Nechci své děti pouštět k prarodičům. A vím proč.
Minulý týden ve čtvrtek vyšel na našem magazínu příběh paní Barbory, která spolu s manželem prožívá velice těžké životní období. Po tragické smrti syna jim jejich snacha znemožňuje jakýkoliv kontakt s vnoučaty.
Dnes si můžete přečíst reakci snachy, která se o tomto článku, ve kterém se poznala, dozvěděla od své kamarádky.
Milá redakce,
nevím, jestli můj e-mail otisknete, ani nevím, zda je vůbec vhodné, abych na článek, který vyšel na vašem magazínu, reagovala. Upozornila mne na něj přítelkyně, která v příběhu paní Barbory naprosto přesně rozpoznala naši rodinnou situaci. Původně jsem měla v úmyslu reagovat přímo pod článkem v diskusi, ale pak jsem si řekla, že bude asi lepší, když vše napíšu tak, jak to vidím já. Protože každá mince má dvě strany. A jelikož článek vzbudil u čtenářek velký ohlas a zazněly zde různé názory, možná nebude mé vyjádření tak úplně od věci.
Jak bylo ve čtvrtečním příběhu popsáno, před rokem jsem ztratila manžela a zůstala sama se dvěma dětmi: s dnes sedmiletým Jiříčkem a tříletou Simonkou. Smrt mého muže, kterého jsem velmi milovala, pro mne byla šokem. Přišla znenadání a nečekaně, jako blesk z čistého nebe. Nechci se vracet zpět a popisovat, jaké pocity mnou tehdy zmítaly. Bylo to opravdu hodně těžké a bolestné.
Dětem byly tehdy 6 a 2 roky. Simonka vůbec nechápala, co se stalo, byla ještě hodně maličká. Jiřík už však měl rozumu trochu víc a prožíval velký smutek nad ztrátou tatínka. Snažila jsem se, seč jsem mohla, abych ho co nejvíce rozptýlila, bylo mi jasné, že musíme žít a jít dál. Není pravda, že jsem hned od počátku zakazovala dětem styk s prarodiči. Vůbec ne. Naopak. Jelikož vlastní rodiče již nemám, respektive někde asi žije můj otec, se kterým se od dětství nevídám, a maminka mi před pěti lety zemřela, doufala jsem, že v rodičích mého manžela naleznu já i děti podporu, pomoc a pochopení, které jsme tolik potřebovaly.
První asi dva měsíce jsme byli všichni hodně bolaví, vše bylo ještě hodně čerstvé. Děti jsou však jiné, dokážou se lépe odreagovat a zabavit, než to v takových chvílích zvládá dospělý člověk. Proto jsem byla moc ráda, když se Jiříček konečně začal zase smát a měl hlavu plnou typicky klučičích nápadů, které k jeho věku patří. Všemožně jsem ho v tom podporovala, i Simonku, samozřejmě, ale ta byla ještě hodně malá a všechna ta bolest, která byla kolem, šla tak trochu mimo ni.
Bohužel, tchán a tchyně nedokázali se svým smutkem bojovat, nesnažili se ho nijak překonat. Připadalo mi, jako když se v něm utápějí. Doma vyvěsili na viditelné místo v obývacím pokoji manželovu velkou zarámovanou fotografii a pod ní stále hoří svíčky. Oba dva chodili (jestli ještě i teď, netuším), každý den na hřbitov. Nemám jim to za zlé, v žádném případě nechci toto jejich chování posuzovat.
Vadilo mi však čím dál více, jak v mých dětech neustále vyvolávají pocit smutku po tatínkovi. Zpočátku jsem to chápala, ale po uplynutí asi čtvrt roku jsem se proti jejich přístupu začala bouřit. Kdykoli u nich děti byly, pokaždé se mi vrátily domů uplakané a smutné, hlavně syn byl vždycky úplně rozhozený a několik dní jsem ho dávala dohromady. Tchánovci děti vodili na hřbitov, nutili je vzpomínat na tatínka, vyprávěli mu o něm. Zdůrazňovali, jak je měl rád a jak je důležité, aby na něj nikdy nezapomněli, protože jinak by byl v nebíčku smutný.
Když jsem se tohle od syna dozvěděla, řešila jsem návštěvy tak, že pokud chtěli tchánovci děti vidět, tak jen pouze u mne doma a v mé přítomnosti. Ani to nepomohlo, využili každé příležitosti k tomu, aby alespoň v rychlosti něco Jiříčkovi zašeptali a zaslechla jsem dokonce, že „před maminkou to říkat nemůžeme, ona na tatínka vzpomínat nechce“. To už na mne bylo moc.
Upozornila jsem je, že pokud s tímto citovým nátlakem nepřestanou, nebudou se s vnoučaty vídat. Došlo k velké hádce, ve které mne osočili z bezcitnosti. Nebudu popisovat do detailů, co všechno jsem si od nich vyslechla, ale bylo toho dost na to, abych jim ukázala dveře a sdělila jim, že už mne ani mé děti nikdy neuvidí.
Toto se odehrálo až téměř půl roku po manželově smrti. Do té doby jsem se opravdu snažila být trpělivá a chápavá a věřila jsem, že se nějak srovnají a s tím, co se stalo, vyrovnají. Nebyli jediní, kdo prožívali obrovský smutek. I já jsem ho byla plná a oni mne a mé děti neustále stahovali ke dnu. Kdybych jim dovolila v tom pokračovat, nikdy bychom se z toho všeho nedostali.
Co se týká mého údajného přítele. Nevím, od koho a co tchyně slyšela, ale žádný nový partner neexistuje a na novou známost nemám ani myšlenky.
To, co moje tchyně napsala a v jakém světle mne zde ukázala, se mě velice dotklo. Proto jsem měla potřebu napsat sem celý problém zase ze své strany. Neříkám, že svůj postoj a stanovisku vůči nim nikdy nezměním. I dětem chybí babička s dědou, nechci je o ně připravit. Ale k jejich kontaktu svolím až tehdy, když mne prarodiče přesvědčí, že z jejich strany mým dětem nehrozí žádné duševní vydírání a jitření citů. A dokud mi budou ve svých telefonátech a dopisech pouze nadávat a označovat mne za bezcitnou bestii, tak se jim to nepodaří.
19.10.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 70 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nechci své děti pouštět k prarodičům. A vím proč.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
sharon: sevenofnine: obě máte PRAVDU opravdu záleží na nich jak která ustoupí a pochopí tu druhou stranu už jsem psala v klidu bez emocí si vše říct ,ale to je můj názor 
sharon: ona to Barbora prostě nemusí vidět, může si myslet, že žádný problém nemají jen je snacha "divná". Ono nic není jen černé nebo bílé a všem by prospěl rodinný poradce.
.gif)
je to smutný z obou stran , a taky obě strany chápu a pokud obě strany nebudou chtít a snažit se, nic se nezmění........takže paní Barboro, příště celou pravdu a paní Jano pevné nervy..........život jde dál a zpět nejde nic vrátit...bohužel!
.gif)
Meryl: Promiň mi tu Meril.
Jana si přečetla článek Barbory a naše reakce náhodou. Myslím, že není problém upozornit Barboru(nebo cestou Merilky), aby si přečetla Janin článek a opět naše reakce.
Barbora chtěla poradit, tak tady rady má. Věřím, že se tu po čase dočteme, že se zas navštěvují a vztahy jsou dobré. Přeji to Janě i Barboře.
Almega: Jenže vzpomínání a truchlení jsou dvě různé věci. Vzpomínat na tatínka je samozřejmě dobré, ale tihle tchánovci děti zřejmě nepovzbuzují ke vzpomínání, ale k truchlení. A to je špatně. Dosáhnou tím jedině toho, že děti se budou tatínka snažit vymazat, protože tohle "vzpomínání" v nich bude vzbuzovat smutek a stresovat je. Mnohem lepší by bylo nechat děti, aby se se smrtí tatínka vyrovnaly a pak jim eprve o něm vyprávět, až budou schopné to přijmout kladně. Tady nastal problém v tom, že prarodičům to vyrovnání se smrtí syna trvá déle a stahují děti zpět. Pokud nejsou ochotní se před dětmi hlídat, je dočasné přerušení styků asi jediné rozumné řešení.
Děti potřebují babičku a dědu, kteří s nimi budou prožívat zajímavé věci, hrát si s nimi, dávat jim něco nového, něčím je obohacovat. Prarodiče, kteří je budou vtahovat do svého smutku a vpodstatě je citově vydírat (nedivila bych se, kdyby chlapeček po tom půl roce byl celkem přesvědčený, že nemá právo se smát a myslet na něco jiného, veselého, že je to na tatínkovi zrada a že je potom v nebíčku smutný), žádným přínosem nejsou.
Arna: já vím, zkoušela jsem to 13 let, a i psycholožka mi řekla, že to jede u nich přes generace a já to s rodinou bez úhony můžu přežít jen nastavením pevných hranic. Ty jsme dali, s manželem jsme konečně začali stát při sobě a skončilo tím u babičky naprosto vše. Hrdost nade vše......Víc není v mých silách,ale tenhle článek není o nás
.....přeju mladé mamince a dětem , ať jim život přinese už jen 
.gif)
Heather: tak to je mazec 
a to jsem si myslela, jak u nás těch pohřbů bylo až až, když babičce v červenci umřel manžel a v říjnu dcera, a tátovi za půl roku na to sestra.
Sara*: No, kór jsi neměla štěstí na normální, ale to je spíš výjimka. Jen kdo ví jak ta zapšklá jedubaba mluví o tobě. Je to asi jako případ Barbory a Jany. Názor z obou stran.
Chápu tě, věřím, že chceš své děti chránit a že děláš to nejlepší, co tě napadá. Zároveň ale jako, dnes už sice dospělá máma dvou dětí, vím, jak důležitý pro mě po smrti mámy byl kontakt s babičkou. S tátou se na mámu vzpomínat moc nedalo, vnímal to asi hodně podobně jako ty - hlavně ať nesmutním, a my jsme s bráchou někde vzpomínat prostě potřebovali, a i když jsme se pak vrátili smutní, tak to pro nás bylo důležitý.
Nicméně - asi bych v tuhle chvíli šla cestou - ty a prarodiče za psychologem, dohromady, jestli to jen trochu jde, domluvte se na tom a dohodněte si tam, jak to udělat, aby to bylo pro všechny přijatelný. Děti do toho zatím netahejte, spíš si vy vyjasněte, co ty můžeš a jseš ochotná jim dát, i to, co oni jsou ochotní pro to udělat...
Nehledě na to, že prarodičům samotným to může dost pomoct, co já vím, tak po smrti maminky byla babička leta letoucí na antidepresivech. Ono smrt dítěte je ze všech smrtí asi ta nejhůř stravitelná...
Arna: Já to beru, je to jen moje zkušenost, já vždycky ke starším vzhlížela a dostala jsem šeredně přes čumák, je fajn, že ostatní mají super babičky a myslím to upřímně.
Sara*: Tak tos přehnala. Myslím, že nejsem výjimka, ale že výjimky jsou ty zapšklé jedubaby.
Mně se fakt nelíbí, jak mají v dnešní době prarodičové plnou pusu práv ke vnoučatům, ale jak se nejede lajna podle jejich, tak klidně vnoučata raději odepíšou a dělají ostudu kde to jen jde,aby to mladým zavařili......a to jsou dost často 50 leté štramajzny - toť má zkušenost. Vždycky jsem měla uctu ke starším, ale životní zkušenosti mi ukázaly, že generace těchto babiček je plná rozmazlených, závistivých a zapšklých jedubab. Asi proto, že byly zvyklé ve své době na všechny možné jistoty a klídeček, pohodičku, včetně samozřejmého servisu od jejich matek. Omlouvám se výjimkám a jejich šťastným vnoučatům...
Jano, je to opravdu těžké. Každá takováhle situace rodinu (teď myslím i tu širší) těžce poznamená, v některých případech i zničí a rozloží vztahy. Chápu rodiče, přišli o jediného syna, chápu i tebe a tvou snahu žit normálně. Tví tchánovci by si ale měli uvědomit, že pokud se v projevech smutku trochu nebudou mírnit, ztratí tebe i děti a nezbude jim nikdo. Ty si časem někoho najdeš a kdyby byl zájem ze strany prarodičů a byli schopni brát život tak, jak jde, mohli by přijmout i tvého potenciálního nového partnera a neztratit kontakt a vztahy s dětmi. Vím, o čem mluvím, v naší širší rodině nezůstal v průběhu šesti let na kameni kámen - nejdřív tragicky zahynula sestra mého muže (3 děti - 19, 16 a 10), za dva roky zemřel můj muž na rakovinu (dvě děti 8 a 17) a za další dva roky se žena mého bratra zabila v autě (dvě děti 3 a 5 let). Rodičům mého muže tedy v průběhu dvou let zemřely obě děti. Vztahy k jejich zeťovi jsou naprosto na bodu mrazu. Já jsem si po čase našla přítele a oni ho přijali, jezdíme k nim i s dětmi. Můj bratr je zatím sám a s výchovou dětí mu pomáhají moji rodiče, kterým je už hodně přes 70, i rodiče jeho ženy. Během pár let je zkrátka všechno úplně jinak. Na jedné straně se rodina semkla a pomáhá si a na druhé straně se úplně rozložila. Přesto se musí žít dál, nezapomínat, ale nenechat se tím smutkem ovládnout. Co jiného taky zbývá, že? Byla bych ráda, kdyby si tenhle můj příspěvek přečetla i tvoje tchyně a dovedla se přenést přes svůj hluboký smutek a najít k tobě a k dětem vztah, protože jsme tady na tom světě jen na chvilku a není nic cennějšího než fungující vztahy.
monyk: Však kdyby reagovala, to by teprve byl rachot. To bychom se asi teprve dozvěděli věci!
