Naši se pořád hádají a nadávají na celý svět
Poslední asi rok řešíme problém s mými rodiči. Chtěla bych se zeptat čtenářek, zda nezažívá některá z nich něco podobného a jak se jim to daří řešit. Naši se totiž ustavičně hádají.
Je to velmi nepříjemné. Kdykoli k nim přijedeme na návštěvu, jsme svědky minimálně jedné značně vyostřené hádky. Jsou v sobě kvůli každému malichernému nesmyslu a nás se dovolávají jako soudců a chtějí, abychom jim dali za pravdu a podpořili je v „boji“ proti tomu druhému. Je to šílené.
Z dřívějška si nepamatuji, že by byli věčně tak rozhádaní. Jistě, občas se nějaká ostřejší výměna názorů odehrála, ale to je normální a děje se to snad všude. Ale jak se k sobě chovají dnes, to je vyložený extrém. Hádají se doslova kvůli všemu. Co který z nich udělal, nebo naopak neudělal, co řekl, nebo neřekl, kam dal či dala nějakou věc. Rozčilují se kvůli politice, společenskému dění, na nikom nenechají nit suchou. Jsou prostě nabití příšerným negativismem a svou špatnou náladu přenášejí na všechny okolo. Napadá mne, jestli to není věkem, ale zase mi tak staří nepřipadají, ještě jim není ani šedesát, oba chodí do práce.
K napsání svých problémů mne přimělo hlavně to, co se stalo právě nyní. Naši mají zrovna dovolenou a měli mít na chalupě naše dvě děti (7 a 9 let) po celé dva týdny. Bylo to naplánované dost dlouho dopředu, nabídli to sami a my jsme byli rádi, protože ani jeden z nás nemá možnost vzít si delší dovolenou v kuse. Dva týdny, během nichž by se nám rodiče postarali o děti, nám přišly opravdu vhod.
Jenže všechno nakonec dopadlo jinak a ze dvou týdnů byl sotva jeden. Po pěti dnech pobytu na chalupě nám starší dcera s pláčem volala, jestli bychom si pro ně nepřijeli, že nechtějí s babičkou a s dědou být. Ptala jsem se proč a řekla mi, že je to s nimi strašné, pořád prý jen nadávají, hudrují, hádají se a i k nim, jako vnoučatům, se chovají ne zrovna hezky.
Kdybych nevěděla, jak to s našimi je, asi bych si pomyslela, že dcera přehání. O víkendu jsme tedy na chalupu zajeli a dcery byly v sedmém nebi, že nás vidí, a okamžitě se ptaly, jestli s námi můžou odjet domů. Neměli jsme s manželem to srdce je tam nechat proti jejich vůli. Našim jsme oznámili, že děti odvážíme a strhlo se doslova peklo. Osočili nás z nevděčnosti, ošklivě se pustili i do těch malých holčiček.
Na rovinu jsem jim řekla, že ať se nediví, že s nimi nikdo nechce být, když jsou plni zášti a nespokojenosti. Jestli si vůbec uvědomují, že svým chováním a přístupem k životu stavějí bariéru mezi sebe a své blízké, protože dnes má každý všeho dost, hromadu starostí a existenčních problémů a oni svým neustálým nadáváním a vzájemným hádáním kolem sebe šíří špatnou náladu a vysávají z lidí energii.
Dcery jsme hned ten den odvezli i za cenu komplikací s hlídáním tenhle týden, kdy musíme s manželem do práce. Naši jsou na nás nevýslovně uražení, náš odjezd probíhal bez jejich asistence, ani se s námi nerozloučili.
Je mi z toho úzko. Jsou to mí rodiče, mám je ráda. Chtěla bych, aby naše děti měly babičku a dědu, se kterými budou rády trávit čas. Po odjezdu z chalupy jsem nemohla celou noc usnout a pořád jsem přemýšlela, co bych mohla udělat, aby se naši nějak znormalizovali. Na nic jsem nepřišla. Myslím, že je to v nich. Nějak si v sobě zakořenili jakousi věčnou nespokojenost s čímkoli, co se kolem nich děje, a snad si v tom i libují.
Co by jim mohlo pomoci, aby zase začali vidět svět kolem sebe v trochu přijatelnějších barvách? A hlavně, je vůbec nějaká šance zamezit tomu jejich vzájemnému ustavičnému hádání a napadání?
9.8.2011 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 69 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Naši se pořád hádají a nadávají na celý svět
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Riki: Máš pravdu, předsedo, ale problém je v tom, že s těma lidma musíme často nějakým způsobem spolužít. Já to mám v suchu, páč podobně hádavých tchánovců jsem se zbavila rozvodem (jinak už bych byla z jejich věčných rozepří asi zralá na mašli) a mí rodiče, kteří jsou nesmírně hodní (ale prostě také žijí jinak a spoustu věcí, které dělám, nechápou a mlčky s nimi nesouhlasí) jsou na druhém konci republiky, takže ta třecí místa jsou omezena na minimum. Ale kdybych s nimi měla bydlet, asi bych obden psala do redakce volání o pomoc 
. Ono se to snadno řekne, ale celé hůř udělá...
Hlavně je to další z článků "mám rád své rodiče/tchánovce, ale chci, aby žili jinak" 
Kolikrát už to tady bylo - aby se rodiče víc/míň/jinak starali o vnoučata. Aby nebyl otec smutnej, aby matka žila aktivněji, aby tchyně neměla ježka na hlavě a starý nábytek, aby se rodiče přestěhovali z domu, který nezvládají, aby rodiče nekoukali na televizi a šli radši na vejlet, aby otec neměl milenku, aby si matka našla přítele - furt dokola. Co takhle nechat lidi žít jejich životy a starat se především o svý záležitosti, a pomáhat druhejm tehdy, je-li to třeba a na požádání? Nejsme holt všichni podle jedný šablony, a být neustále happy a šířit úsměvy není povinnost, někdo to dělá přirozeně, někdo to nedokáže, kdyby se rozkrájel. 
.gif)
Své si rodičům řekla,ale to je asi tak všechno co s tím zmůžeš...je to jejich život a lidé se věkem mění...vidím to na své mamince,je jí 60 a taky vždycky byla veselá a plná optimismu,života,byla aktivní....teď se z ní stává plačka a jenom rýpe do všeho...bohužel....snažím se jí pochopit,mluvím s ní jen o hezkých věcech,nevytahuju problémy,ale hodně vzpomínáme a to jí vždycky zvedne náladu....sami nevíme co bude až budeme v jejich věku
modroočka: Souhlas. Jim to připadá normální a je jim v tom dobře. A zřejmě vůbec nechápou, co na tom ostatním lidem vadí.
myslím, že to je druh komunikace. Oni dva jsou spokojení, ale okolí to nemusí vždy přijmout. A sotva se s tím dá něco dělat, prostě to tak je. 
.gif)
Riki: nerekla bych, ze je to v tom. Mas lidi, kteri ziji na hranici minima, valci s kazdou korunou a stejne kolem sebe siri radost a dobrou naladu. Moje babicka byla zrovna jedna z nich. A mas lidi, kteri se maji dobre a stejne jsou to prskavci a naserkove.
Nenapada me, co s tim, asi je to beznadejne a oni nejsou schopni se zmenit. Snad jen mozna je tajne natocit na rekorder a pak jim to pustit. Mozna by se sami divili
...protože dnes má každý všeho dost, hromadu starostí a existenčních problémů ...
Co když je právě tohle ten důvod, proč jsou nespokojení se životem? Život ve stresu a obavách z budoucnosti nikomu na náladě nepřidá.
Netuším, máme v rodině něco podobného, i když ne tak vyhroceného. Dcera nechce jezdit k tchýni, kvůli tchánovi - taky je pořád nabručený, hádá se, i na dceru řve, když ho "ruší" od věčného koukání na televizi. Pak se pohádá s tchýní, i když já se jí teda nedivím, mít takového protivného nerudného dědka na krku. Navíc věčně vzpomíná na to, jak se měl údajně za komoušů skvěle /už zapomněl asi na to, že ho vyhodili z práce a jakožto inženýr dělal sedm let závozníka), a nadává na dnešní poměry. Už to taky dopadlo tak, že se s nimi manžel chytil, když jsme popíjeli víno a zábrany šly stranou, takže tchýně pak s ním nějakou dobu nemluvila. Ona je taky pěkná drbna a dokáže si stěžovat na to, jak se má hrozně špatně (chudinka, z důchodu stěží přežije, jen dvakrát ročně jezdí do ciziny, jednou k moři a jednou do termálních lázní, takže fakt živoří). Logické argumenty nepomáhají, seřvat taky ne, zkoušeli jsme to. Aspoň, že to není u nich pořád, přece jen se pořád ještě dokážou radovat ze života.
.JPG){kind=avatar}
Manželovi rodiče taky bývali v sobě kvůli každé hlouposti. Naše děti s nimi odmítaly být na chalupě, že babička a dědeček pořád křičí a že se jim to nelíbí. Po šedesátce se zklidnili, ale jen podle nás, kteří jsme pamatovali bouřlivější časy. V nemoci si dokázali být oporou, děda hlídal babiččinu cukrovku, ona na něho dohlížela, když nechtěl jíst při léčbě karcinimu. Takže nevím, co s takovými uhádanými lidmi. Třeba mají strach, že přijdou o práci a ventilují to těmi zbytečnými spory.
