Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Mexická klasika s Jihočeským žervé od Madety. V tomto jednoduchém receptu nechybí kvalitní hovězí maso, mexické fazole nebo avokádo. Šmrnc mu dáte kořením Fajitas a koriandrem. Zarolujte si dnešní dokonalý oběd...

pošlete nám recept

Problémy s rodiči tchán tchyně

Nechci své děti pouštět k prarodičům. A vím proč.

Nechci své děti pouštět k prarodičům. A vím proč.

Minulý týden ve čtvrtek vyšel na našem magazínu příběh paní Barbory, která spolu s manželem prožívá velice těžké životní období. Po tragické smrti syna jim jejich snacha znemožňuje jakýkoliv kontakt s vnoučaty.

Dnes si můžete přečíst reakci snachy, která se o tomto článku, ve kterém se poznala, dozvěděla od své kamarádky.


Milá redakce,

nevím, jestli můj e-mail otisknete, ani nevím, zda je vůbec vhodné, abych na článek, který vyšel na vašem magazínu, reagovala. Upozornila mne na něj přítelkyně, která v příběhu paní Barbory naprosto přesně rozpoznala naši rodinnou situaci. Původně jsem měla v úmyslu reagovat přímo pod článkem v diskusi, ale pak jsem si řekla, že bude asi lepší, když vše napíšu tak, jak to vidím já. Protože každá mince má dvě strany. A jelikož článek vzbudil u čtenářek velký ohlas a zazněly zde různé názory, možná nebude mé vyjádření tak úplně od věci.

Jak bylo ve čtvrtečním příběhu popsáno, před rokem jsem ztratila manžela a zůstala sama se dvěma dětmi: s dnes sedmiletým Jiříčkem a tříletou Simonkou. Smrt mého muže, kterého jsem velmi milovala, pro mne byla šokem. Přišla znenadání a nečekaně, jako blesk z čistého nebe. Nechci se vracet zpět a popisovat, jaké pocity mnou tehdy zmítaly. Bylo to opravdu hodně těžké a bolestné.

Dětem byly tehdy 6 a 2 roky. Simonka vůbec nechápala, co se stalo, byla ještě hodně maličká. Jiřík už však měl rozumu trochu víc a prožíval velký smutek nad ztrátou tatínka. Snažila jsem se, seč jsem mohla, abych ho co nejvíce rozptýlila, bylo mi jasné, že musíme žít a jít dál. Není pravda, že jsem hned od počátku zakazovala dětem styk s prarodiči. Vůbec ne. Naopak. Jelikož vlastní rodiče již nemám, respektive někde asi žije můj otec, se kterým se od dětství nevídám, a maminka mi před pěti lety zemřela, doufala jsem, že v rodičích mého manžela naleznu já i děti podporu, pomoc a pochopení, které jsme tolik potřebovaly.

První asi dva měsíce jsme byli všichni hodně bolaví, vše bylo ještě hodně čerstvé. Děti jsou však jiné, dokážou se lépe odreagovat a zabavit, než to v takových chvílích zvládá dospělý člověk. Proto jsem byla moc ráda, když se Jiříček konečně začal zase smát a měl hlavu plnou typicky klučičích nápadů, které k jeho věku patří. Všemožně jsem ho v tom podporovala, i Simonku, samozřejmě, ale ta byla ještě hodně malá a všechna ta bolest, která byla kolem, šla tak trochu mimo ni.

Bohužel, tchán a tchyně nedokázali se svým smutkem bojovat, nesnažili se ho nijak překonat. Připadalo mi, jako když se v něm utápějí. Doma vyvěsili na viditelné místo v obývacím pokoji manželovu velkou zarámovanou fotografii a pod ní stále hoří svíčky. Oba dva chodili (jestli ještě i teď, netuším), každý den na hřbitov. Nemám jim to za zlé, v žádném případě nechci toto jejich chování posuzovat.

Vadilo mi však čím dál více, jak v mých dětech neustále vyvolávají pocit smutku po tatínkovi. Zpočátku jsem to chápala, ale po uplynutí asi čtvrt roku jsem se proti jejich přístupu začala bouřit. Kdykoli u nich děti byly, pokaždé se mi vrátily domů uplakané a smutné, hlavně syn byl vždycky úplně rozhozený a několik dní jsem ho dávala dohromady. Tchánovci děti vodili na hřbitov, nutili je vzpomínat na tatínka, vyprávěli mu o něm. Zdůrazňovali, jak je měl rád a jak je důležité, aby na něj nikdy nezapomněli, protože jinak by byl v nebíčku smutný.

Když jsem se tohle od syna dozvěděla, řešila jsem návštěvy tak, že pokud chtěli tchánovci děti vidět, tak jen pouze u mne doma a v mé přítomnosti. Ani to nepomohlo, využili každé příležitosti k tomu, aby alespoň v rychlosti něco Jiříčkovi zašeptali a zaslechla jsem dokonce, že „před maminkou to říkat nemůžeme, ona na tatínka vzpomínat nechce“. To už na mne bylo moc.

Upozornila jsem je, že pokud s tímto citovým nátlakem nepřestanou, nebudou se s vnoučaty vídat. Došlo k velké hádce, ve které mne osočili z bezcitnosti. Nebudu popisovat do detailů, co všechno jsem si od nich vyslechla, ale bylo toho dost na to, abych jim ukázala dveře a sdělila jim, že už mne ani mé děti nikdy neuvidí.

Toto se odehrálo až téměř půl roku po manželově smrti. Do té doby jsem se opravdu snažila být trpělivá a chápavá a věřila jsem, že se nějak srovnají a s tím, co se stalo, vyrovnají. Nebyli jediní, kdo prožívali obrovský smutek. I já jsem ho byla plná a oni mne a mé děti neustále stahovali ke dnu. Kdybych jim dovolila v tom pokračovat, nikdy bychom se z toho všeho nedostali.

Co se týká mého údajného přítele. Nevím, od koho a co tchyně slyšela, ale žádný nový partner neexistuje a na novou známost nemám ani myšlenky.

To, co moje tchyně napsala a v jakém světle mne zde ukázala, se mě velice dotklo. Proto jsem měla potřebu napsat sem celý problém zase ze své strany. Neříkám, že svůj postoj a stanovisku vůči nim nikdy nezměním. I dětem chybí babička s dědou, nechci je o ně připravit. Ale k jejich kontaktu svolím až tehdy, když mne prarodiče přesvědčí, že z jejich strany mým dětem nehrozí žádné duševní vydírání a jitření citů. A dokud mi budou ve svých telefonátech a dopisech pouze nadávat a označovat mne za bezcitnou bestii, tak se jim to nepodaří.   

Jana


19.10.2009   Rubrika: Život a vztahy   |   Komentářů 70   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,9/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Nechci své děti pouštět k prarodičům. A vím proč.

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-70
Lujza
Lujza - 19.10.2009 7:46

Asi bych na Vašem místě udělala to stejné. Mě taky zemřel bývalý manžel těsně po rozvodu, takže vím, jak děti trpěli, nejenom rozvodem, ale pak i jeho úmrtím a byla jsem vděčná za to, že to přijmuli a zvládli to a nedokážu si představit, aby se k nim někdo choval tak, jak Vaše tchýně s tchánem. Děti na táty nikdy nezapomenou, ale aby jim to někdo stále připomínal, to nejde, jsou to děti a musí žít v radosti a ne stále ve smutku. Držím Vám palce, ona každá bolest časem přebolí, u někoho to trvá delší dobu, ale určitě to časem přebolí a budou z nich zase ten správný děda a babička.

 
Esssi
Esssi - 19.10.2009 7:17

Život mě poučil v jedné věci-extrémy prostě nejsou zdravé a tohle chování vypadá jako extrém. Před půl rokem mi umřela maminka a starší-čtyřletý syn o ní dlouho mluvil, teď už se zmiňuje jen sporadicky, pokaždé mě to rozbrečelo a svou mámu jsem milovala, vzpomínám na ni, můžu o ní v pohodě mluvit, jen jak ní něco slyším od toho prcka, hrozně mě to dojme..myslím, že nikdo by neměl udržovat dět v trvalém smutku...oni časem o mrtvém přestanou mluvit, život jde dál a dětský život, to je dynamika, neustálé změny a velké energie, do toho smutněí patří jen po určitý čas a do správné míry, dlouhé truchlení je asi spíš pro starší generaci, bych řekla...

 
Jarča*
Jarča* - 19.10.2009 7:01

jasmine: smajlik - 31i tobě hodně štěstísmajlik - 45

 
Jarča*
Jarča* - 19.10.2009 7:00

Ano, každý má vždycky svou pravdu. Nejhorší je ale, když lpí jenom na ní a nechce věci vidět z pohledu toho druhého. Moc bych přála Janě i Barboře, aby snad i díky zveřejnění svých příběhů k sobě opět našly cestu, protože i přes bolestnou ztrátu život musí jít dálsmajlik - 45smajlik - 61

 
dadka
dadka - 19.10.2009 5:31

Každá mince má dvě strany. U takových článků by se skutečně měly vyjádřit obě dvě strany. Staří lidé se špatně smiřují s danou skutečností.

 
jasmine
jasmine - 19.10.2009 2:56

smajlik - 61KRÁSNÉ DNY MILÉ ŽENYsmajlik - 31
VÍM,ŽE TO SEM NEPATŘÍ ALE JE SLUŠNOST VÁM VŠEM,KTEŘÍ JSTE MI PSALI,A DRŽÍTE MI DNES PALCE ,OHLEDNĚ MÉ OPERACE MOZKU,ŽE MI BYL TERMÍN POSUNUT O JEDEN DEN,ODJÍŽDÍM DO PRAHY NA HOMOLKU DNES A OPEROVÁNA BUDU ZÍTRA RÁNO.
JE MI TĚŽKO,MOC TĚŽKO,smajlik - 11ALE VRÁTÍM SE ,BRZY SE K VÁM MILÉ ŽENY VRÁTÍM,,
DĚKUJI VŠEM VAŠE JASMINE ALIAS DANA smajlik - 61

 
Jogobella
Jogobella - 19.10.2009 1:27

Váš názor se mi zdá mnohem objektivnější, než názor tchánovců, máte pro co žít, pro své dvě děti a možná v budoucnu i pro nového partnera, ale tchánovci žijí jen ze vzpomínek a lítování, což bývá u starých a fixovaných lidí časté. Přeji vám do života hodně sil a energie, žít se musí dál.

 
Lostris
Lostris - 19.10.2009 0:43

Jsem ráda, že se tu objevil i názor druhé strany. Takhle si člověk aspoň může utvořit názor. Jano, naprosto Vás chápu, moc držím palce, držte se.

 
Denis
Denis - 19.10.2009 0:27

Jano, souhlasím s vaším postojem a držím palce, aby jste měla pořád tu sílu, odolávat atakům ze strany rodičů vašeho manžela. Přeji hlavně zdraví a štěstí vám i dětem!!smajlik - 61smajlik - 61

 
rychlonožka
rychlonožka - 19.10.2009 0:12

Myslela jsem si, že to nějak takhle bude. Přes všechny životní pohromy je potřeba žít dál. Kvůli těm, co tu zůstali. Díky, paní Jano, že jste se ozvala. Přeji Vám radost z pokroků Vašich dětí a sílu. Budete ji potřebovat, protože to nebudete rozhodně mít lehké. Váš muž by si jistě nepřál, aby se děti tímto způsobem trápily. Vaši tcháni se nezmění. Budou zřejmě hledat spojence, kde to půjde. V sousedech, v příbuzných, možná i u lékařů a právníků. Asi by pro Vás skutečně bylo lepší, kdybyste na to nebyla sama. Časem to jistě tak bude. Mějte se dobře a přeji Vám a dětem pevné zdraví.

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-70
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

    Anketa

    Covid

    Prodělali/y jste v uplynulém roce Covid?

    Celkem hlasovalo 77046.
    Archiv anket.