Svou dceru miluji i nesnáším zároveň? Jsem špatná?
Jsem na mateřské, teda na rodičovské dovolené, s 2,5letou dcerou. Adélka je moc prima, je zvídavá, usměvavá a přiměřeně zlobivá. Ale mně ta mateřská asi už leze na mozek. Nechystám se do práce dřív než v jejích třech letech, chci si tohle krásné, žblebtavé období plné Adélčiných objevů užít.
Po celou dobu si přivydělávám přednáškami, lektorováním kurzů tance, takže se nedá říct, že bych „žila mimo realitu“, nebo že by ze mě byla zanedbávající se nevzhledná ženská v šusťácích s myšlenkami věnujícími se akorát plenkám a kašičkám.
Nebudete mi věřit, ale toužím po tom, najíst se v klidu. Bez toho, abych kontrolovala, zda jídlo se sype kolem talířku, zda na sebe zas nevylila hrníček s pitím, že bude žadonit, aby si mohla vzít ode mne z talíře (což nemá dovoleno)... Že si dojdu na toaletu v klidu, aniž bych musela mít otevřené dveře a kontrolovat, kde Adik zrovna lítá...
Zatímco jedna půlka mysli reaguje naučeně a v pohodě: Ano, Adiku... to víš, že jo... to nic není... opravdu toho nech... nebo s ní přeříkávám básničky, druhá reaguje úplně protikladně: Jestli ještě jednou praští do toho talířku, roztrhnu ji... počtvrté už tu básničku nepřežiju... ještě jednou se mi připlete do cesty, tak ji zlískám... jestli bude zase chtít připravovat jídlo se mnou, což znamená, že to bude trvat jednou tak dlouho, vyletím z kůže... sakra, na tohle pitvoření teď nemám náladu, do háje ať toho nechá...
Nesnáším se za to, já Adélku miluju, je skvělá, ale někdy mám pocit, že jako člověk jsem ztratila svá práva na hodně dlouho dopředu (normálně se najíst, normálně jít spát, atd.) a nemám ani právo na ně pomyslet.
Když jsem se to snažila s ostatními maminkami probrat, vykroutily se z toho a všechny jsou akorát milující a zbožňující bytosti. Starší generace mi radí, že se nad to musím povznést. Mně by stačilo jediné – zjistit, že tyhle „paralelní“ myšlenky nenapadají jen mne a že nejsem cvok. Nebo snad jsem?
23.9.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 64 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Svou dceru miluji i nesnáším zároveň? Jsem špatná?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Olino!
Jsi krásně upřímná. Myslím, že každá z nás tohle zažila, ale málokterá si to umí přiznat .
Co s tím? VYDRŽ!!!
Mám dva kluky (9 a 11) a oba dva miluju a oba dva bych občas nejradději vystřelila na Mars.
Bude to lepší, jakmile malá nastoupí do školky. Trochu lepší. Ale úplně ne, nebudu Ti lhát....
tohle zažívám dnes a denně. Proto si nenechám sáhnout na jeho odpolední spaní, ten čas je kdy můj a moc si ho užívám. A je jedno, jestli si zacvičím nebo jdu spát. Asi mám kliku v tom, že malej spí většinou víc jak 3 hodiny
Jenom si potřebuješ odpočinout. A to jsi na ni sama, nebo co?
Tyhle pocity jsou úplně normální...já jsem byla ještě donedávna v situaci kdy jsem tohle měla trojmo. Tedy nejstarší je samostatný, ale zase žárlí na ty mladší a tak provokuje a dožaduje se pozornosti ještě víc než ty malí. A ty malí žvaní a žvaní a furt něco řeší....Nejvíc je všechny miluju když spí
A víš co? Teď chodím rok do práce a být doma s dětma mi chybí. Začala jsem si brát volno sem tam odpoledne a jsem jen s nima a řeším tyhle dětský blbosti, vařím s nima večeři a jíme pak v deset, protože to trvá dlouho....ale spoustu si toho teď užívám víc. Ale je mi jasný, že kdybych to měla zase 24 hodin denně, tak zase šílím. Taková rodičovská schizofrenie
Tyhle pocity jsou úplně normální...já jsem byla ještě donedávna v situaci kdy jsem tohle měla trojmo. Tedy nejstarší je samostatný, ale zase žárlí na ty mladší a tak provokuje a dožaduje se pozornosti ještě víc než ty malí. A ty malí žvaní a žvaní a furt něco řeší....Nejvíc je všechny miluju když spí
A víš co? Teď chodím rok do práce a být doma s dětma mi chybí. Začala jsem si brát volno sem tam odpoledne a jsem jen s nima a řeším tyhle dětský blbosti, vařím s nima večeři a jíme pak v deset, protože to trvá dlouho....ale spoustu si toho teď užívám víc. Ale je mi jasný, že kdybych to měla zase 24 hodin denně, tak zase šílím. Taková rodičovská schizofrenie
2,5 leté dítě by kromě přeříkávání básniček mělo vědět i to, že některé věci se nedělají. Že se lidem nesahá do talíře, že se neprasí, že lidi mají "právo" se zavřít na záchodě - i třeba za cenu že dítěti pustíš na pět minut televizi.
Takže jsou věci, které prostě musíš ošéfovat předem (např. dokud bude vylévat pití, tak jí dávej hrnek s pítkem), jsou věci na kterých si začni trvat (já třeba trvám na tom, že od jídla se nevstává dokud nedojíme - hlavně proto, abych JÁ nemusela vyskakovat a přiskakovat).
Pokud chce pomáhat, začni pomalu trénovat ve věcech, které se budou hodit později - ať připraví na stůl (odnést si tam ten hrnek s pítkem a lžičku zvládne i dvouleté dítě), ať po sobě uklidí (zase - odnést talířek a hrnek do dřezu zvládne i batole). Pokud SCHVÁLNĚ rozhází jídlo z talíře, tak ať to taky uklidí...
Když se ti nechce po stoosmdesáté první opakovat básničku, ať jí říká sama - a nebo klidně řekni "ne, už mě to nebaví, pojďme si dát svačinu".
jedna věc je být milující matkou, druhá věc je být otrokem - dcera se musí naučit taky si hrát sama a sama si některé věci (příměřeně svému věku) obstarat.
Hele, sve deti miluju neuveritelnym zpusobem. Ale byly a jsou situace, kdy je v duchu skrtim stejne jako Homer Simpson sveho Barta. Nastesti jen v duchu, proste zavru oci a:
http://www.youtube.com/watch?v=2md_VcM0FCc
V realnem svete ode mne nikdy nedostaly ani na zadek. V tom virtualnim
To je úplně normální.
Máš šikovnou a zdravou dcerku. Je společenská, co se naučí, to i zkouší, nebojí se ... a protože jsi ji nenaučila si hrát samotnou, potřebuje Tě ke všemu. A také Tě kopíruje. Určitě se často poznáváš. A to, co teď považuješ za přítěž, časem odezní. Řekla bych, že to budeš Ty, komu bude chybět, že nevíš, co ona právě dělá.