Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Trable s tatínkem po smrti maminky

Trable s tatínkem po smrti maminky

Potřebovala bych nějakou radu, protože už jsem v koncích. Absolutně nevím, jak mám pomoci tatínkovi, který se nedokázal vyrovnat se smrtí své manželky, mojí maminky. Je mu šedesát pět let. Situace už začíná být neúnosná a docela dost zasahuje do života mojí rodiny.

Já tatínka chápu, vím, že pro něj to vůbec není snadná situace. Pro mne taky ne, zemřela mi maminka a mým dětem babička. Všichni to neseme velmi těžce, ale musíme fungovat a žít dál, tak s tím bojujeme. Tatínek je ale pořád úplně mimo, hodně se změnil a velmi se upnul na mě a na vnoučata. Zpočátku jsme byli hodně chápaví a snažili se mu všemožně pomáhat, navštěvovat ho, zvát ho k nám, ale teď po téměř roce si myslím, že už by se táta měl nějak vzchopit.

Jenže on do toho svého smutku propadá čím dál víc. Každý den mu musím minimálně zavolat, jinak mě nahání po telefonu a vyčítá, že na něj kašlu. Nedá si vysvětlit, že když jsem v práci, nemůžu pokaždé volat. To samé dělá i dětem, tedy svým vnoučatům. Několikrát v týdnu jim volá, aby za ním přišly. Oni vždycky jdou, mají ho rádi, je to jejich dědeček, ale vidím na nich, jak je to začíná psychicky zmáhat. Je jim 13 a 16 let, logicky mají své zájmy a kamarády, přesto alespoň dvakrát, někdy i víckrát v týdnu jdou ze školy rovnou k dědovi a jsou u něj až do večera. I já se snažím za ním co nejčastěji chodit, o víkendech je táta u nás.

Prostě se snažíme, aby nebyl sám, aby věděl, že nás má, že jsme s ním. Jenže jemu je všechno málo. Nejsou to jenom ty výčitky, když každý den hned během dopoledne nezavolám, ale spousta dalších drobností, jako by mi to dělal naschvál. Starám se mu o domácnost, uklízím, peru, nakupuju, vařím mu. A on mi přidělává práci. Příklad: povlíknu mu postel, přijdu druhý den a povlečení je potřísněné od jídla, které si vzal do postele. Ručníky v koupelně hází po zemi, prádlo nechává na zemi tam, kde ho ze sebe svlíknul. Jídlo, které mu v týdnu přinesu, často najdu za dva dny na lince netknuté a samozřejmě zkažené.

Jsem z toho už strašně unavená a nevím, jak to řešit. Je to můj táta, mám ho ráda, vím, že mu není lehko. Ale poslední dobou mi připadá jako energetický upír, který mě vysává. Už i manžel zaznamenal mou vyčerpanost, začal taky dávat najevo, že ty víkendy ve společnosti dědy, který jenom sedí, smutně kouká, občas si popláče, jsou i na něj už moc. Naléhá na mě, abych dala náš rodinný život zase do nějakého normálu, abych na tatínka zatlačila ve smyslu, že by se měl vzchopit a fungovat.

Vím, že má manžel pravdu, sama to cítím stejně. Jen nevím, jak to všechno zařídit, abych se tatínka nedotkla a nepropadl se kvůli mně do ještě větší deprese.  Nemáte někdo nějakou radu, jak na tatínka zapůsobit, jak mu pomoci a tím vlastně pomoci i naší rodině?   

Vlaďka


5.6.2017   Rubrika: Problémy s rodiči   |   Komentářů 71   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,6/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Trable s tatínkem po smrti maminky

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-71
Jaguška
Jaguška - 12.6.2017 22:10

Chodím několikrát týdně s důchodci na vycházky, jezdíme na výlety. Chodí s námi několik vdovců, nejsou na lovu, ale jsou mezi lidmi, kde si můžou popovídat. Chování Vlaďčina tatínka mi nepřipadá normální, asi by to chtělo odbornou pomoc. Jinak na to doplatí celá rodina.

 
kareta
kareta - 12.6.2017 16:03

Verera: chudáksmajlik - 68

 
Verera
Verera - 12.6.2017 13:17

Tuhle jsem viděla u doktora odstrašující případ. Pán důchodce šel na kontrolu, ač byl bez potíží schopen pohybu, uměl mluvit, chápal vše, doprovázela ho manželka, což by až tak nevadilo,ale nepustila pána ani ke slovu a s doktorem vše domlouvala ona, včetně toho, jak má pán brát léky. On se nijak nebránil, zřejmě byl na tohle zvyklý.

Pokud by někomu takovému zemřela manželka, chápu, že by byl zcela ztracený a neschopný se o sebe postarat.
Ani to ovšem neznamená, že to tak musí být třeba dalších 20 let, že už se to nedokáže naučit, ale musí chtít.

 
Nofar
Nofar - 8.6.2017 16:37

Postavit tatinka asertivne, avsak razne do late. Podle vseho je to pan v nejlepsim veku, zdravotni omezeni nema, takze nastal cas starat se sam o sebe. Aspon se zamestna a bude po smutku.

 
Speedy
Speedy - 8.6.2017 13:03

Pomahat ano, ale nechat si skakat po hlave? To byl tatinek takovy cunik i s maminkou? Tohle uz je klasicke zneuzivani, dokonce citove vydirani. 65 let jeste neni tak strasny vek, aby se pan choval jako nemohouci decko. Jedina omluva by byla, ze se tatinkovi rozjizdi demence ci Alzh., v techto pripadech se meni osobnost, hygienicke navyky atd. Tohle bych absolutne nepodcenovala, znam par takovych pripadu, jeden dokonce v rodine.

 
bizuna
bizuna - 8.6.2017 11:14

Problém vidím v tom, že jste to celý rok dělali podle tatínka, to je strašně dlouhá doba, on si na to zvykl a teď najednou by to mělo být jinak...Teď asi nebude zbytí mu to říct všechno úplně na rovinu, aby bylo možno udělat radikální změny. Prostě si s ním sedněte a všechno mu řekněte, jak to od teďka bude.A nenechte se zviklat nějakými výčitkami apod.

 
rychlonožka
rychlonožka - 7.6.2017 20:43

Verera:
Ano, pokud mám kolem lidi, co to moje udělají za mě, jasně že se nesnažím. Naopak, libuju si v tom, nemusím vynakládat energii na to, co by mě patrně ani nebavilo, jsou to povinnosti a k ničemu, že. Jídlo se sní, podlaha se zašlape, nádobí se zase umaže, je to pořád dokola. To si radši zahekám, zaskuhrám, nechám se politovat, mám to nacvičené a oni mi to zatím zbaští, tak to umím už dobře a vydržím v tom, co to půjde. Mám na to právo, jsem ten starší a nejvíc poškozený. Nemůžou mě nechat samotného, mám právo na jejich soucit, čas a pomoc. Mně to tak vyhovuje.

Možná jsem to napsala až moc ošklivě vůči starému pánovi. Ale jsou i jiní chudáci. Například vážně nemocní lidé, kteří žijí sami. Co mají říkat oni? Nikam si nedojdou, nic nemají sílu si doma udělat a nevědí, jestli to přežijí! Pán by měl být rád za to, že s manželkou prožil hezká dlouhá léta v manželství, že má svoje doma a že má dceru a její rodinu. Nemusím se vidět s příbuznými denně, abych věděla, že je mám! Důležité je, že vím, že jsou! Na koho by se děda Vlaďky dětí věšel, kdyby byli se ženou bezdětní? Koho by uzurpoval, cemperoval, naháněl a zaměstnával? Brečel by u svého obvodního doktora? Lezl by k sousedům? Kdo žije v páru, musí počítat, že jeden z nich odejde dřív. Je to smutné, ale prostě je to tak. Na tohle nikdy nikdo nebude dostatečně připravený. Vždycky nás ten odchod druhého zaskočí! Pán by měl být rád, že se to nestalo, když dcera chodila do školy, atd. Měl by na starosti svou práci, svou dceru i jejich domácnost. Lidi asi bohužel hřeší na to, že je ti druzí musejí litovat a musejí jim pomoct. A co kdyby třeba dcera bydlela třista kilometrů daleko a ne ve stejném městě...? Uvědomuje si ten člověk, že vždycky může být hůř? To chce truchlit a deptat svým smutkem rodinu po celý zbytek života? No, nazdar. A kdo si myslí, že to s ním vydrží?

 
Verera
Verera - 7.6.2017 14:44

rychlonožka: Pokud člověk opravdu musí něco dělat a nemá jinou možnost, tak to zvládne. To ale znamená, že nemá kolem sebe tým lidí ,kteří udělají vše za něj.
Něco jiného je, kdyby po 14 dnech dcera přišla a viděla, že tatínek je ve stavu, v jakém ho opustila, nejí, nemyje se, nepřevlíká, pak už by to ale bylo vážně na lékařskou pomoc.
Pokud si ale zanaříká, zanadává na nevděčné děti, ale pomalu se rozpohybuje, je to dobrý začátek. Nejdřív zvládne třeba jen základní věci,ale postupně si bude sám trochu přidávat a začne zase normálně žít.

Určitě je v těžké situaci,ale je z ní cesta ven. Jen tomu musí aspoň chtít věřit. A mnohem líp se to zvládá, pokud člověk vidí, že má pořád co dát, ne když jen bere. Takže ano, projevovat zájem, lásku, podporu, ale ne dělat nic, co by mohl zvládnout sám. Ze začátku možná připálí i čaj, ale chybami se člověk naučí nejvíc.

 
rychlonožka
rychlonožka - 7.6.2017 14:07

Jen malý osobní dodatek. Znám dobře jednu, co odešla od muže a pak se i rozvedla. Bylo jí mezi 40 a 50. Předcházelo tomu docela drastické dvouleté období, nebudu specifikovat, ale prošla si opravdu peklem. Samozřejmě, kam nahonem jít? Obrátila se na svou matku ve velkém bytě, už pár let vdovu. její reakce ji skoro položila. Odmítla se jakkoli angažovat a dala dceři najevo, že se musí postarat sama, že ona se do toho naprosto nebude angažovat. Jediná výhoda byla, dospělé děti, jinak na kontě nula, sebevědomí nula, zkušenost se samostatným životem nula. Pár měsíců bylo asi hodně trpkých. Našla si pronájem, našla si jinou práci, našla si koníčky, odpíchla se ode dna. Pomohla dětem, pomohla sobě, šetřila, získala hodně pracovních zkušeností, každá koruna byla dobrá. Věděla, že hlavně musí bydlet ve svém. Přešlo něco málo let, a je spokojená, jako nikdy. Bydlí sama, její děti bydlí ve svém, všichni pracují a vídají se. Kdyby ji ta matka tehdy vzala k sobě, byla by tam dodneška a neposunula se nikam dopředu. Dneska říká, to bylo to nejlepší, co máma pro mě mohla udělat. Že neudělala nic. Je si tedy vědoma, že matka to udělala z poněkud jiného důvodu, než aby ji postavila na nohy, že totiž nebyla ochotná dceři pomoci, byla k ní lhostejná a sama pohodlná, ale důležité je, že to dcera vzala za správný konec.

 
PEGG
PEGG - 7.6.2017 13:05

Pokud není tatínek nemocný, tak je to sobec. Truchlit je něco jiného, než vydírat vlastní rodinu. Radikálně omezit servis. Na obědy může někam docházet, aspoň bud mít nějakou náplň. K večeři mu stačí chleba s něčím, to si snad umí koupit. Volala bych mu, to klidně každý den, ale až večer. Ale ne stylem: "Nepotřebuješ něco?" Spíš naopak, požadovat pomoc od něho. Někam zajít, něco zařídit, pomoc dětem s úkoly....prostě věci, které zvládne, aby si zas mohl připadat užitečný. smajlik - 105
To, že se necháte zlikvidovat nikomu nepomůže, kdo se pak bude starat o otce, o děti atd? Slušně, ale důrazně oznámit, že končíš s otrokářským systémem. Hodně smajlik - 45smajlik - 61

 
mam-ča
mam-ča - 7.6.2017 11:51

já bych pána nezatracovala. Je možné, že jeho žena dlouho stonala než umřela, a to se zapomene na veškeré koníčky a společenské kontakty, které se pak znovu těžko navazují. Je jasné, že mu z toho smutku pomůže jen jakákoli činnost. Té ale lidé v depresi nejsou schopni, tak jen sedí a čekají na smrt.
Moje sestra umírala doma 14 měsíců. Švagr měl tedy šanci naučit se veškeré činnosti kolem domácnosti, píchal jí injekce, lepil analgetické náplasti, staral se jak nejlíp uměl, za pomoci Mobilního hospice. Ještě mu nebylo 60, když sestra zemřela. Věděl to, čekal to, a přesto ho to vykolejilo tak, že nebyl schopen normálně fungovat. I když jeho žena poslední měsíce jen ležela a hodně času byla mimo, pořád tam byla. A teď najednou zůstal sám. Ztratil smysl života, kvůli péči o ženu přišel o práci a trvalo mu pár let než se dal dohromady. Dospělé děti ho navštěvovaly, občas přinesly něco dobrého, ale jejich svět a starosti už byly někde jinde.
Dnes je švagr opět aktivní, našel si příjemnou paní a znovu žije. Nevěší se dětem na krk, spíš jim pomáhá s vnoučaty.
Ale trvalo to dlouho, než našel cestu zpátky k životu.

 
Křeček
Křeček - 7.6.2017 11:36

Zaměstnat! On nemá na starost nic jiného, než litovat sám sebe.
Prádlo na vyprání ať přinese, uklidit si může sám a přihlas ho na kurz vaření, třeba se tam ještě seznámí. Ale to by nesměl být takový lenoch, dnešní aktivní důchodkyně nejsou zvědavé na to, aby trávily čas tím, že budou kolem někoho skákat.

 
kareta
kareta - 7.6.2017 11:11

Verera: já kdysi potkala pána, 62 let, vdovec, a ten byl plačtivej, zničenej a rezignovanej jak v 90ti. Skutečně to někteří berou hrozně zle, prostě se rozhodli umřít a mají strach.

 
Verera
Verera - 7.6.2017 11:04

Jak je na tom tatínek zdravotně? Může se normálně pohybovat?
Mamince je 72 a jezdí na kole, na běžkách, pokud pán nemá problémy s pohybem, není důvod, aby seděl doma.

Když už ho nechcete úplně odstřihnout, tak bych veškeré aktivity směřovala mimo jeho domov. O víkendu chcete jet na výlet, tatínkem může jet s vámi, trasa a cíl se dá přizpůsobit, aby to vyhovovalo všem. Nechodit si sednou k němu do kuchyně, ale někam ho vytáhnout.

Stejně tak děti. Nemají nějaké koníčky, do kterých by se dal zapojit? Jít se podívat na synův sportovní zápas, divadelní představení, doprovodit někam mladší dítě, které zas tak všude ještě nepustíte?

Prostě cokoli, jen ne u něj doma, kde mu všechno připomíná maminku a kde má taky nad vámi navrch, kdy vám to nedá a snažíte se ho obskakovat.

Občas může pomoct i nějaké zvíře, ale to bych volila jen v případě, že má ke zvířatům kladný vztah, třeba dřív mívali pejska nebo kočku a vyloženě by byl téhle myšlence nakloněn, jen ho to zatím nenapadlo.

 
Jarča*
Jarča* - 7.6.2017 10:16

kareta: tak by pán asi nějaký ten dozor potřeboval. Když ovdověl snachy tatínek, bylo mu necelých 60, a říkala mi snacha, jak ho uháněly ženské z celého okolí. Taky už ho jedna klofla.
Pánovi z článku ale asi připadá snazší deptat dceru a její rodinu. Já nechci jeho situaci zlehčovat, ale jak už tu padlo, po roce by už bylo na čase skončit s největším smutněním. A pokud je opravdu v depresi a nedokáže to sám, tak se poradit s lékařem

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-71
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Anketa

Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

Zpíváte si občas doma?

Celkem hlasovalo 84338.
Archiv anket.