Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Řeším teď docela nepříjemnou a zároveň hodně citlivou záležitost. Jsem rozvedená, mám čtyřletou holčičku. Před časem jsem se seznámila s mužem, zamilovali jsme se do sebe a všechno nám dobře klape. On má moc rád i mou dcerku a malá se v něm doslova vidí. Je to pro mne doslova balzám na duši po mém nevydařeném prvním manželství.

Přiznám se, že jsem měla obavu, jak jeho známost s rozvedenou ženou s dítětem přijmou jeho rodiče. Petr je totiž svobodný a bezdětný, navíc pochází ze vsi a tam jsou na tyhle záležitosti lidé asi citlivější a kritičtější. Když mi Petr sdělil, že se po mně jeho maminka ptá a ráda by mne i s Jolankou poznala, trochu se mi ulevilo, ale zároveň jsem z toho setkání měla docela strach. Jak jsem později zjistila, naprosto zbytečně.

Oba dva rodiče nás přijali doslova úžasně. Necítila jsem z nich žádný despekt, ani nic podobného. Dokonce měli pro Jolanku nachystané hračky a vůbec se k nám chovali (a stále chovají) velice pěkně. Hlavně Petrova maminka je nadmíru obětavá, pohostinná, taková ta dobrá duše, které to jde přímo od srdce. Po téhle stránce se cítím opravdu šťastná, nic víc jsem si přát snad ani nemohla.

Přesto řeším něco, co je pro mne hodně nepříjemné, a vzhledem k tomu, jak nás Petrovi rodiče přijali, není pro mne ani jednoduché to jakkoli vyřešit, aniž bych se jich nedotkla, či jim nějak neublížila. Strašně nerada bych nějakou neopatrností zkazila naše tak dobré vzájemné vztahy.

Jde o to, že oni si zrovna nepotrpí na pořádek. Nemyslím, že jsem nějaká cimprlich, ale to, jakým způsobem fungují, je na mne zkrátka moc a mám s tím fyzický problém. Jak jsem psala, žijí na vsi, mají tím pádem hospodářství. Z domku se vychází rovnou na dvorek, kde běhají slepice, dva psi a nepočítaně kočiček. Také mají králíky, a dokonce chovají prase. Pro Jolanku je to ráj, zvířátka miluje a strašně ráda chodí s „dědečkem“, jak mu začala sama od sebe říkat, krmit králíčky.

Tento styl života s sebou nese i jiný přístup k hygieně, na který nejsem zvyklá. Ze dvora se chodí rovnou do domu, nepřezouvají se, pohybují se v jedněch botách v kuchyni i v pokojích. Maminka působí dost ušmudlaně, jednu zástěru nosí několik dní a dělá v ní všechno, jak ve chlívě, tak doma u sporáku. Nikdy jsem ji neviděla umýt si ruce. Pohladí pašíka, podrbe psa za ušima a pomazlí kočku a pak jde nakrájet chleba Jolance na svačinu.

V kuchyni mají neuvěřitelný binec, všude takovou tu mastnou, zalezlou špínu, hadr na nádobí radši ani nebudu komentovat. Je mi z toho poněkud šoufl. Nejhorší je, že jak je Petrova maminka hodná a pohostinná, stále nám něco podstrojuje, a když odmítnu, že nemám chuť, je z toho smutná. Snažím se to nějak překonat, ale moc mi to nejde. Když vidím, jak umyje hrnek ve vodě v dřezu, která tam stojí od rána, utře ho do dost zajeté utěrky a pak mi do něj dělá kafe, zvedá se mi žaludek. Jednou mi dokonce dala lžičku, na které byly zaschlé zbytky „čehosi“.

Zkoušela jsem se do dění v její domácnosti zapojit, nabídla se, že umyji nádobí, pomůžu, udělám, ale od každé práce mě ta dobrá duše honí. Jak by to prý vypadalo, když jsem jejich host, abych tam uklízela.

Jsem z toho docela nešťastná. Mám je oba ráda, jsou opravdu moc hodní a doslova by se pro nás rozdali. Pokaždé, když přijedeme, je na nich poznat, jakou mají radost. Hlavně „děda“ je úplně na větvi z malé Jolanky, hodně se jí věnuje a ona s ním zažívá věci, které by jinak zažila.

Se svým problém jsem se zatím nesvěřila ani Petrovi, nechci ho ranit. Spíš dumám, jak by se dala tahle situace nějak elegantně vyřešit. Nechci s nimi přerušit styky, to v žádném případě, když k nim jedeme, těším se na ně, i moje dcerka v autě vždycky samou radostí nadskakuje. Kdyby nebylo toho katastrofálního nedostatku hygieny, neměla bych s tím žádný problém. Jenže takhle, jak to tam chodí, mám i docela strach, aby si malá nepřivezla třeba žloutenku.