Jsem přehnaně úzkostlivá. Jak to překonat?
.jpg)
Je mi třiatřicet, mám dvou a půlletou holčičku. Je to moje vytoužené dítě, čekali jsme na ni s manželem skoro sedm let a nakonec pomohlo až umělé oplodnění. Možná to je důvod, proč jsem tak přehnaně úzkostlivá.
O Terezku se totiž strašně bojím. Uvědomuju si, že je můj stav snad až patologický, ale je to silnější, než já. Bát jsem se začala snad ve chvíli, kdy jsem konečně otěhotněla. Měla jsem strach, abych o miminko nepřišla. Strašně jsem se hlídala, všichni, včetně manžela i rodičů a sestry, která má sama dvě děti, mi říkali, že přeháním a že bych se měla zklidnit. Tak jsem navenek nasadila pohodovou masku, přičemž uvnitř jsem byla doslova uzlíček nervů z každého píchnuté, z každé hodiny, kdy jsem necítila pohyby.
Všechno dobře dopadlo a malá se narodila v termínu, zdravá. Byla jsem neskutečně šťastná a cítila se neuvěřitelně silná. Ne na dlouho. Sotva bylo Terezce pár dní, začaly mé obavy, které trvají dodnes. Že mám málo mléka, proč pořád pláče, obviňovala jsem se, že jsem špatná matka, která nedokáže rozpoznat, co jejímu dítěti je.
Terezku nespustím z očí, nikomu, kromě sebe nevěřím, že by se o ni dokázal postarat. Nikdy jsem bez mého dozoru nesvěřila kočárek ani babičce s dědou (mým a manželovým rodičům), když projevili přání povozit si vnučku. Vždycky jsem musela jít s nimi. Bojím se, když jedeme někam autem, aby nedošlo k nehodě, nechodím s ní ani na písek a na hřiště mezi ostatní děti z obavy, že by se jí tam mohlo něco stát.
Uvědomuju si, že to, jak se chovám, je extrém a měla bych s tím něco dělat, ale je to silnější, než já. Teď přišel manžel s tím, že by si jeho rodiče vzali Terezku přes noc z pátku na sobotu a my bychom si spolu konečně někam vyrazili a užili si hezký večer. Dost na mne naléhá, já se tomu bráním. Terka ještě nikdy nebyla z domova přes noc, natož beze mne, určitě by se jí stýskalo a já bych si ten večer stejně neužila, protože bych pořád myslela na to, jestli je v pořádku a jestli třeba nepláče.
I mí rodiče na mne začínají čím dál častěji naléhat, abych se konečně začala chovat normálně, že svou přehnanou starostlivostí a úzkostí Terezce škodím.
Jenže já si to nemyslím. Je to moje holčička, je ještě malinká, už sice trochu mluví, ale rozhodně ještě nezvládne říct všechno, jak by chtěla. Je tak bezbranná. Já přesně vím, co má ráda, jaké rituály ji uklidní, jaké má před spaním, v tomhle jsem prostě nezastupitelná a dokud bude Terezka takhle malá, nechci ji, jen pro potěšení prarodičů, dávat někam přes noc.
S manželem jsme teď kvůli tomu rozhádaní, řekl mi, že už toho má dost a přestává ho moje závislost na dceři bavit. Já ho v podstatě chápu, sama si uvědomuju, že to asi přeháním a měla bych se v tomhle ohledu začít zocelovat, ale nejsem schopná se k tomu odhodlat. Možná, až jí budou tak čtyři, pět let a bude umět pořádně mluvit a řekne, co chce.
Jaký je váš názor na tuhle situaci? Moc by mne taky zajímalo, kdy jste dávaly přes noc prarodičům vy své děti. Myslíte, že by to malá zvládla? Taky si myslíte, že svou starost přeháním?
11.6.2014 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 73 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem přehnaně úzkostlivá. Jak to překonat?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Milá Kláro, nečetla jsem co se tu píše, ale co kdybys pomyslela na to že to manžela přestane bavit a uteče ti za jinou? To bys chtěla pro svou dceru?
Jsi nemocná, jdi se léčit. Všichni kolem jsou neschopní, jen ty jsi ta jedinečná schopná. Urážíš všechny okolo, to si uvědom. 
Zkus toho psychologa. Taky se muze stat, ze se vam kvuli tvemu chovani rozpadne manzelstvi - a mate k tomu slusne naslapnuto - a budete mit stridavou peci a dcerku neuvidis tyden.
ehm... myslím s prarodiči PŘES NOC - jinak vožení kočárku atd. bylo běžné...
S prarodiči byly děti cca od roku a půl.
Ano, myslím, že to přeháníš a že bys měla dojít k nějakému odborníkovi. Ten strach ničí nejen tebe, ale hlavně tvojí dceru. Ve 2,5 letech by dítě už mělo pomalu objevovat, že dospělí jsou různí a že můžou mít různé rituály a různé požadavky a různá pravidla (a babičky obvykle jsou mnohem méně přísné a je s nimi větší legrace - ty moje mě třeba nechaly jíst sušenky v posteli u televize, z čehož by mojí mamku asi kleplo - z těch drobků a tak 
). Navíc tvoje dcera bude muset časem vyrazit do světa - i kdybys učila doma, tak časem bude ona chtít mít kamarády a svůj život. Ovšem i ty kamarády se musí naučit (získávat, ztrácet, hádat se, udobřovat, dělit se, odmítat). Musí se naučit vycházet s různými autoritami (učitelé, nadřízení, úřady), což se zase naučí jen tím, že bude mezi ostatními lidmi, bez matky helikoptéry co se jí vznáší za zadkem...
A jako to, že jí nebereš ani na hřiště, to mi přijde už hodně ujetý....
... ale nevyřešíš to internetovým článkem, fakt si zajdi k nějakému psychologovi, tohle je podle mě trošku jiný level....
Moje zkušenosti: nejstarší syn se narodil v době, když jsem dálkově dodělávala školu, takže od 3 měsíců ho 1 x za 14 dní ho měly na celý den v péči babičky. Když mu bylo 15 měsíců, jeli jsme s mužem na 10 dní na dovolenou a babička s dědou (manželovo rodiče) byli blahem bez sebe, že ho můžou hlídat. Přijeli jsme zpátky, všichni byli vysmátí a v pohodě, jak si spolu tu dobu užili. Když mu byly dva roky + 20 měsíce, jel s našima na týden do Německa na dovolenou. Taky bez problémů. Pak se narodila dcera a tam už si ani nepamatuji, jak to bylo, jen vím, že jezdili s babičce a dědovi naprosto běžně, aniž by se to na nich nějak podepsalo. A nejmladší jezdil taky cca od roka společně se staršími dětmi.
Je mi líto Tvé dcery, že jí ochuzuješ o zážitky, jak s babičkami a dědy, tak s ostatními dětmi. Syn s dcerou už jsou dospělí a dodnes - bohužel už jen k dědovi - jezdí rádi a vzpomínají, jak se spolu vyblbli. Nejmladší už si tolik - vzhledem k věku babi a dědy - už tolik neužil. Vždycky jsem říkala, že je děda další dítě do party.
Kdy začneš dceru pouštět "do světa" ? Začni to rychle řešit, opravdu máš problém, všechny se o děti bojíme, ale je potřeba to nějak rozumně ukočírovat. Hodně štěstí 
monja - 11.6.2014 12:37
tohle je přesné, znám přesně jednu takovou rodinu...jsou dávno rozvedení...on si holt našel jinou
bohužel dcerka u matky...dneska je jí 30...nikoho nikdy neměla, na žádný tábor nebo školu v přírodě nejela...chodí jen na psychiatrii
čeho se člověk obává, to na sebe přivolává, to je známá věc
když rodiče vychovali tebe a tvého muže, tak si poradí i s vnučkou...a ty se začni léčit, jinak z děcka vychováš uzlíček nervů...
Docela Vás Kláro chápu. Mně se taky nechtělo děti prarodičům svěřovat. jedni byli typ všechno víme všechno známe my si nějak poradíme a při hlídání pak třeba naředili kaši jako sunar, ztratili dítě v obchoďáku, nabourali s miminem cestou na výlet ve sněhu, kdy každý rozumný by spíš byl doma, nechali brečet na dovče samotné v noci na pokoji, zapomněli, že dítě bere ATB po 12 h a dovezli je večer s horečkou z chalupy-bylo celý den na slunci. Byli to hodní prarodiče, vnoučata milovali, byli by jim mvše koupili, ale...jak říkám....neměla jsem pohodu a klid. A nebylo to bezdůvodné. Když Vám dítě brečí, že u nich má žízeň, že tam už spát nechce, protože mu nedali pít od pěti odpoledne v parném létě, aby se nepočůralo, to mě docela teda nadralo. U druhých to naopak nehrozilo - neměli zájem a tak odpadly maléry. Pohroma byla, když hlídat nevyhnutelně občas museli. Báli se děti krmit, aby se jim neudávily, a nervy jsem měla taky, i když jiné. A neuměli se jim na rozdíl od těch prvních, kteří i přes maléry jim vymýšleli zábavu, věnovat. Když si chtěly děti nějakým způsobem s nimi hrát, tak ZLOBILY. Aniž bych Vám tu přílišnou úzkostlivost schvalovala, jak říkám, chápu to. Člověk se na to dítě koukne a že je zná nejlíp, ví, co chce a potřebuje, viďte. Dneska jsem nejspokojenější, když je moje vnouče se mnou, vím, že na něj mám nervy, trpělivost, praxi a zkušenost. Jsem jediná, komu je mladí svěří na hlídání a jsem na to hrdá. Ve Vašem případě bych doporučila získat důvěru ke komukoli, o kom jste si jistá, že Vaše dítě zvládne ohlídat k Vaší plné spokojenosti. My co vám tu radíme, prostě nevíme, zda ti Vaši lidé jsou či nejsou schopní. Nemůžete celý život žít v symbióze s dítětem, proti všem a navzdory všemu, nebylo by to vůbec šťastné řešení. Potřebuje poznat jinou autoritu, umět si vydobýt svoji pozici mezi vrstevníky atd. To, že říkáte, AŽ vyroste, AŽ bude mluvit, je jen Váš alibismus. Zkuste nazvat věci pravými jmény. Vy to odkládáte, ten krok, dát ji někomu na noc, poněvadž se o ni bojíte. To je to celé. Dejte pozor, abyste neztratila manžela. Jednou Vám dítě odejde a manžel Vám jako společník může být docela dobrý. Nezanedbávejte ho, manželkou budete pořád, pečující mámou jen do té doby, než Vám dcera dospěje a osamostatní se.
Zkuste se podívat na příznaky obsedantně-kompulzivní poruchy. Myslím to dobrém. Možná, dkyž to pojmenujete, dokážete s tím více bojovat.
Kláro, jsi neurotik a musíš to v sobě zlomit. Takto se dobrá matka nechová. Kdyby se manžel naštval a přišlo k rozvodu, tak o dítě přijdeš, neb žádný soudný sociální pracovník nenechá dítě vyrůstat v takovém patologickém prostředí.
.jpg)
Až jí bude čtyři nebo pět, budeš čekat až jí bude osm nebo deset ... až jí bude třicet a budete dvě protivný ženský, který mají jen jedna druhou ..... všechny ostatní od sebe odeženete ... zajdi si k psychologovi a poslechni manžela, vždyt babička s dědou by za ní ní jistě dýchali, tak jí nedají ublížit, odpoutej se od ní trošku !!!
Ano, své dceři škodíš. Vzhledem k tomu, že věříš jen sobě,předpokládám, že ani tatínek neměl moc možností si dceru pochovat, vykoupat nebo přebalit a řekla bych , že si i užil hromadu napomínání a přednášek když se o to pokusil. To se může samozřejmě odrazit i na vztahu otce a dcery, kdy tatínka přestane bavit se snažit a dcera si k němu nevybuduje žádný vztah. To se samozřejmě týká i prarodičů. To že by se dítě mělo stýkat i s ostatními dětmi je snad jasný. Kde jinde než v kolektivu by se měla Terezka naučit, že není jediná na světě, že cizí hračky se bez dovolení neberou, že nemusí dostat všechno co chce, protože ji cizí chlapeček odmítne půjčit kyblíček, protože je to jeho právo. Kde jinde by se měla naučit bránit si své věci a naučit se že své věci si nemůžu bránit tím, že začne chlapečka mlátit lopatkou po hlavě - že jsou prostě věci, které se ani zlodějům kyblíčku nedělají. A to nemluvím o tom, že má právo si užít houpaček, kolotočů, prolézaček atd. Potřebuje se naučit navazovat vztahy a naučit se chovat v kolektivu. Po nástupu do školky pak může být dost pozdě a pobyt ve školce se pro ní může stát utrpením. Moje teta má neteř a ta se o dítě taky strašně bála, holka neuměla v 8-9 letech plavat - do bazénu a na koupaliště se nechodilo, protože by se mohla utopit, jezdit na kole - co kdyby spadla a zmrzačila se, nedělala žádný sport - protože by se mohl vážně zranit a maminka požadovala, aby dcera v hodinách TV nesportovala na žádném (s žádným) sportovním náčiním. V současné době(její něco kolem 25?) žije v nějaké komuně , kde se dostává ze závislosti na lécích a alkoholu.
Nechci strašit,ale čím více se něčeho bojíme,tak vlastně tím zhmotňujeme tu myšlenku a opravdu by se mohlo něco stát!!! Začněte pomalinku třeba tím,že si představíte něco hezkého,dobrého,přínosného,co by vaše dítko mohlo s někým jiným prožít...A co vy byste mohla v tom volném čase udělat pro sebe! Každý,kdo má děti,se o ně bojí,i když už jsou dospělé,ale bojí se tak nějak opatrně,zlehka,aby si psychicky neublížil a ani dětem.
Kláro, většina ti tu radí odbornou pomoc. Já taky. - Vnoučata jsem si brala domů přes noc od jejich 1,5 roku, kdy je dcera přestala kojit. Kdyby je přestala kojit dřív, brali bychom si je dřív - žádný problém jsme v tom nikdo neviděl.
Klárko, máš dobře našlápnuto na rozpad rodiny a z holčičky vychováváš nesamostatného neurotika.
Vyhledej urychleně psychologa, než bude na všechno pozdě.
Je-li to možné (IVF), pořiďte si ještě jedno dítě.
Chápu, že starost o vymodlené dítě je ještě větší, než o dítě počaté normálně a bez problémů, ale Terezka už JE na světě, a je to normální zdravá holčička.
Kontakt s širší rodinou jí určitě neublíží a babička s dědou se o ní postarají nejmíň tak dobře, jako Ty.
