, ale i ta malá dušička. Na druhou stranu, je to její otec, není to ani alkoholik, ani násilník, je normální, pracující, inteligentní. Žádné vohráblo. Pokud by byla pravda, co říká a myslel to skutečně vážně, vím, že bychom mohli fungovat jako normální rodina, malá by měla mámu i tátu.

Co se týká mých citů k němu, umím si představit být s ním znovu. Asi by to chtělo trochu času, ale stále mne přitahuje. Jen mne život – a vlastně hlavně on – naučil postarat se sama o sebe a na nikoho se nespoléhat.

Váhám. Bojím se dalšího zklamání, ta rána, kterou mi před rokem zasadil je tam pořád. Ale zároveň si říkám, jestli bych to přeci jen neměla zkusit a tu šanci nám všem dát. Nevím. Chvíli to mám tak a chvíli zase jinak.

Pokud bude mít někdo z vás na můj problém nějaký svůj názor, zkušenost, budu moc ráda, když mi ji napíšete. Potřebuju si nějak utřídit myšlenky a podívat se na celou věc z širšího pohledu. Předem vám moc děkuji.