Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Mexická klasika s Jihočeským žervé od Madety. V tomto jednoduchém receptu nechybí kvalitní hovězí maso, mexické fazole nebo avokádo. Šmrnc mu dáte kořením Fajitas a koriandrem. Zarolujte si dnešní dokonalý oběd...

pošlete nám recept

Problémy s rodiči tchán tchyně

Nechci své děti pouštět k prarodičům. A vím proč.

Nechci své děti pouštět k prarodičům. A vím proč.

Minulý týden ve čtvrtek vyšel na našem magazínu příběh paní Barbory, která spolu s manželem prožívá velice těžké životní období. Po tragické smrti syna jim jejich snacha znemožňuje jakýkoliv kontakt s vnoučaty.

Dnes si můžete přečíst reakci snachy, která se o tomto článku, ve kterém se poznala, dozvěděla od své kamarádky.


Milá redakce,

nevím, jestli můj e-mail otisknete, ani nevím, zda je vůbec vhodné, abych na článek, který vyšel na vašem magazínu, reagovala. Upozornila mne na něj přítelkyně, která v příběhu paní Barbory naprosto přesně rozpoznala naši rodinnou situaci. Původně jsem měla v úmyslu reagovat přímo pod článkem v diskusi, ale pak jsem si řekla, že bude asi lepší, když vše napíšu tak, jak to vidím já. Protože každá mince má dvě strany. A jelikož článek vzbudil u čtenářek velký ohlas a zazněly zde různé názory, možná nebude mé vyjádření tak úplně od věci.

Jak bylo ve čtvrtečním příběhu popsáno, před rokem jsem ztratila manžela a zůstala sama se dvěma dětmi: s dnes sedmiletým Jiříčkem a tříletou Simonkou. Smrt mého muže, kterého jsem velmi milovala, pro mne byla šokem. Přišla znenadání a nečekaně, jako blesk z čistého nebe. Nechci se vracet zpět a popisovat, jaké pocity mnou tehdy zmítaly. Bylo to opravdu hodně těžké a bolestné.

Dětem byly tehdy 6 a 2 roky. Simonka vůbec nechápala, co se stalo, byla ještě hodně maličká. Jiřík už však měl rozumu trochu víc a prožíval velký smutek nad ztrátou tatínka. Snažila jsem se, seč jsem mohla, abych ho co nejvíce rozptýlila, bylo mi jasné, že musíme žít a jít dál. Není pravda, že jsem hned od počátku zakazovala dětem styk s prarodiči. Vůbec ne. Naopak. Jelikož vlastní rodiče již nemám, respektive někde asi žije můj otec, se kterým se od dětství nevídám, a maminka mi před pěti lety zemřela, doufala jsem, že v rodičích mého manžela naleznu já i děti podporu, pomoc a pochopení, které jsme tolik potřebovaly.

První asi dva měsíce jsme byli všichni hodně bolaví, vše bylo ještě hodně čerstvé. Děti jsou však jiné, dokážou se lépe odreagovat a zabavit, než to v takových chvílích zvládá dospělý člověk. Proto jsem byla moc ráda, když se Jiříček konečně začal zase smát a měl hlavu plnou typicky klučičích nápadů, které k jeho věku patří. Všemožně jsem ho v tom podporovala, i Simonku, samozřejmě, ale ta byla ještě hodně malá a všechna ta bolest, která byla kolem, šla tak trochu mimo ni.

Bohužel, tchán a tchyně nedokázali se svým smutkem bojovat, nesnažili se ho nijak překonat. Připadalo mi, jako když se v něm utápějí. Doma vyvěsili na viditelné místo v obývacím pokoji manželovu velkou zarámovanou fotografii a pod ní stále hoří svíčky. Oba dva chodili (jestli ještě i teď, netuším), každý den na hřbitov. Nemám jim to za zlé, v žádném případě nechci toto jejich chování posuzovat.

Vadilo mi však čím dál více, jak v mých dětech neustále vyvolávají pocit smutku po tatínkovi. Zpočátku jsem to chápala, ale po uplynutí asi čtvrt roku jsem se proti jejich přístupu začala bouřit. Kdykoli u nich děti byly, pokaždé se mi vrátily domů uplakané a smutné, hlavně syn byl vždycky úplně rozhozený a několik dní jsem ho dávala dohromady. Tchánovci děti vodili na hřbitov, nutili je vzpomínat na tatínka, vyprávěli mu o něm. Zdůrazňovali, jak je měl rád a jak je důležité, aby na něj nikdy nezapomněli, protože jinak by byl v nebíčku smutný.

Když jsem se tohle od syna dozvěděla, řešila jsem návštěvy tak, že pokud chtěli tchánovci děti vidět, tak jen pouze u mne doma a v mé přítomnosti. Ani to nepomohlo, využili každé příležitosti k tomu, aby alespoň v rychlosti něco Jiříčkovi zašeptali a zaslechla jsem dokonce, že „před maminkou to říkat nemůžeme, ona na tatínka vzpomínat nechce“. To už na mne bylo moc.

Upozornila jsem je, že pokud s tímto citovým nátlakem nepřestanou, nebudou se s vnoučaty vídat. Došlo k velké hádce, ve které mne osočili z bezcitnosti. Nebudu popisovat do detailů, co všechno jsem si od nich vyslechla, ale bylo toho dost na to, abych jim ukázala dveře a sdělila jim, že už mne ani mé děti nikdy neuvidí.

Toto se odehrálo až téměř půl roku po manželově smrti. Do té doby jsem se opravdu snažila být trpělivá a chápavá a věřila jsem, že se nějak srovnají a s tím, co se stalo, vyrovnají. Nebyli jediní, kdo prožívali obrovský smutek. I já jsem ho byla plná a oni mne a mé děti neustále stahovali ke dnu. Kdybych jim dovolila v tom pokračovat, nikdy bychom se z toho všeho nedostali.

Co se týká mého údajného přítele. Nevím, od koho a co tchyně slyšela, ale žádný nový partner neexistuje a na novou známost nemám ani myšlenky.

To, co moje tchyně napsala a v jakém světle mne zde ukázala, se mě velice dotklo. Proto jsem měla potřebu napsat sem celý problém zase ze své strany. Neříkám, že svůj postoj a stanovisku vůči nim nikdy nezměním. I dětem chybí babička s dědou, nechci je o ně připravit. Ale k jejich kontaktu svolím až tehdy, když mne prarodiče přesvědčí, že z jejich strany mým dětem nehrozí žádné duševní vydírání a jitření citů. A dokud mi budou ve svých telefonátech a dopisech pouze nadávat a označovat mne za bezcitnou bestii, tak se jim to nepodaří.   

Jana


19.10.2009   Rubrika: Život a vztahy   |   Komentářů 70   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,9/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Nechci své děti pouštět k prarodičům. A vím proč.

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-70
monyk
monyk - 19.10.2009 11:19

mam-ca: Barbora si stezovala, ze Jana na jeji dopisy nereaguje, ovsem zapomnela uvezt, jake osloveni v nich pouzivala smajlik - 42.

 
sevenofnine
sevenofnine - 19.10.2009 11:16

Almrga: jasně vzpomínat je potřeba, ale ne stylem, nesmíš zapomenout na tatínka, byl by smutný, popř. „před maminkou to říkat nemůžeme, ona na tatínka vzpomínat nechce“, maminka je bezcitná bestie atd. Podle Tebe je v pořádku aby děti po návštěvě babičky a dědečka několik dní byly uplakané a Jana je musela znovu a znovu srovnávat? Oni nechtějí být oporou snaše ani dětem, oni si chtějí Jiříčkem kompenzovat svoji ztrátu.
Jinak jsem toho názoru, že děti babičku i dědečka potřebuji, ale ne za každou cenu a tuhle cenu bych na místě Jany nebyla ochotná zaplatit.

 
Viv :o)
Viv :o) - 19.10.2009 11:09

Tusila jsem, ze v tom bude tohleto... Jano, naprosto chapu tvuj postoj, chapu i tchanovce, ze maj zal a potrebuji na to vic casu... co ale nechapu je, ze to hazou na ty deti... to uz by jen chybel jen krucek k vycitkam, ze deti si hrajou, kdyz maj truchlit... ne, tohle je od tech stariku nefer vuci detem... kdyz budou deti chtit se na tatinka ptat, nebranila bych jim... ale hrnout do nich deprese... smajlik - 66

Almega: tady jde o to, ez ty deti se s tim nejak srovnavaji a kdyz zacinaji byt jakz takz v normalu, tak od babi s dedou se zas vraceji rozhazene... neverim, ze by Jana delala, ze tatinek nebyl, ale ze chce jit dal a nerejpat se a nedeptat se vic nez je potreba... babi s dedou to maj horsi a trva jim to dyl... to jim nikdo nevycita, ale stahovat deti na dno je dost drsny... smajlik - 26

 
mam-ča
mam-ča - 19.10.2009 11:07

Být v Janině kůži, sebrala bych děti, a odstěhovala se na druhý konec republiky.
V dnešní době to ale není tak snadné. Sehnat tam práci, a dětem školu a školku.
O vměšování do rodiny jsem se zmiňovala už v minulém článku, a málem jste mě uklovaly. smajlik - 42
A to jsem ještě nevěděla, že Jana je tchýní označována v dopisech a telefonátech jako "bezcitná bestie".
Jano, máš-li důkazy (dopisy a ev. nahrávky telefonátů s tchýní), vezmi je sebou k případnému soudu, který hodlá ta "hodná" tchýně Barbora vyvolat.
Myslím, že každý rozumný soudce téhle babičce styk s dětmi zakáže.

 
Arna
Arna - 19.10.2009 11:06

Nezatracujme babičku a dědu, ale bylo by dobré jim pomoct. Měli by navštívit psychologa a až budou vyrovnáni se ztrátou syna, pak navázat styky se snachou a vnoučaty. Možná by bylo dobré, aby toho psychologa navštívili oni i snacha společně a tam si vyjasnili pravidla.

Mám známého, mají v péči vnučku po zemřelé dceři. Malé bylo asi 1,5 roku, na mámu si tedy nemohla pamatovat.Ale babička ji snad denně brala na hřbitov a mámu připomínala. Malá měla v noci problémy, budila se a plakala.
Barboro, to bys taky chtěla? Ale nic není ztraceno. A hlavně dejte obě strany vědět.smajlik - 45

 
treperenda
treperenda - 19.10.2009 11:02

Jano jsi dobrá máma, protože chceš pro svoje děti to nejlepší. V tom ti rozumím taky jsem taková kvočna. A pro ty, které podceňují dětskou dušičku, tak smutné a nešťastné děti jsou velmi zlé. Zažila jsem, když sousedům zemřelo miminko a sousedka se z toho sesypala, jak jejich starší holčička na moje děti na hřišti křičela: Jestli mi nepůjčíš tu modrou křídu, tak ti umře bratříček, jako umřel ten můj.
Spokojená maminka = spokojené děti. Držím ti palce smajlik - 45

 
annie
annie - 19.10.2009 10:58

Almega - myslím, že Jana dětem nezakazuje vzpomínat na tatínka. Jen to vzpomínání musí mít únosnou mez.
Nejde žít jen tím, co bylo a vzhlížet k fotografii a trávit každý den na hřbitově po zbytek života.
Chápu prarodiče v tom, že se se smrtí svého syna nedokáží vyrovnat, ale nasazovat snaše psí hlavu kvůli tomu, že chce, aby její děti prožily normální dětství navzdory události, která je potkala??? smajlik - 36

 
Ploduska
Ploduska - 19.10.2009 10:48

myslím, že o objektivitě článků vypovídá už to označení "bývalá" v nadpisu toho prvního.

 
Stanik
Stanik - 19.10.2009 10:40

Majucha: presne, blby je, ze i pred deckama pomlouvaj Janu, ze je bezcitna chce na tatu zapomenout.

 
štoudev
štoudev - 19.10.2009 10:30

Stanik: taky si myslím. Navíc tam je ještě ten fakt, že z jejich mámy dělají tu špatnou a oni to tak taky můžou začít cítit.

 
Fanynka
Fanynka - 19.10.2009 10:19

jasmine: držím palcesmajlik - 47smajlik - 47smajlik - 47smajlik - 47smajlik - 47

 
sqwela
sqwela - 19.10.2009 10:17

smajlik - 5 dobře, že jste se ozvala.

 
eden
eden - 19.10.2009 10:15

omlouvám se za strašné překlepy....smajlik - 23

 
Stanik
Stanik - 19.10.2009 10:14

Almega: jasne, udelat z nich male trosky, co se nezasmejou... a uctivat fotku, udelat oltaricek... no fajn... vzpominat je dobre..ale ne decka takhle citove deptatsmajlik - 55

 
eden
eden - 19.10.2009 10:13

Janičko, udělala jste dobře, děti jsou strašně citlivé, nač je zbytečně morbidně stresovat (hřbitov, .... atd.). Je fajn, že chce pro děti to nejlepší. Chápu, že se s tím prarodiče špatně vyrovnávají, ale nemůžou chtít po malých dětech chování dospělých.... že chtějí synova oplakávat tímto způsobem je jejich volba, ale nemůžou nutit ostatní (hlavně děti), aby je následovali. Přeji hodně štěstí a sílu do dalších měsíců....

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-70
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

    Anketa

    Covid

    Prodělali/y jste v uplynulém roce Covid?

    Celkem hlasovalo 77050.
    Archiv anket.