Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Máme dvě děti – pětiletou holčičku a sedmiletého chlapečka. Bydlíme společně s mými rodiči ve větším domě. Sice máme každý své patro, ale víte, jak to chodí. Děti pobíhají sem a tam, chvíli jsou doma, chvíli u babičky. Tomu se dá dost těžko zabránit.

Moji rodiče je milují, doslova by se pro ně rozkrájeli. Na jednu stranu je to příjemné, na druhou mi to opravdu dost zasahuje do výchovy.

Největší problém je s jídlem. Asi jsem nebyla dost důrazná hned zpočátku a teď mi to přerostlo přes hlavu. Moje máma je totiž vášnivá kuchařka. Baví ji to. Pořád něco vyváří, peče, zkouší. Musím uznat, že vaří skutečně skvěle.

A jak to tak bývá, je ráda, když vidí, že to, co udělala, ostatním chutná. Zaměřila se hlavně na děti, kterým podstrojuje a pořád je něčím krmí. Kdykoli se u ní zastaví, dostanou něco na zub. Koláč, chleba s pomazánkou nebo klidně i celou večeři. Vadí mi to, protože na dětech se tahle její výkrmna už začíná projevovat, a taky mě může vzít ďas, když stojím u sporáku, vařím večeři a děti přijdou, že už jedly u babičky.

Snad stokrát jsem jim to zakázala – dětem i babičce. Vždycky je pak tak týden klid a všichni to respektují. A potom to začne nanovo. Pomaličku, polehoučku. Sem tam koláček, rohlík, řízek s kaší…

Manžel je z toho úplně na mrtvici, protože je velmi sportovně založený, a to, jak naše děti kynou, se mu vůbec nelíbí. Teď už to došlo opravdu daleko, protože si na mámu došlápl on. Je dost vznětlivý, takže z toho bylo haló na půl vesnice. Máma je uražená, táta významně mlčí a vztahy jsou pořádně narušené. Navíc jsou z toho zmatené i děti, protože když přijdou k babičce, automaticky se dožadují něčeho k jídlu, jak jsou zvyklé, a nic nedostanou. Což je v pořádku, ovšem kdyby si matka odpustila ublíženecké řeči, které s gustem vede právě před našimi dětmi.

Nevím, možná vám to bude připadat jako prkotina, dusno kvůli ničemu, možná to tak opravdu je. Celý tenhle konflikt je zbytečný. Chtěla bych to všechno nějak urovnat, ale obávám se, že to tak snadné nebude. Matka se zařekla, že s mým mužem už nikdy nepromluví ani slovo, manžel se zase rozhodl, že se odstěhujeme. Mám je ráda oba, jsem mezi mlýnskými kameny a nevím, jak z toho ven.