Nechci své děti pouštět k prarodičům. A vím proč.
Minulý týden ve čtvrtek vyšel na našem magazínu příběh paní Barbory, která spolu s manželem prožívá velice těžké životní období. Po tragické smrti syna jim jejich snacha znemožňuje jakýkoliv kontakt s vnoučaty.
Dnes si můžete přečíst reakci snachy, která se o tomto článku, ve kterém se poznala, dozvěděla od své kamarádky.
Milá redakce,
nevím, jestli můj e-mail otisknete, ani nevím, zda je vůbec vhodné, abych na článek, který vyšel na vašem magazínu, reagovala. Upozornila mne na něj přítelkyně, která v příběhu paní Barbory naprosto přesně rozpoznala naši rodinnou situaci. Původně jsem měla v úmyslu reagovat přímo pod článkem v diskusi, ale pak jsem si řekla, že bude asi lepší, když vše napíšu tak, jak to vidím já. Protože každá mince má dvě strany. A jelikož článek vzbudil u čtenářek velký ohlas a zazněly zde různé názory, možná nebude mé vyjádření tak úplně od věci.
Jak bylo ve čtvrtečním příběhu popsáno, před rokem jsem ztratila manžela a zůstala sama se dvěma dětmi: s dnes sedmiletým Jiříčkem a tříletou Simonkou. Smrt mého muže, kterého jsem velmi milovala, pro mne byla šokem. Přišla znenadání a nečekaně, jako blesk z čistého nebe. Nechci se vracet zpět a popisovat, jaké pocity mnou tehdy zmítaly. Bylo to opravdu hodně těžké a bolestné.
Dětem byly tehdy 6 a 2 roky. Simonka vůbec nechápala, co se stalo, byla ještě hodně maličká. Jiřík už však měl rozumu trochu víc a prožíval velký smutek nad ztrátou tatínka. Snažila jsem se, seč jsem mohla, abych ho co nejvíce rozptýlila, bylo mi jasné, že musíme žít a jít dál. Není pravda, že jsem hned od počátku zakazovala dětem styk s prarodiči. Vůbec ne. Naopak. Jelikož vlastní rodiče již nemám, respektive někde asi žije můj otec, se kterým se od dětství nevídám, a maminka mi před pěti lety zemřela, doufala jsem, že v rodičích mého manžela naleznu já i děti podporu, pomoc a pochopení, které jsme tolik potřebovaly.
První asi dva měsíce jsme byli všichni hodně bolaví, vše bylo ještě hodně čerstvé. Děti jsou však jiné, dokážou se lépe odreagovat a zabavit, než to v takových chvílích zvládá dospělý člověk. Proto jsem byla moc ráda, když se Jiříček konečně začal zase smát a měl hlavu plnou typicky klučičích nápadů, které k jeho věku patří. Všemožně jsem ho v tom podporovala, i Simonku, samozřejmě, ale ta byla ještě hodně malá a všechna ta bolest, která byla kolem, šla tak trochu mimo ni.
Bohužel, tchán a tchyně nedokázali se svým smutkem bojovat, nesnažili se ho nijak překonat. Připadalo mi, jako když se v něm utápějí. Doma vyvěsili na viditelné místo v obývacím pokoji manželovu velkou zarámovanou fotografii a pod ní stále hoří svíčky. Oba dva chodili (jestli ještě i teď, netuším), každý den na hřbitov. Nemám jim to za zlé, v žádném případě nechci toto jejich chování posuzovat.
Vadilo mi však čím dál více, jak v mých dětech neustále vyvolávají pocit smutku po tatínkovi. Zpočátku jsem to chápala, ale po uplynutí asi čtvrt roku jsem se proti jejich přístupu začala bouřit. Kdykoli u nich děti byly, pokaždé se mi vrátily domů uplakané a smutné, hlavně syn byl vždycky úplně rozhozený a několik dní jsem ho dávala dohromady. Tchánovci děti vodili na hřbitov, nutili je vzpomínat na tatínka, vyprávěli mu o něm. Zdůrazňovali, jak je měl rád a jak je důležité, aby na něj nikdy nezapomněli, protože jinak by byl v nebíčku smutný.
Když jsem se tohle od syna dozvěděla, řešila jsem návštěvy tak, že pokud chtěli tchánovci děti vidět, tak jen pouze u mne doma a v mé přítomnosti. Ani to nepomohlo, využili každé příležitosti k tomu, aby alespoň v rychlosti něco Jiříčkovi zašeptali a zaslechla jsem dokonce, že „před maminkou to říkat nemůžeme, ona na tatínka vzpomínat nechce“. To už na mne bylo moc.
Upozornila jsem je, že pokud s tímto citovým nátlakem nepřestanou, nebudou se s vnoučaty vídat. Došlo k velké hádce, ve které mne osočili z bezcitnosti. Nebudu popisovat do detailů, co všechno jsem si od nich vyslechla, ale bylo toho dost na to, abych jim ukázala dveře a sdělila jim, že už mne ani mé děti nikdy neuvidí.
Toto se odehrálo až téměř půl roku po manželově smrti. Do té doby jsem se opravdu snažila být trpělivá a chápavá a věřila jsem, že se nějak srovnají a s tím, co se stalo, vyrovnají. Nebyli jediní, kdo prožívali obrovský smutek. I já jsem ho byla plná a oni mne a mé děti neustále stahovali ke dnu. Kdybych jim dovolila v tom pokračovat, nikdy bychom se z toho všeho nedostali.
Co se týká mého údajného přítele. Nevím, od koho a co tchyně slyšela, ale žádný nový partner neexistuje a na novou známost nemám ani myšlenky.
To, co moje tchyně napsala a v jakém světle mne zde ukázala, se mě velice dotklo. Proto jsem měla potřebu napsat sem celý problém zase ze své strany. Neříkám, že svůj postoj a stanovisku vůči nim nikdy nezměním. I dětem chybí babička s dědou, nechci je o ně připravit. Ale k jejich kontaktu svolím až tehdy, když mne prarodiče přesvědčí, že z jejich strany mým dětem nehrozí žádné duševní vydírání a jitření citů. A dokud mi budou ve svých telefonátech a dopisech pouze nadávat a označovat mne za bezcitnou bestii, tak se jim to nepodaří.
19.10.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 70 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nechci své děti pouštět k prarodičům. A vím proč.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Čím je člověk starší,tak vše už může porovnávat se svými zkušenostmi...jednoho dne by děti rádi chtěly vědět něco o svém otci a už nebude,koho by se zeptaly...Nevidím nic tak hrozného říct dětem,že jsou chudinky,když jim otec zemřel...Musíme vidět ze všech stran,ne jen z jedné.. A jak všichni víme,všechno nakonec odnese čas,to dobré i to špatné,co zbyde,jsou ty vzpomínky a v tom to všechno je,ty prarodiče chtějí,aby ty děti měly vzpomínky ....
jestli jsem to nerikala. Jani dzim pesti , abyste vse zvladla a na cthyni se vykaslete.. opet se ukazalo, ze neni vse jak se zda a kdo je tady ten sobec.
Fadim Vam, vytrvejte v tom co delate!
Almega: Vzpomínat se dá různě. Pokud je to stylem - udělám ti něco dobrého co tvému tatínkovi chutnalo, podívej tohle měl tatínek rád, jsi moc šikovný z tebe by měl tatínek radost, když byl táta malý udělal to a to ( hodně zlobil, dělal lumpačiny ) ...... Prostě vzpomínat na to dobré a dětem toho tátu přiblížit jako milého kluka (přiměřeně věku)
Ale taky se dá vzpomínat stylem - oči pořád plné slzí, kapesník v pohotovosti, neustálý nářek nad nespravedlností a věty typu : Co jsi to provedl, ještě že se toho táta nedočkal, ...maminka vám to dovolí, ale táta by to nikdy nedovolil..... chudinko malá bez tatínka, kdoví koho vám máma dovede, to vám teprve váš tatínek bude chybět, kdyby byl táta naživu nikdy by nedopustil ...... K takovým prarodičům bych děti taky nepouštěla.
.gif)
Almega: tady nejde o to, že by dítě mělo hned zemřít ze žalu, ale o ohledy k dětské duši. Zažila jsem něco hodně podobného, co pisatelka...a fakt není pravda, že malé děti se s smrtí rodiče smiřují snadněji, než dospělí. Starší dceři bylo šest, když manžel zemřel a byla opravdu hodně citlivá. A když se mi podařilo ji rozptýlit, třeba že jsme šli na výlet, na pouť, do kina...a jí bylo fajn a byla veselá, pokaždé se mi chtělo vraždit všechny soucitné sousedky, které nás při návratu potkaly před barákem a tetarálně se vrhaly na ty ubohé dětičky..."co vás to potkalo, vy chudinky maličké... Takže pistaelku naprosto chápu, že se snaží děti co nejvíce uchránit před neustálým citovým nátlakem. V tomhle by mli být soudní ti prarodiče.
.jpg)
Milá Jano, vydrž, ono se to časem určitě spraví, rodiče se se ztrátou dítěte prostě vyrovnávají mnohem hůř, ty máš spoustu práce kolem dětí, takže prostě musíš jít dál ale oni se mohou utápět ve svém smutku, tak to prostě dělají....
Je moc dobře, že ses ozvala, každá věc má dva různé pohledy... Přeju Vám všem 
, určitě ho budete potřebovat. Buď k tchánům shovívavá, taky to nemají lehký....
Nevím,proč se tak bojíte toho,že rodiče vašeho manžela vzpomínají na svého syna a že to připomínali vašim dětem??Děti si zvyknou na všechno,čili i na to,že táta je "v nebi".Určitě to neberou tak tragicky,jak si to představujete vy,ještě jsem neslyšela,že by nějaké dítě zemřelo ze žalu....Ti staří už nikdy žádné dítě mít nebudou,pro ně je to konec všeho,což pro vás není,vy máte děti,můžete si najít nového muže,máte stále naději na něco nového,oni už mají jen ten hřbitov ,fotku,svíčky...vzpomínky..Je věčná škoda,že se hned šprajcujete,že není po vašem a bráníte prarodičům ve styku s vnoučaty.Mám s tím moc špatnou zkušenost,děti potřebují teď babičku i dědu,až budou velké,už je třeba nebudou mít ...a může se stát,že vám to děti jednoho dne vyčtou.Náš život je sám o sobě krátký a nemá cenu si ho ještě kazit zbytečnými spory.Opravdu nechápu,co vám tak vadí na připomínání zemřelého dětem,které ,jak ví každý,nebudou smutné na věky a i kdyby dostaly náhradního tátu,tak na toho pravého by zapomenout neměly...
.jpg)
jajaja: Tobě taky přeji , víš nikdo asi ani si nepomyslel ,že to není tak jak piše Barbora ,nebo jit s tím do časopisu ??? je dobře ,že napsala i Jana snad ted se vše vyreši v klidu
jasmine: myslíme na TEBE
Jano,vám držím palce a přeji hodně síly do dalšího života a plně chápu o co vám jde.Četla jsem článek od tchýně i reakce pod ním-pár lidí zkusilo přemýšlet o tom že není vše jen černobílé a tchýně byť se popsala jako milující člověk,který žádnou chybu neudělal,asi někde udělala chybu kterou ale pochopitelně nenapíše aby vypadala jako ta lepší,ale zarazilo mě jak spousta lidí na to skočilo,i když možná ani nezarazilo,protože znám jaké to je když na veřejnosti jsem prezentována jako nevděčná dcera a snacha.Závidím všem co mají "normální" milující rodiče,naše šílené rodinné vztahy by vydaly na román a kdo něco podobného nezažil tak nepochopí.Takže vám přeji ať najdete nového muže a život vám ukáže zase tu přívětivější stránku
Jano držím palce ať se vše vyreší po dobrém snad si Barbora přečte nározy a přehodnotí vše a bude jen líp všem hodně štěsti
.jpg)
tak tady se vysvětluje, i to proč se nezmínili o druhých prarodičích....tak hodně štěstí
.JPG)
Jano, naprosto rozumím vašemu rozhodnutí omezit styk dětí s prarodiči.
Jak píšeš - život jde dál.
Žít se musí.
Hodně štěstí.
Jen je škoda, že se tcháni chovají, jak se chovají - jak jsem pochopila, tak děti už moc rodiny nemají... 
Jano, jsem rada, ze jste se ozvala. Ono nic neni cerne nebo bile a Vase jednani a postoj naprosto chapu. Po umrti milovaneho cloveka sice zustane bolest, ale Vase deti si prece zaslouzi stastne detstvi. Preji hodne sily a .
milá Jano, držím vám palečky, svůj názor jsem napsala už pod minulý článek a plně si za ním stojím. Teď do toho všeho aby jste se bála, že Barbora vás dá k soudu :-((, když napsala takhle nesoudný článek (všechno je v pořádku, nosíme dárky, ona si začala s cizím chlapem a ještě poštvávají chlapce proti vám...)
.gif)
Drzim palce a preji jen same stesti!
Zchovala bych s naprosto stejne.
