Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Milá redakce, posílám vám příběh mé kamarádky Alenky, kterou jsem na pár dní navštívila. Známe se prakticky od dětství, v dospělosti se naše cesty rozdělily, když jsme se každá přestěhovala na druhý konec republiky. Přesto jsme se jedna druhé úplně neztratily. Občas se navštívíme. Já u ní strávila minulý týden pár dní a vyslechla si její trápení. Nabídla jsem jí, že bych mohla požádat o nějakou radu zdejší čtenářky a ona s tím souhlasila.

Není jí lehko, má velký strach, co s ní bude, stále jen pláče. Moc ráda bych jí pomohla, ale nemám na to bohužel ani prostředky ani vhodné zázemí.

Alenčin příběh jsem se pokusila napsat tak, jak by ho asi napsala ona sama. Poskládala jsem v něm to, co o jejím životě vím s tím, co mi v průběhu návštěvy vyprávěla. Všem vám předem moc děkuji za vaše postřehy, Alence jsem slíbila, že jí pak vaše názory a rady vytisknu a pošlu.

Děkuji, Dáša

Alenčin smutný příběh

Mám dvacetiletého syna, který nepracuje a zatím ještě nikdy nepracoval, ačkoli maturoval již před rokem. Postupně mi došla veškerá trpělivost a začínám uvažovat, že ho snad vyhodím z domova, aby byl přinucený postavit se na vlastní nohy. Jenže to pro mne není vůbec jednoduché.

Od jeho sedmi let s ním jsem sama. Manžel zahynul při autonehodě. Jiné děti jsme neměli. Nebylo to pro mne vůbec lehké, ale finančně se to nějak utáhnout dalo. Dokud studoval, pobírala jsem vdovský a sirotčí důchod a spolu s mým platem jsem to dokázala zvládnout. Bydlíme v malé vesničce na severu Čech, náklady na život nemáme nijak obrovské. Žijeme v domku po mých rodičích, mám malé hospodářství a spoustu potravin nemusím skoro vůbec kupovat.

Před třemi lety mi byl přiznán plný invalidní důchod. Jsem těžká epileptička. Můj stav se stále zhoršoval a důchod byl jediným východiskem. Přiznávám, že jsem se těšila, až syn dostuduje a osamostatní se, respektive začne přispívat nějakou korunou do domácnosti. Jenže ani po roce od ukončení školy se tak nestalo.

Pravda je, že práce se u nás shání hodně těžko, aby se přestěhoval do města a platil tam pronájem, na to nemáme finance. Zpočátku měl snahu něco si najít, ale po několika neúspěších to vzdal. Je doma, fláká se a povaluje, celé dny prosedí u počítače a hraje hry. Nepomůže s ničím, ani s prací v domě, ani s hospodářstvím. Vše leží na mně.

Začínám toho mít dost. Můj zdravotní stav není dobrý, naštěstí jsem se naučila rozpoznat přicházející záchvat a vím, jak se zachovat, aby se mi nic nestalo. Přesto je to pro mne hodně náročné. Na jednu stranu jsem v podstatě ráda, že je syn někde poblíž, protože nikdy nevím, jak se záchvat vyvine. Několikrát mi musel volat sanitku.

Jenže finance mi chybějí. Pobírám jen invalidní důchod, a i když žijeme hodně skromně a z vlastních zdrojů, je to pro dva nedostačující. Navíc syn začal kouřit a vyžaduje peníze na cigarety a na zábavu. Když mu řeknu, že mu je nemůžu dát, ať si najde práci a vydělá si je, osopí se na mne, že já se taky válím doma a nic nedělám, tak proč by měl on.

Je mi z toho úzko. Za poslední dobu je syn i agresivnější, když mu peníze nedám, tak si je vezme sám, pokud je někam schovám, křičí na mne, ať mu je okamžitě dám, tak dlouho, až podlehnu. Uvědomila jsem si, že se ho bojím. Přeju si, aby se osamostatnil, a zároveň z toho mám obavu, že zůstanu ve své nemoci sama. Rodiče už nemám a v naší vesničce bydlí většinou sami starší lidé, těch pár mladších je přes den v práci.

Jsem z toho všeho moc smutná. Snažila jsem se syna vychovat, jak nejlíp jsem mohla, nikdy jsem si po smrti jeho otce nenašla jiného partnera. Vždycky byl hodný, šikovný. Jenže teď se tak strašně změnil, že si s ním nevím rady. A hlavně už je dospělý, tady už žádné výchovné metody nepomohou.

Jsem opravdu v hodně složité situaci, nemá někdo z vás nějakou radu či nápad, jak bych ji mohla vyřešit? Asi vám budu po tom, co jsem tady napsala, připadat hloupá, ale já syna nechci v žádném případě ztratit. Zůstala bych úplně sama.