Odešel za mladší. Jak se s tím vyrovnat?
.jpg)
Na moje trápení asi žádná rada není. Spíš si sem jdu jen trochu pofňukat a přečíst si případně názory žen, které si prošly něčím podobným. Odešel ode mne totiž manžel, už je to více než půl roku a já se s tím pořád nedokážu vyrovnat.
Je mi třiapadesát let, s manželem jsme byli stejně staří. Chodili jsme spolu do stejné třídy na gymnáziu, ve čtvrtém ročníku přeskočila jiskra a od té doby jsme byli pár. Po gymplu jsme šli oba na vysokou, manžel na ČVUT a já na pajďák. Ještě na vysoké jsem otěhotněla, následovala svatba, promovala jsem už s tehdy půlročním synem. Po škole šel muž na vojnu a pak už jsme žili jako normální rodina.
Manžel nastoupil do zaměstnání a krátce na to dostal podnikový byt, který jsme si v devadesátých letech měli možnost odkoupit. Po synovi se nám narodila ještě dcera, obě děti jsou už dospělé, syn žije v USA a dcera je zrovna na mateřské dovolené s druhým dítětem, bohužel, i ona žije v dost velké vzdálenosti – dělí nás více než tři sta kilometrů.
To, že se děti usadily v takové vzdálenosti jsem celkem dobře snášela, i když se mi stýskalo. Ale byli jsme s mužem dva, naše manželství jsem považovala za šťastné a stabilní. Jenže před půl rokem přišel šok. Opravdu jsem nic netušila, nikdy mne nenapadlo manžela kontrolovat nebo podezírat. Ale asi jsem měla, i když nevím, stejně by to ničemu nepomohlo. Zkrátka, najednou mi manžel oznámil, že ode mne odchází. Zamiloval se do dcery svého kolegy, která je ve věku naší vlastní dcery, je jí 24 let.
Byl to pro mne šok, něco takového jsem absolutně nečekala. V první chvíli jsem se doslova sesypala, prosila jsem ho, aby neodcházel, aby mne nenechával samotnou. Dneska se za to, jak jsem se před ním ponižovala, stydím, ale tehdy jsem měla v hlavě úplně zatemněno. Cítila jsem jen obrovské zoufalství a strach ze samoty.
Jenže manžel už byl rozhodnutý, navíc mi sdělil, že se svou přítelkyní čeká dítě. Hned druhý den se sbalil a odstěhoval. Já tak zůstala prakticky přes noc úplně sama v našem třípokojovém bytě. Bylo mi hrozně, měsíc jsem byla na neschopence, nedokázala jsem se na nic soustředit, pořád jsem jen plakala. Pak jsem se dala trochu dohromady a vrátila se do školy, kde jsem aspoň přišla na jiné myšlenky. Učím na prvním stupni a svou práci mám moc ráda. Jenže už se blížil konec roku a pak byly prázdniny, které jsem prožila sama. Na nějaký čas jsem zajela za dcerou, ale víte, jak to chodí. Dlouho jsem jim tam zaclánět nemohla, mají malý byt.
V tuhle chvíli už za sebou máme i rozvod, nedělala jsem potíže, vím, že by mi to stejně nepomohlo. O všem jsme se s mužem dohodli, i o majetku. Mně zůstal byt a vybavení, jemu chata a auto. Společné úspory jsme rozdělili napůl.
Zdánlivě mi nic nechybí. Mám svůj byt, práci, která mne naplňuje, existenčně nijak nestrádám. Jen ta moje duše je strašně zraněná a nechce se dát dohromady. Jsou dny, kdy je mi celkem fajn a pak zas takové, kdy to na mne všechno padne. Před týdnem jsem se dozvěděla, že se přítelkyni mého muže narodila holčička a nějak mne to strašně sebralo. Došlo mi s definitivní platností, že on už se ke mně nevrátí. Tou myšlenkou jsem se dřív utěšovala, vím, že marně.
Asi bych se měla nějak vzchopit a začít zase žít, ale nějak mi to nejde. O nějaké nové známosti nechci ani slyšet, bojím se. A ani si nedokážu představit že by vedle mne byl jiný muž, než ten „můj“. Já ani nikoho jiného nikdy neměla, on byl můj první.
Dá se vůbec v mém věku taková situace zvládnout? Je šance, že i po padesátce na mne ještě čeká nějaká láska a štěstí? A jak se mám přinutit, abych o ní byla schopná aspoň uvažovat? Jsem jak zacyklená ve svém minulém životě a nejde mi udělat ten krok o kus dál. Trápím se, lituju se a vím, že to není dobře.
15.10.2015 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 71 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Odešel za mladší. Jak se s tím vyrovnat?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Me zaujala jeste jedna vec - zamiloval se do kolegovy dcery - hmmm hezky, kdyz pominu fakt kde ji sakra potkal, kolegove obvykle dcery do prace netahaji a na den deti apodobny firemni akce je holcina uz dost stara 
.... at tak ci onak to musi mit ex ted velice "zajimavou" pozici v praci . Uz se vidim jako rodic, ktery pracuje se zetem, ktery je pomalu starsi nez ja a k tomu ostatni kolegy ..... kdyz to shrnu ex dostal auto a chatu a mladou zenu a dite s kterym se nevyspi a v praci horor.....zuzko at se na to divam jak chci pripadas mi jako vitez 
Já teda nechápu tu holku, ve 24 a najde si chlapa přes 50, co ji k tou vede? A ještě si s ním pořídí dítě. To hledá náhražku za svého otce nebo co? A vůči tomu dítěti mi to připadá hodně sobecké. Sice je spousta rozvodů a děti si pak taky otce moc neužijí, nebo pán může kypět zdravím a být sportovec, který i za 10 let bude stačit dítěti, ale pravděpodobnost je spíš proti.
Neshody můžou být vina obou, ale to, že najednou jeden odejde,aniž druhý co tušil, to je vina toho odcházejícího. Pokud má nějaké problémy, měl by vyčerpat všechny dostupné možnosti, když to nezabere, je asi rozchod jediné řešení, ale ne tohle.
.jpeg)
A vezměte to z druhé strany, mě by ranila mrtvice, kdyby si dcera přivedla takového chlapa. Myslím, že jsem dost tolerantní, ale s tímhle bych asi měla velký problém.
Piafka - 16.10.2015 9:16 
víš co se , když chlap myslí hlavičkou, nemyslí hlavou.
Co mě překvapuje, je věk té slečny, ve 24 letech si dneska pořídí dítě málokterá, je opravdu mladá na takového dědu, sotva asi dodělala školu, no nevím :).
Anahir: chyba na obou stranách? učitelka = ženská doma k nesnesení? Řekla bych, že se to může stát komukoliv a je úplně jedno, jakou má ta žena profesi, může to být skvělá manželka i vstřícná milenka, ale holt někteří chlapi myslí něčím jiným než hlavou a jako jediné východisko ze stereotypu vidí tohle řešení. Srovnávat mladou (nebo jakoukoliv) milenku s manželkou, s níž žije tolik let, je prostě srovnávání nesrovnatelného.
Zuzano, zkus se víc přiblížit vnoučatům, určitě to ocení. Najdi si koníčky, tím získáš i nové přátele a žij!
Pentlička - 16.10.2015 8:39 přesně, čas to vyřeší, člověk si zvykne na všechno. Chlapa domů ani za nic. Přítele snad, ale už to je zas o tom se přizpůsobovat někomu
Milá Zuzko, půl roku je ještě strašně krátká doba! Mně se stalo totéž, ve 46 letech, byli jsme spolu 27 let. Taky si našel mladší, i když ne o tolik, vzal si ji a mají spolu chlapečka. Mně trvalo 2 roky, než jsem přestala každý večer plakat a trochu se dala dohromady. Naštěstí moje děti bydlí celkem blízko, vnoučata zatím žádná nemám, ale mám kamarádky a jsem ráda i sama. Chlapa žádného nechci ani vidět, díky! Nač se otravovat s nějakým postarším chlapem, přizpůsobovat se jeho zvykům a jeho rodině? Na lásku ve věku po padesátce už nevěřím, aspoň já se určitě už zamilovat nedokážu. Už jsem sama 10 let a je to čím dál lepší. Nech tomu čas, ten je opravdu, i když je to takové klišé, nejlepší lékař.
Já se rozvedla po třiceti letech, sice v tom nebyla nevěra ani z jedné strany, ale důvod je vedlejší. Jen chci říct, že žiju sama už dva roky a je mi fajn. Vlastně nejsem sama, na víkendy se většinou vrací dcera, která ještě studuje a bydlí se mnou.
Velké plus vidím v tom, že si opravdu můžu dělat co chci. A kdybych nemusela už chodit do práce, byla bych nadšená. Mám tolikm aktivit, že je ani nestíhám
Jarča* - 16.10.2015 7:49
protože už jsme tady samé rozumné ženské, který by takového blba hnaly svinským krokem a dokázaly si užít nově nabyté svobody.
Linda: anitech: PEGG: koukám, než jsem nadatlovala svůj příspěvek, že jste všechny psaly něco podobného
Linda - 16.10.2015 7:37
Myslím, že nejhorší už máš za sebou. Od zkoušení všeho možného, přes naprostou depresi, až po snahu začít zase normálně žít. Na novou známost bych teď určitě nepomýšlela, spíš bych se soustředila na možnosti trávení volného času, abych neseděla jen mezi čtyřmi zdmi. Nebo, neuvažovala jsi o tom odstěhovat se tam, kde bydlí tvoje dcera? Až bude mít po mateřské, určitě uvítá případnou výpomoc s vnoučaty. Tím ovšem nechci říct, že by se vnoučata měla stát jediným středem tvého vesmíru, na to jsi ještě moc mladá
A pokud jde o bývalého manžela, on to taky růžové mít nebude. Možná si teď užívá zamilovanosti a nové rodiny, ale zkus si ho představit za nějakých15 let, kdy se mladé paní v nejlepších letech nejspíš nebude zamlouvat mít vedle sebe stárnoucího chlapa se sedmdesátkou na krku. Nemusí se to stát, výjimky potvrzujou pravidlo, ale asi bys měla být připravená na možnost, jak by ses zachovala, kdyby přišel zpátky s prosíkem. Moc ti přeju, aby se do té doby z tebe stala soběstačná spokojená ženská, která nebude mít nic takového zapotřebí
Pod všechny příspěvky pode mnou bych se podepsala.
Jsi učitelka, tudíž máš prázdniny, dcera dvě děti. Ježíš, já bych si vzala to starší na co nejdelší dobu (pokud by mi ho půjčili) a užila bych si s ním bezva prázdniny. Jelo to dítě už vlakem, parníkem, spalo pod stanem ...?
Moc tuhle absolutní závislost na chlapovi nechápu. A pokud ho máš pořád tak ráda, tak mu přej nový život.
Nevím, co ty chlapy k tomu vede, že si pomalu v důchodovém věku pořídí dítě a mladou ženu. To musí být dobře finančně zajištěný pán, protože jinak to mladou paní dlouho bavit nebude. Řvoucí dítě, protivný náladový chlap a prázdná šrajtofle
? A pak se takový opelichaný blb ještě chce vrátit k původní ženě, protože ta se starala o něj, teď to má chlapec naopak a nějak ho to už zmáhá a ani ten sex s mladou mu to nedokáže vynahradit Mně by moje hrdost nedovolila vzít ho zpátky, to bych se sama ze sebe osypala
Sakra užívej si a žij! Život snad není jen o chlapech.
Linda: ano, tohle je nejlepší co může udělat. Byt prodat a koupit menší, z peněz za prodej koupit úplně nové vybavení, zaplatit si fitko, plavání, kurzy čehokoliv, být mezi lidmi ,tam ji nebudou přepadat myšlenky. Chodit na výlety s klubem turistů. Prostě cokoliv na co má chuť a spoustu času
Zuzko me je "jenom" 42, zkusenosti v tomto smeru nemam, ale jak se znam, az bych se vyhrabala z nejhorsiho (coz mi prijde, ze jsi uz udelala), asi bych hodila rec s dcerou stylem jak si oni predstavuji budoucnost. Nepotrebuji sem tam hlidaci babicku? Prece jenom dve male deti a ty jsi 300km daleko, to neni pro mlade zadny med. Pokud by jste nasli spolecne reseni, prodala bych byt a koupila garsonku nebo 2+1, proste neco mensiho co tobe staci, v blizkosti tve dcery. Jsi ucitelka na 1. stupni, s praxi, nehrozi ze zustanes na materske apod - netvrd mi ze bys nesehnala praci ve skole v jinem meste. A kdyz se odstehujes tak Te to psychicky pozvedne i tim ze 1) zvladnes takovou vec sama bez chlapa a 2) vsechno co jste meli dosus spolecne prodas a odstehujes se do noveho , do sveho a kazdy kus bytu ti nebude exe pripominat.
Pokud nemas zajem tak novyho vchlapa proste nehledej, nemusime vsichni porad zit ve dvou, nekdy je lip samotnemu. A pokud to ma byt a mas nekoho potkat tak ho casem potkas. Nehc to osudu.
Hodne stesti
PS. az te zase prepadne zal a bude se ti styskat tak si pripomen ze ty muzes hlidat vnoucata, ale on MUSI hlidart svoje, ze ty se v klidu vyspis a on MUSI vstavat k miminu - najdi si dalsi pozitiva a bude ti lip.
