Moje dcera je terčem posměchu
Mám devítiletou dceru, chodí do třetí třídy. Jsem rozvedená a starám se o ni sama. Rodiče bydlí na druhém konci republiky a bývalý manžel má novou rodinu, takže si dceru bere sotva jednou za měsíc. Jeho nová žena o její návštěvy prý příliš nestojí.
Beru to, jak to je. Snažím se ničím zbytečně netrápit a Ivetce se věnuji, jak nejvíc můžu. Vzhledem k tomu, že jsem na ni sama, byla jsem i dost omezená co se výběru povolání týká. Práce na směny apod. pro mne nepřipadala v úvahu. Potřebovala jsem stálé místo s pevnou pracovní dobou. To se mi nakonec získat podařilo, i když platově to žádný zázrak není.
V důsledku toho jsme s Ivetkou nuceny žít velice skromně a musím doslova obracet každou korunu, než ji vydám. Víc než půlku platu dám jen za nájem a různé poplatky. Na samotné žití nám toho tedy moc nezbývá. Oblékáme se hlavně v second handech a přiznávám, že občas něco nakoupím i u Vietnamců.
Až do nedávna jsem to jako problém neviděla. V poslední době se však Ivetka začala chovat divně, byla uzavřená, nechtěla moc mluvit. Po nějaké době se mi z ní podařilo dostat, co ji trápí.
Mají ve třídě poměrně početnou skupinku holčiček, které se začaly nad ostatní vyvyšovat. Vychloubají se, co všechno mají, předvádějí značkové věci, nové mobily. Pro ty, kteří vykazují nižší materiální úroveň, mají jenom posměch a urážky. Tedy i pro mou dceru.
Ta to velice těžce nese, zvlášť, když se do té „honorace“ zařadila i její dosud nejlepší kamarádka. Najednou se s ní přestala bavit, nadává jí do socek a chudáčků. Ke všemu začala svým novým kamarádkám vyprávět, jak to vypadá u nás doma (v době, kdy se s Ivetkou přátelily, u nás často bývala na návštěvě), takže se ta děvčata dozvěděla, že nemáme ani DVD ani věž, vlastníme jen jeden počítač se starým monitorem a Ivetka že nemá ani jednu pravou Barbínu.
Vím, že pro nás, dospělé, je tohle možná trochu směšné, nad podobné invektivy se většinou dokážeme s nadhledem přenést. Ale malé dítě to vnímá jinak, mnohem citlivěji. Bolí mne, když vidím, jak je moje holčička zraněná a nešťastná. Snažím se s ní o tom mluvit, vysvětluji jí, že ta děvčata jsou přes všechen luxus, kterým jsou obklopena, v podstatě hrozně chudá, ale mám dojem, že ta moje devítiletá cácorka to ještě v těchto souvislostech nedokáže pochopit. Došlo to tak daleko, že odmítá chodit do školy, vymýšlí si bolesti břicha a podobně.
A já nevím, co s tím. Patrně jsou to zavedené zákonitosti dnešních dětských kolektivů a každé dítě se s tím musí nějak vyrovnat. Přesto mi není jedno, když vidím, jak se Ivetka trápí. Dá se vůbec nějak devítiletému dítěti vysvětlit, že materiální statky nejsou v životě to hlavní?
4.5.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 66 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Moje dcera je terčem posměchu
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Snažím se vždycky hodně ušetřit ale zároveň zůstat šik a in. No, někdy se daří a někdy zase ne. Čtu si magazín https://www.modadnes.cz/category/recenze/ , kde mohu sledovat nejnovější trendy a podle toho nakupovat. Určitě si pročtěte, nebudete litovat...
Suiza: Koukám, že mám štěstí a u syna ve třídě vládne poněkud jiná atmosféra. A nebo to bere on nějak jinak, nevím. Značkové věci nekupuju z principu a nehodlám začít jen proto, že to dělají ostatní, stejně tak jako jiné věci nedělám taky proto, že se to tak dělá, ale proto,že s e mi to jeví jako dobré. A byly bych ráda, aby děti uvažovaly stejně.
Vím, že mají ve třídě jednoho kluka, který se vytahuje tím, co všechno má , rodiče mu opravdu koupí cokoli. Syn to komentoval tak, že je děs, že si těch věcí vůbec neváží a že se chová hrozně k babičce, která ho vozí domů. Ani náznak toho, že by chtěl taky něco kupovat.
Ale nesouhlasí s tím, že učitelka moc nezmůže. Pro malé děti je učitelka autorita, pokud ji nesrážejí rodiče a u třeťáků záleží na ní, jaká je atmosféra ve třídě a jak dokáže děti usměrnit. Na druhém stupni už je to horší, ale pokud by třeba udělala jednu hodinu prvouky na téma co je podstatné a co ne a promluvili by si o tom, děti by řekly své názory , tak by to minimálně mohlo snížit obdiv okolí k těm bohatým a pocity méněcennosti u těch co si to nemůžou dovolit.
Zažila jsem to samé, ale u kluka. A není to o nic lepší. Oni i kluci musejí mít značkový věci a mobily a dokonce i stav domácnosti a příjem rodičů je součástí jejich image. Můj syn měl jediné štěstí, že byl ve třídě ještě jeden opravdový sociál-syn, který žil jen s babičkou, která o něj vůbec nedbala a tak nosil třeba 14 dní jedno triko nebo kalhoty a tak i smrděl. Synoviá jsem to vysvětlovala, že v penězích hodnota člověka nespočívá....dnes už jsme se jakš takš stabilizovali, ale pořád je to ještě tak, že patří mezi ty chudé i když mu občas koupím něco značkového. Ale kamarády si k nám nevodí, protože máme starou koupelnu a kuchyň a nemáme plvoucí podlahy a LCD televizi....Ty děti jsou jen odrazem svých rodičů. Člověk by si myslel, že to v synovi vypěstuje nadhled nad spotřebností, ale naopak, on si jako prioritu určil, že chce vydělávat hodně peněz a už nikdy nebýt chudý.
Ota: Nic se jim nevymklo, protože už to tak nešlo dál a oni to věděli. Věděli, že je to neudržitelný. Takže tak. Bohužel s komančskými manýry se stále setkávám i např. u někt.doktorů, kteří si myslí, že my jsme tu pro ně a co si dovolujeme, že se ptáme na zdrav. stav nebo že odmítneme nějaký zákrok, ale to je na jinou diskusi.
Já se domnívám, že promluva s učitelkou nezmůže nic. Tohle není situace, která má lehké řešení. Řešíme doma něco podobného a je to hnus.
Je to hnus, mrzí mne to. Nemáš možnost promluvit s učitelkou? Podotýkám, že přistihnout při něčem podobném vlastní děti, nejspíš jim "vypráším žaket".
a ještě si po sobě ani nepřečtu
kokám, že jsem se moc rozepsala, omlouvám se, ale vemte leší stránku, přestala jsem
Souhlasím, není to lehké. Učím na 1. stupni a jen pár postřehů
- záleží, jak velká je škola, město.. zda se skutečně rodiny znají a mohou do toho zasáhnout, hlavně, jestli chtějí, ale jestli děti mají tyto názory z rodiny, po rozhovoru s rodiči by bylo asi horší..( zažila jsem maminku, která si stěžovala, že její dcera ve 2.třídě přišla domů s brekem, že se jí děti smějí, že má kalhoty od vietnamců, ale ona má vše značkové - ta by nic nepochopila).
- zažila jsem i dívku v 8.třídě, která kvůli tomu, aby si jí děvčata všímala, si nechala nadávat do socek.. chuďasů.. ( je pravda, že maminka byla rozvedená, s mnoha příteli) když se provalilo a řešilo... zcela se pak uzavřela do sebe, nakonec se přidala v 9.třídě k skupině dětí, které byli nábožensky zaměřené (nic proti náboženství) a potom v 16 se schovala pod křídla 45-letému muži a poslouchala na slovo, myslím pro pocit bezpečí
- unoformy, kolikrát si myslím, že by lecos řešily, ale myslím, že snoby bychom do toho nenavlíkli a dohadovat se.., určitě by přišli s omezováním svobody..
- rozhodně bych si promluvila s paní učitelkou, jak zareaguje.. těžko říci, mně když se něco takové rýsuje ve škole, ( ale podotýkám, že jsem ve třídě i o přestávkách a to se děti projevují jinak, a pokud se něco dějě hned jdou říci) nenápadně si počkám na vhodnou situaci a pak "tvrdě" - my máme.. tak reaguji, to mají tví rodiče, to oni dokázali, ale ve škole jsi ty a co dokážeš v budoucnu uvidíme... všem říkám, že nezáleží, za kolik, ale jak je čisté, že já nerozeznám mikinu za 100 nebo 1000, ale poznám, zda je čistá..
- přiznám, se že ve 2.třídě se dítě chlubí, mám nový mobil za 10 000,- já na to je hezký, ale jen dej si na něj pozor, více si ho nevšimnu ..protože vidím, jak to je jiným líto, bedlivě sledují jak reaguji.. ale záleží kdo to je, z jaké rodiny.. někoho naopak podpořím, protože to je třeba jeho 1. dražší věc
- když bylo synovi 7-8 let, chodil s ním do školy chlapec, rodiče rozvedeni a stále se chlubil, co má a za kolik, syn byl trochu smutný, nikdy nic neříkal až jednou zase jdeme a už mne to štvalo ( naši kluci nosili věci i po bratranci, nakupovalo se v bazarec.. pokud hezké, čisté, neřešila jsem) - zase povídá já mám bundu za 1 000,- a já na to - vidíš, ani to není znát, podívej se na boty Fandíka,
Moni, určitě bych si zkusila promluvit s učitelkou, zažádala bych o zvýšení výživného a vážně bych pouvažovala o tom, zajít s dcerkou k dětské psychložce. Moc držím palce a přeji hodně štěstí.
Nika1: Osobně opravdu nikoho,kdo by se vlastní prací obohatil natolik,že by se stal milionářem,neznám....!!Když člověk ví,jaké bylo zákulisí vzniku různých "firem" a akciovek,tak si dávno nedělá iluze.....
Nika1: pořád žiju v dojmu, že pokud to byla inscenace, tak se jim poněkud vymkla.... zaplaťbůh
Ota: A hádej kdo "skoupil" podniky za babku a pak je vytuneloval a přivedl na buben? Právě většinou ti komunistický papaláši, který celej převrat zinscenovali a pak se taky po revoluci napakovali. Normální slušní lidé zblblí z plánovanýho hospodářství se k tomu ani nedostali, protože neměli kontakty. Jen si projeďte investiční společnosti atd a Cibulkovy seznamy. Takže i dneska je ve vedení někt.podniku dost komunistickejch papalášů, právníků, STBáků atp. a tihle lidi nám tu morálku asi nevylepší. Takže si nedělám iluze. Ovšem smekám před těmi, co začali od píky a svoji poctivou prací něco dokázali, ale ti mají určitou pokoru a slušné chování.
pavlina: u nás to bylo jednoduchý, většina dětí vzdělaných rodičů byli tesilkáři, teplákáři s vytahanou gumou a auta byla vzácná, wartburgy, trabanty a škodovky.
Pak tam byla skupina dětí melouchářů všeho druhu a lidí ze služeb, auta žigulíky někdy i něco onačejšího.
Ale víc se to vrstvilo až na střední....
Mě snad nevadilo tolik to kastování na škole, ale až po škole v procesu, kdy jsem zjistil, že student absolvent bere kulové ve srování s dělníkem, který soustavně plnil normu na 110 procent...
A to už se mě pár let smáli i spolužáci ze ZDŠ, co šli na automechaniky nebo prodávali buřty na stánku
Ota:
tak já to asi jako dite nevnimala - vubec nemám pocit, že by na tom u nás ve škole byl nekdo materiálně výrazně líp. a záminek pro "s tou se nemluví" bylo stejne dost -účes, tlustá, brejlatá, babička jako doprovod, pletený kalhoty, krimplenový obleček (já) atd každý bojoval o svý místo v kolektivu