Nechci žít jako Matka Tereza
.jpg)
Je mi 56 let, jsem rozvedená, matka dvou již dospělých dětí. Před dvěma lety jsem se už stala i babičkou. Před asi dvěma týdny vyšel zde na magazínu článek na téma mladí versus staří a diskuse pod ním mne vyprovokovala k napsání mého příběhu, který se týká péče o staré a nemohoucí rodinné příslušníky.
Narodila jsem se jako nejmladší dítě ze tří sourozenců. Sestra již zemřela a zůstal mi bratr, kterému je 70 let a je rozvedený.
Tatínek nám zemřel před dvaceti lety a maminka teprve před čtyřmi měsíci, bylo jí krásných 97 let. Posledních patnáct roků jsem se o ni starala, protože kvůli svému zdravotnímu stavu nemohla být sama. Bydlela u nás, kde jsem jí vyhradila naši původní ložnici a zařídila ji jejím nábytkem. V té době už jsem byla sama s dětmi (manžel od nás odešel), takže mi spaní v obývacím pokoji nevadilo.
Od svých 41 let v podstatě až dosud jsem tedy měla doma svou maminku. Nikdy jsem toho nelitovala, považovala jsem za správné se o ni postarat. I když to pro mne znamenalo zajišťovat určitým způsobem servis i pro mého rozvedeného bratra, který byl zvyklý chodit k mamince každý víkend na oběd a nosit jí špinavé prádlo. Když už máma nemohla a bydlela u nás, jak ona, tak bratr automaticky očekávali, že v jejím servisu budu pokračovat. Velký podíl na zachování tohoto modelu měla hlavně maminka. Pravda je, že brácha alespoň vždycky nakoupil jídlo.
Tak to šlo celých patnáct let. Mé děti v průběhu té doby dospěly a osamostatnily se a já fungovala jako pečovatelka. Můj osobní život šel stranou. Z práce rovnou domů postarat se o maminku, víkendy jsem trávila u plotny, vyvářela, prala a žehlila.
Teď je mi 56 roků a konečně bych mohla začít žít. A to bych moc chtěla. Vynahradit si vše, o co jsem za posledních 15 let přišla. Vyrazit někam na dovolenou, věnovat se vnoučeti, a taky, možná, najít si konečně nějakého přítele, někoho, s kým by mi bylo dobře.
Narážím však na problém s bratrem. On by totiž rád v onom zaběhnutém modelu víkendového vaření a praní a žehlení jeho prádla pokračoval. Nyní je navíc po komplikované operaci kolene velice špatně pohyblivý (prý se to již nezlepší) a přišel s nápadem, že by se ke mně nastěhoval.
Odmítla jsem to. Jak jeho nastěhování, tak pravidelné víkendové vyváření a praní. Jednou za měsíc klidně, ale každý víkend ne. Mám toho už prostě dost. Bratr je na mne rozzlobený, označil mne za sobeckou, co prý si má ve svém věku a při svém zdravotním stavu počít, doslova citově vydírá. Prý mi už přece o nic nejde, děti bydlí samostatně a já už žiju sama, on by se nastěhoval do pokojíku po mamince.
Jsem neoblomná a pevně si stojím za svým. Bratrovi jsem řekla, že je na něm, aby se o sebe začal starat, ať si zaplatí pečovatelku, prádelnu a dovoz jídla. Vzhledem k tomu, že už několik desetiletí žije sám a hodně skromně, úspory má nemalé. Vím, že si to může dovolit.
Po těch patnácti letech velkého odříkání a přizpůsobování z mé strany mám pocit, že konečně můžu začít žít po svém. Bez toho, abych se neustále ohlížela na potřeby někoho jiného. Celé ty uplynulé roky jsem nic jiného nedělala. Přesto jsem nyní postavena do nelichotivého světla sobecké potvory, která se odmítá postarat o svého starého, špatně pohyblivého bratra.
V diskusi pod článkem, na který reaguji, od některých čtenářek zaznělo, že postarat se ve stáří o své blízké je povinnost a samozřejmost. S tím souhlasím. Ovšem z vlastní zkušenosti dodávám: jen do určité míry. O maminku jsem se postarala, jak nejlépe jsem mohla. Dokonce i o bratra. Ale nikdo mi nemůže vyčítat, že nechci v této pečovatelské roli pokračovat až do konce svého života.
Byla bych moc ráda, kdybyste se vy, které tu péči o blízké osoby od příbuzných požadujete za každou cenu, dokázaly na celou věc podívat i z jiného úhlu. Možná, že i na mne bude jednou nějaká sestra z domova důchodců hledět jako na sobeckou ženu, která není schopná a ochotná postarat se o nemohoucího bratra. A možná i sobecká opravdu jsem. Přesto si myslím, že i já mám nárok na kus normálního, obyčejného života.
30.9.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 72 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nechci žít jako Matka Tereza
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
sharon: to jsem psala já! A trvám na tom- úctu k ženám si muž buduje v dětství a matka měla možnost se o dospělého rozvedeného syna nestarat!
.gif)
Renee: s tím , že matka posrala výchovu jsi to trochu přepískla
.......vychovávat můžeš jak chceš a dospělý chlap si stejně udělá ( neudělá) podle svýho.........
Docela by mne zajimalo,co delal tech 15 let bratr? Napadlo ho nekdy si vzit maminku k sobe a starat se o ni? Je videt,ze v zenach vidi jen sluzky.....nakopala bych ho...a kdo pomohl Vam??
Vase deti budou otravene,kdyz se rozhodnete delat dal sluzku a vnoucata si nebudete mit cas uzit,protoze maminka byla zena,zeny jsou skromnejsi ale vite co dokaze sobecky chlap? Bude Vas prohanet jak fretku - varit budete muset kazdy den a jak v Alcronu...no uprimne receno,kazdy se musi o sebe postarat sam,neda se nic delat,Vy to take jednou budete muset udelat - jit nekam,kde Vam budou pomahat,tak at se ten lenoch zvedne a to ze kupoval jidlo,vsak to taky snedl,neni to zadna zasluha...jeste aby jste ho zivila ne?
Je to na Vas,jestli chcete zit v pozici sluzky a svobodneho cloveka...
.jpg)
Renee- 11.40 to je přesné,výstižné
Magdaléno - žádné výčitky,děvčata tu dobře píši, už není co dodat.
Máš právo na vlastní život a divím se,že jsi to vydržela se o něj starat 15let, byl soběstačný,žádný výčitky a začni si užívat,zasloužíš si to.
DRŽÍM PALCE A PŘEJI MOŘE LÁSKY A POROZUMĚNÍ.
Hodně štěstí. A buď ráda, že bratra máš, já si ho vždycky přála.
.jpg)
Magdaleno, žij svůj život, dokud můžeš, bratr se o sebe může postarat sám... 
Bratr nemá děti, které by se o něj postaraly? A propó, kdyby moje matka takhle pečovala o maminku a ještě o vyčůraného bratra, asi bych se do toho vložila a bratrovi to asi zatrhla. O maminku péče samozřejmě ano, ale o bráchu? Jak se k tomu staví tvoje děti?
anitech: Renee: To je teď zbytečné řešit, co měl. On spíš nechápe, proč se o něj sestra nechce starat teď, kdy je starý a nemocný, když se o něj starala 15 let před tím, kdy byl zřejmě zdravý jako řípa.
I "starý pes" se naučí, když mu jde o život. Tady zřejmě jde především o zvyk na pohodlí. Když Magdalena píše, že bratr má naspoříno, nebude problém mu nějakou Pečovatelskou službu zajistit. Sám si to asi nezařídí, tak by mu Magdalena mohla ještě s tímhle pomoci, aby neměla výčitky svědomí, že nemocného bratra nechala na holičkách.
Pak už se může v pohodě věnovat vlastnímu životu, na který předtím neměla čas.
anitech: Tak o rodinu třeba nikdy nestál, ne každý má tyhle pudy, ale tím spíš se měl DÁVNO naučit se o sebe postarat 
Renee: ten pán toho evidentně nestihl víc. za ta léta si mohl najít novou ženu a založit rodinu, která by se o něho nyní starala
Tak to je hustý, tomu pánovi je 70 a dosud se nenaučil vařit, prát a žehlit? 
A kdy se to chce naučit, až po stovce? 
V tom případě má tři možnosti. Buďto si bude platit hospodyni, nebo se to konečně naučí, anebo zemře na hlad a špínu 
Ten musí být teda dílo, celý život se nechat někým obskakovat. Jak už tu zaznělo, vaše matka posrala výchovu, a to pořádně 
Magdaleno, na slovo sobec s klidem zapomeňte, bratra vykažte do patřičných mezí a konečně žijte. Jen pro sebe
.gif)
Milena: taky mám pocit, že jsou u nás chlapi rozmazlení. A je to i proto, že je v tom utvrzují jejich matky. No, snad už se to mění k lepšímu, ale většina těch dříve narozených mi spadá do této škatulky.
Moje maminka se starala o svou tetu, která byla svobodná a taky o bratra, který se nikdy neoženil. Pamatuji si, že prateta nás občas pohlídala (dokud byla ještě zdravotně v pořádku), ale strýc k nám jezdil na víkendy a nechával si prát a vyvařovat. Mamka se po čase vzbouřila, protože prateta pak byla hodně nemocná a už by všechnu tu péči nezvládala. Bylo z toho dost mrzutostí, vím, že i můj otec měl mamince za zlé, že se vykašlala na svého bratra (odmítla zdarma poskytovat servis). Takže si myslím, že zvlášť starší generace pánů má ženy zařazené jako pečovatelky, pradleny, kuchařky atd.
A Vám, Magdaleno, přeju, abyste ten nový život zvládla a těšila se z něj bez výčitek.
Není to úplně snadné, jak by se mohlo zdát.
Já jsem pečovala 6 a půl roku o svého otce, a když umřel, najednou jsem nevěděla, co si se znovu nabytou svobodou počít.
sharon: 
mam-ča: aniž bych to četla, píšu něco podobného....
