Syn se chová jako flákač. Vadí mi to a zároveň se bojím, že odejde.
Milá redakce, posílám vám příběh mé kamarádky Alenky, kterou jsem na pár dní navštívila. Známe se prakticky od dětství, v dospělosti se naše cesty rozdělily, když jsme se každá přestěhovala na druhý konec republiky. Přesto jsme se jedna druhé úplně neztratily. Občas se navštívíme. Já u ní strávila minulý týden pár dní a vyslechla si její trápení. Nabídla jsem jí, že bych mohla požádat o nějakou radu zdejší čtenářky a ona s tím souhlasila.
Není jí lehko, má velký strach, co s ní bude, stále jen pláče. Moc ráda bych jí pomohla, ale nemám na to bohužel ani prostředky ani vhodné zázemí.
Alenčin příběh jsem se pokusila napsat tak, jak by ho asi napsala ona sama. Poskládala jsem v něm to, co o jejím životě vím s tím, co mi v průběhu návštěvy vyprávěla. Všem vám předem moc děkuji za vaše postřehy, Alence jsem slíbila, že jí pak vaše názory a rady vytisknu a pošlu.
Děkuji, Dáša
Alenčin smutný příběh
Mám dvacetiletého syna, který nepracuje a zatím ještě nikdy nepracoval, ačkoli maturoval již před rokem. Postupně mi došla veškerá trpělivost a začínám uvažovat, že ho snad vyhodím z domova, aby byl přinucený postavit se na vlastní nohy. Jenže to pro mne není vůbec jednoduché.
Od jeho sedmi let s ním jsem sama. Manžel zahynul při autonehodě. Jiné děti jsme neměli. Nebylo to pro mne vůbec lehké, ale finančně se to nějak utáhnout dalo. Dokud studoval, pobírala jsem vdovský a sirotčí důchod a spolu s mým platem jsem to dokázala zvládnout. Bydlíme v malé vesničce na severu Čech, náklady na život nemáme nijak obrovské. Žijeme v domku po mých rodičích, mám malé hospodářství a spoustu potravin nemusím skoro vůbec kupovat.
Před třemi lety mi byl přiznán plný invalidní důchod. Jsem těžká epileptička. Můj stav se stále zhoršoval a důchod byl jediným východiskem. Přiznávám, že jsem se těšila, až syn dostuduje a osamostatní se, respektive začne přispívat nějakou korunou do domácnosti. Jenže ani po roce od ukončení školy se tak nestalo.
Pravda je, že práce se u nás shání hodně těžko, aby se přestěhoval do města a platil tam pronájem, na to nemáme finance. Zpočátku měl snahu něco si najít, ale po několika neúspěších to vzdal. Je doma, fláká se a povaluje, celé dny prosedí u počítače a hraje hry. Nepomůže s ničím, ani s prací v domě, ani s hospodářstvím. Vše leží na mně.
Začínám toho mít dost. Můj zdravotní stav není dobrý, naštěstí jsem se naučila rozpoznat přicházející záchvat a vím, jak se zachovat, aby se mi nic nestalo. Přesto je to pro mne hodně náročné. Na jednu stranu jsem v podstatě ráda, že je syn někde poblíž, protože nikdy nevím, jak se záchvat vyvine. Několikrát mi musel volat sanitku.
Jenže finance mi chybějí. Pobírám jen invalidní důchod, a i když žijeme hodně skromně a z vlastních zdrojů, je to pro dva nedostačující. Navíc syn začal kouřit a vyžaduje peníze na cigarety a na zábavu. Když mu řeknu, že mu je nemůžu dát, ať si najde práci a vydělá si je, osopí se na mne, že já se taky válím doma a nic nedělám, tak proč by měl on.
Je mi z toho úzko. Za poslední dobu je syn i agresivnější, když mu peníze nedám, tak si je vezme sám, pokud je někam schovám, křičí na mne, ať mu je okamžitě dám, tak dlouho, až podlehnu. Uvědomila jsem si, že se ho bojím. Přeju si, aby se osamostatnil, a zároveň z toho mám obavu, že zůstanu ve své nemoci sama. Rodiče už nemám a v naší vesničce bydlí většinou sami starší lidé, těch pár mladších je přes den v práci.
Jsem z toho všeho moc smutná. Snažila jsem se syna vychovat, jak nejlíp jsem mohla, nikdy jsem si po smrti jeho otce nenašla jiného partnera. Vždycky byl hodný, šikovný. Jenže teď se tak strašně změnil, že si s ním nevím rady. A hlavně už je dospělý, tady už žádné výchovné metody nepomohou.
Jsem opravdu v hodně složité situaci, nemá někdo z vás nějakou radu či nápad, jak bych ji mohla vyřešit? Asi vám budu po tom, co jsem tady napsala, připadat hloupá, ale já syna nechci v žádném případě ztratit. Zůstala bych úplně sama.
19.9.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 67 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Syn se chová jako flákač. Vadí mi to a zároveň se bojím, že odejde.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
orinka: dadka: No, taky myslím, že by synáček měl jít z domu. Na druhou stranu, neumím si představit, jak ho maminka vystěhuje, když se on rozhodne, že nikam nepůjde. Kluk je v průšvihu, začíná se pomalu chovat násilnicky.. upřímně, já bych měla strach a vůbec bych nevěděla, co dělat. Pochybuji, že stačí říct mu "Sbal si věci a běž". Počítám, že by se mámě vysmál.
Trvala bych na tom, ať si najde práci, jakoukoliv a podílí se finančně na chodu domácnosti aspoň nějakou částkou. Akdyž ne, tak ať odejde z domu. Být tebou, tak dům prodám a koupím si malý byt jen pro sebe blízko veškeré občanské vybavenosti, ať máš vše po ruce.
ale takto se to nedá vyřešit! Doma může zůstat jen za předpokladu, že se bude podílet na pracech tam, na finančních nákladech, jinak tam žije jako klasický příživník a tvrdě řečeno vyžírka, tudíž tam nemá co dělat. Tohle jsou provní krůčky k tomu, aby se z něj stal kriminálník. Už teď žije trestuhodným způsobem. Postavit ho před rozhodnutí - buď si najdeš práci (a nějakou brigádu sežene vždycky), anebo tě nemůžu živit.
Hodně smutné, ale tímto přístupem v něm to flákačství jen podporuješ, tím že ho živíš, necháš ho válet celý den na pc a nemá žádné povinnosti. Je třeba udělat tvrdý řez i za cenu, že odejde, jelikož takto to nemá žádnou budoucnost.Pokud se tvůj zdravotní stav natolik zhorší, že nebudeš již moci obstarávat dům a zahradu, tak holt jej prodáš a koupíš si malý byt. Rozhodně se neupínej k člověku, který takto chová, byť je to vlastní syn....
modroočka: 
Milá Aleno, nejprve bys měla vyřešit problém svůj vlastní.Odbourat strach ve všech směrech, které si připouštíš.
a) pracovala jsi celý život, máš střechu nad hlavou, vytvořila jsi svůj životní standard, hospodářství... a dopracovala jsi to k ID. Toť výsledek Tvé obětavosti. Bohužel.
b) syna jsi vychovala a další povinnosti k němu nemáš. Nemá-li příjem, nechť si jde vyřídit podporu, zaregistrovat se na pracák.
c) měla by ses zamyslet nad svých uzdravením, protože budeš-li žít v podmínkách, ve kterých jsi teď, rozhodně se zdravotní stav nezlepší.
ČLOVĚK MUSÍ POCHOPIT SVOJI HLAVNÍ ROLI V ŽIVOTĚ.
Se synem se nehádej, peníze mu nedávej.
Ty jsou jen pro Tebe, ne pro něho. Neboj se ho "vyhodit" z domu jakoukoliv cestou. Budeš-li ustupovat, on přitvrdí, aby získal to, co chce. Svoji sebelítost a neuplatnění se si nemůže vybíjet na Tobě psychicky ani fyzicky.
I když se fyzicky rozejdete, milovat ho budeš stále.
Nepřemýšlej nad tím, co nejde (neustadňuj mu to tím), ale hledej cestu, jak to udělat, aby to šlo.
Jsi jen Ty a Ty jsi ta nejdůležitější. Klidně synovi řekni, že zavoláš policajty na pomoc...
Když zemřeš, co bude syn dělat? Je těžké sehnat práci, ale existují i brigády, zástupy za mateřskou, nemusí ihned najít práci takovou, kterou by chtěl dělat, ale časem se k ní dopracuje. Získá praxi a rozhled, seznámí se s lidmi, pak už to půjde jednodušeji. Jeho hodnota na trhu práce vzroste.
Do té doby, co bude bydlet s Tebou, je povinnen se podílet na nákladech domácnosti i pracovních aktivitách.
Více o zdraví na: http://www.youtube.com/watch?v=wQgPLMTVfGc
Přeji Ti hodně štěstí.
Neumím si představit, že by na mě syn křičel, ať mu dám na něco peníze. To by zkusil poprvé a naposled (pokud tedy už vztahy nejsou na takové úrovni, že to je spíš případ pro policii a matka se bojí o zdraví a život).
Žiju domění, že pokud jsou mezi matkou a synem normální vztahy, měli by si být schopni společně sednout, probrat problémy, zkusit je vidět z pohledu toho druhého a najít společně řešení, které jim jako rodině nejlíp vyhovuje.
Syn se mohl takhle změnit taky proto, že se cítí nepotřebný. Pokud ale máte hospodářství, tak by se mohl aspoň částečně realizovat tam, to je taky zdroj obživy.
Jak to tak čtu, jediný přínos syna v domácnosti je ten, že může zavolat sanitku, pokud by bylo třeba. Neumím si představit jak moc je důležité, aby tam z tohoto důvodu byl,a l epokud by chodil do práce, tak taky nebude vždy po ruce.
Na místě pisatelky bych asi dala synovi nějakou lhůtu k nalezení práce kdekoli, nic ho nikde nedrží, takže může jít někam do podnájmu. Ne že vy nemáte finance na pronájem, ty si musí opatřit on prací. To není starost matky. Pokud je opravdu tak dobře vychovaný, tak o něj nepřijde, dojde mu to. A pokud ne, tak než nechat na sebe křičet a obírat se o důchod, to snad raději ať si jde synáček po svých, i když to matku bolí.
