Můj otec umírá. A já mu nedokážu odpustit.
Prožívám hodně náročné období. Připadám si jako ve zlém snu, skoro nespím, nemůžu jíst, sžírají mě vzpomínky na dětství a dospívání, nedokážu se jich zbavit. Přitom jsem si myslela, že už je to všechno za mnou, ale jak je vidět, není. Všechno se mi vrátilo před třemi týdny, kdy jsem se dozvěděla, že můj otec je na tom velmi zle. Má rakovinu a jeho stav se rapidně horší. Jenže já ho skoro třicet let neviděla. Teta, jeho sestra, na mne naléhá, abych přišla, že o mně táta pořád mluví.
Na svého otce nemám hezké vzpomínky. Když jsem byla malá vyloženě jsem se ho bála, později ho dokonce až nenáviděla. Chodil domů opilý několikrát v týdnu, řval na nás, mlátil nás, i maminku. Bylo to hrozné, kolikrát jsem byla tak vyděšená, že jsem si i v deseti letech počůrala. Až když mi bylo skoro osmnáct, se mamka odhodlala k rozvodu a přes všechny otcovy výhružky a agresivní scény to opravdu udělala. Starší bratr už byl v té době samostatný a žil sám.
My jsme se s maminkou odstěhovaly do nového bytu, který mamka zdědila a konečně začaly žít v klidu. Dodělala jsem střední školu, nastoupila do práce, v pětadvaceti jsem se vdala a postupně se mi narodily tři děti. Otce jsem od chvíle, kdy jsme se od něj odstěhovaly, neviděla. Nikdy jsem ho nekontaktovala, ani on mne. Postupem času se všechno špatné, co nám kdysi prováděl, zasunulo někam hluboko do mých vzpomínek a já na něj vlastně téměř zapomněla.
A teď mne zkontaktovala otcova sestra, která, jak jsem se dozvěděla, se o něj stará, že je s ním zle a že by mě chtěl vidět. Prý je to teď někdo úplně jiný, vyhublý, bezmocný, už nedokáže ani chodit. Dokonce prý pláče, když o mně mluví. Teta mě prosila, ať přijedu, ať se přemůžu, že když to neudělám, budu si to do smrti vyčítat.
Mluvila jsem o tom s maminkou a ta mi řekla, že co udělám, je čistě moje věc, ať se zachovám tak, jak to cítím.
A já nevím. Je mi z toho opravdu zle. Přesto, že je mi jasné, že táta asi žije poslední dny nebo týdny svého života, není ve mně vůči němu ani kousek lítosti. Spíš naopak. Když si na něj vzpomenu, okamžitě se mi vybaví to všechno zlé a špatné. Neumím si představit, jak tam přijdu. Co bych mu měla říct? Pochybuji, že bych mu dokázala odpustit a tím ho nějak utěšit. Nemám k němu ani špetku náklonnosti, třicet let jsem ho neviděla a bylo mi bez něj dobře. Těch osmnáct, co jsem s ním prožila, bylo peklo na zemi.
Kdybych tam jela, tak asi jen kvůli sobě, kvůli vlastnímu svědomí, abych si to pak, jak říká teta, nevyčítala. Rozhodně bych za ním nešla kvůli němu samotnému. Je to ošklivé, ale mně je opravdu jedno, že umírá, že je mu zle a zpytuje svědomí. Necítím k němu nic, vlastně cítím. Pohrdání. Když byl v plné síle, terorizoval svou ženu a bezbranné děti a teď, když je na dně, by chtěl prosit o odpuštění. Mluvila jsem o tom i s bráchou a ten má jasno, tátu ze svého života definitivně vymazal, doslova mi řekl, že pro něj je mrtvý už dávno.
Asi je to zmatené, jak jsem to napsala. Stejně, jako jsem zmatená já, nebo ne zmatená, já prostě nevím, co mám udělat. Jedna moje půlka mi říká, abych tam jela a alespoň v rámci slušnosti se s ním nějak usmířila, druhá zase říká že ne, že si to nezaslouží. A pak je tu takový malý, sobecký červíček, který mi našeptává, abych tam jela kvůli sobě, kvůli svému svědomí a taky možná proto, že tím v sobě definitivně něco špatného uzavřu. Že všechno to zlé, co mi způsobil, bude pohřbeno.
Opravdu nevím. Je to pro mne moc těžká situace. Co si o tom celém myslíte vy?
26.3.2013 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 63 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Můj otec umírá. A já mu nedokážu odpustit.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Asi bych tam šla, ale kvůli sobě, ne kvůli otci. Abych si jednou nevyčítala, že jsem ho neviděla před smrtí. Ale neodpustila bych mu, tohle nikdy.
no nevím, ke zlým vzpomínkám by přibyla vzpomínka na umírajícího člověka, kterého jsem vytěsnila ze svého života
.gif)
mam-ča: 
přesně tak...co by mi asi tak mohl říct?..,,promiň holka,že jsem tě třískal,spolu s tvojí matkou a bratrem a zkazil ti dětství,přivodil ti doživotní bolest(né-li trauma) v srdci,tak a teď toho lituju a ty mi odpusť,,....tak takový keci,bych si teda já odpustila,k čemu by to jako bylo?..měl dost času se omluvit a já osobně takovým lidem neodpouštím,možná je to špatně,ale takovou já mám holt povahu
Tohle musi byt strasne tezke. Rozumim kazde vete co pises, vubec to neni zmatene. Nevim co je spravne a co by mel clovek udelat v takove situaci.
Ani nevim co bych tam rikala... nebo jen pokyvovala hlavou? Nebo bych si to na posledni chvilku rozmyslela a otocila se na prahu domu, protoze citim, ze to proste nedam?
Ja jen vim jedno - bylo par lidi, kteri mi ublizili. Sice ne tolik jako tobe tvuj otec, ale nebylo to take nic moc. Trvalo to nekolik let, nez jsem to dokazala nejak zpracovat a nakonec jsem si rikala, jeslti dokazu odpustit. Odpustila jsem ve smyslu - uz to nezmenim, je to kus me minulosti a neda se s tim nic delat. Ten clovek byl desne hloupej a svym zpusobem ubohej. Tady podsud jsem schopna "odpustit" - zapracovat na sobe - vic na to nemyslet a pracovat na tom, at me to trapi minimalne. Jestli dotycny ma pocit nejake viny nebo ne netusim, ale myslim, ze spis ne. Dopracovala jsem se k tomu, ze mu nepreju nic spatneho, ale zaroven nechci pokud mozno zadne informace o jeho zivote a pokud uz to musi byt (nekdy se holt neco donese), zabyvat se tim co nejmin. Abych netrapila sebe vlastnimi myslenkami. Protoze cim vic se trapim svyma myslenkama, tak jen vlastne pomaham tomu dotycnemu, aby to ublizeni melo jeste vetsi, dlouhodobejsi ucinek. Takze omezit styky, cos udelala ty, je ok. Ale u me to byl clovek, ktery neni primo v pokrevnem pribuzenstvu, tak se to da. Otec, to je proste silnejsi kalibr a tam si nejsem jista. Nevim,jestli bych mela dost sily tam jit, nevim, jeslti bych mela dost sily tam nejit.
Asi bych v takove situaci myslela predevsim na sebe a klidne tam jela jen kvuli svemu svedomi, jen kvuli sobe. Ty si to totiz zaslouzis, myslet na sebe a pokud tam nakonec pojedes tak ta pohnutka, jet kvuli sobe, je naprosto v poradku.
Já bych asi šla, abych viděla jak se změnil, že ten starý násilník co byl v plné síle je už opravdu pryč. A myslím že bych si i vyslechla, co mi chce říct.
Nešla bych. Odpustit se nedá a "kopat do umírajícího", čímž myslím vyříkat si s ním minulé křivdy, je mi proti mysli.
Takoví lidé nejsou většinou schopni uznat svou chybu ani na smrtelné posteli, tak proč sypat sůl do starých ran ?
Já bych tam šla,i když je nemocný,tak snad ještě není senilní...Rozhodně bych mu připomněla všechno,co udělal hnusného,poslechla bych si jeho vysvětlení...Stojí to za to,aby se vymazala jedna špatná kapitola v životě.Bez toho by mohly ještě víckrát se připomenout zla,která on způsobil,třeba ve snech a vzpomínkách.Touto návštěvou by byla šance ke smíření s tím,co bylo, a k zapomnění.Po letech člověka víc mrzí,že se nezeptal,když byla ještě šance se ptát....
.jpg)
Radit bych se v tomto případě neodvážila, ale napíšu svou zkušenost.
Otec mého muže byl neskutečný sobec. Manžel za ním při těžkém umírání byl a stejně NIC neuzavřel. Pomalu začal uzavírat až několik let po otcově smrti a návštěva tomu rozhodně nepomohla.
Moje kamarádka mě nejbližší (srdečný obětavý člověk) byla též za svým otcem tyranem a násilníkem, těch pár dní se o něj před smrtí starala, ale stejně mu neodpustila a on to věděl. Jí to k nějakému uzavírání nebylo, bere to že splnila svou povinnost (to byl její pocit anelze to vztahovat obecně na všechny) a ona toho nelituje že odešel opovrhován. Každému co jeho jest.
Já osobně - nikdy bych už za takovým člověkem nešla, protože jsem zažila, že i v tomto stavu před smrtí umí být takový člověk neuvěřitelně zlý.
Zažila jsem, že takový člověk ani nechce odpuštění nebo soucit atd atd. chce ještě naposled ranit, ničit, ublížit. ale to je má zkušenost a nemusí to být váš případ.
Uzavřít takovou záležitost lze i bez návštěvy, záleží na člověku jak to cítí, protože každý jsme jiný. Já osobně zaujímám postoj Tvého bratra.
Monik radí dobře - uzavři se někde, znovu všechno odžij a pak přijde rozhodnutí.
.jpg)
Když jsem nad tím přemýšlela, došla jsem k názoru, že bych asi šla ... ne kvůli němu ale kvůli sobě .... Podle mýho se Ti tím uleví mnohem víc, než tušíš ... může se konečně dozvědět, co cítíš.... nemusíš na něj brát ohledy, jsi dospělá žena, matka, která svým dětem připravila hezké dětství ... nemusíš mu odpouštět, to není Tvá povinnost, ale šanci by měl dostat každej ...
je to těžké, udělej to co nejvíce cítíš. Pokud nepůjdeš už to nikdy nebudeš moci udělat. Čas nejde vrátit. Možná by měl vidět ženu, matku tří určitě šťastných dětí, která vyrostla z holčiny co měla těžké dětství. Možná se zastydí a uzná že byl hulvát, že by rád vrátil čas, že když vás ztratil tak zjistil jak těžké dětsví přichystal svým dětem.
Nemusíš odpouštět a určitě nezapomeneš, jen mu splníš přání.
Tobě se možná i uleví. Přeji 
v rozhodnutí.
.jpeg)
Terezko
poradit neumím, ale dobře to napsala Monik
Monik - 26.3.2013 7:55
Až je mi z toho úzko, když čtu příběh Terezky, ale i vaše příspěvky.
Vůbec neumím pochopit, jak někdo může ubližovat svým vlastním dětem
takový člověk si snad ani odpuštění nezaslouží, ať byly důvody jeho jednání jakékoliv. Rodič by měl svoje děti chránit, doma by mělo být bezpečí, zázemí, kam se lze uchýlit před celým světem, kde najde pochopení a milující náruč a ne místo, kde se bojí
Nevím, já bych mu asi neodpustila
kubikm: Monik: krásně jsi to napsala
jasmine: úplně stejně jsem to měla i já - jako bys mi psala z duše. Taky jsem chodila denně, když byl v umělém spánku a když se rozhodli jej odpojit a já tam stála, přemýšlela o všem špatném a vydolovala i to dobré, najednou přišlo "smíření". Nebylo to, že bych odpustila, ale nějak jsem uvnitř cítila uzavření toho všeho, smíření se s tím, co bylo. Asi to píšu jak tatar, ale snad mi rozumíte. Proto jsem, Terezko, pro, abys šla. Už jsem si to sama odžila a moc mě to pomohlo se vypořádat s minulostí. A hlavně - přes všechno co bylo, obstojím sama před sebou - nemusím myslet na - co by kdyby.... Hodně sil ti přeju
Monik - 26.3.2013 7:55
přesně to bych napsala
tím, že seš něco drží v sobě a nevyříká vzniká něco, jako sněhová koule, na kterou se stále nabaluje a nabaluje...až člověk nemůže být šťastný a předává to i svým dětem....
jdi tam a pár větami mu řekni, jak jsi se cítila, že jsi vlastně začala žít až v dospělosti, že tě okradl o celé dětství
že mu to sice nemůžeš odpustit, ale že mu podáváš ruku a tím že jsi se srovnala se svým svědomím
ono totiž...nenávidět je také zatížení pro tebe, tímto se s ním dostaneš na 0
a tím si vyčistíš svoji duši a konečně budeš moci v klidu žít, nebudeš se bát žádného kostlivce ve skříni
moje babi na to měla docela dobrý příměr...mozek se musí vyzvracet....
Alice.: 5:47 To mam podobne, u matky meho otce. Kdyz umrela, bylo mi to uplne jedno a je mi to jedno i dnes. Ovsem odpustit bych chtela jednou vsem, co me i mym nejblizsim kdy ublizili.
A zrovna dneska odpoledne jedu k jednomu panovi pracovat na odpusteni. Ony totiz ty krivdy z detstvi zbytecne pak tizi. A odpusteni je milosrdne pro vsechny zucastnene
Ovsem musi to byt takove to uvnitr, ne jen naoko aby to vypadalo. To potom samozrejme uleva neprijde
Navic cim vic zalezitosti z minula si vyresis a ocistis ted, o to mene si potom ponesou nasledujici generace.
Preju hodne a mir a lasku v 
