Jsem přehnaně úzkostlivá. Jak to překonat?
.jpg)
Je mi třiatřicet, mám dvou a půlletou holčičku. Je to moje vytoužené dítě, čekali jsme na ni s manželem skoro sedm let a nakonec pomohlo až umělé oplodnění. Možná to je důvod, proč jsem tak přehnaně úzkostlivá.
O Terezku se totiž strašně bojím. Uvědomuju si, že je můj stav snad až patologický, ale je to silnější, než já. Bát jsem se začala snad ve chvíli, kdy jsem konečně otěhotněla. Měla jsem strach, abych o miminko nepřišla. Strašně jsem se hlídala, všichni, včetně manžela i rodičů a sestry, která má sama dvě děti, mi říkali, že přeháním a že bych se měla zklidnit. Tak jsem navenek nasadila pohodovou masku, přičemž uvnitř jsem byla doslova uzlíček nervů z každého píchnuté, z každé hodiny, kdy jsem necítila pohyby.
Všechno dobře dopadlo a malá se narodila v termínu, zdravá. Byla jsem neskutečně šťastná a cítila se neuvěřitelně silná. Ne na dlouho. Sotva bylo Terezce pár dní, začaly mé obavy, které trvají dodnes. Že mám málo mléka, proč pořád pláče, obviňovala jsem se, že jsem špatná matka, která nedokáže rozpoznat, co jejímu dítěti je.
Terezku nespustím z očí, nikomu, kromě sebe nevěřím, že by se o ni dokázal postarat. Nikdy jsem bez mého dozoru nesvěřila kočárek ani babičce s dědou (mým a manželovým rodičům), když projevili přání povozit si vnučku. Vždycky jsem musela jít s nimi. Bojím se, když jedeme někam autem, aby nedošlo k nehodě, nechodím s ní ani na písek a na hřiště mezi ostatní děti z obavy, že by se jí tam mohlo něco stát.
Uvědomuju si, že to, jak se chovám, je extrém a měla bych s tím něco dělat, ale je to silnější, než já. Teď přišel manžel s tím, že by si jeho rodiče vzali Terezku přes noc z pátku na sobotu a my bychom si spolu konečně někam vyrazili a užili si hezký večer. Dost na mne naléhá, já se tomu bráním. Terka ještě nikdy nebyla z domova přes noc, natož beze mne, určitě by se jí stýskalo a já bych si ten večer stejně neužila, protože bych pořád myslela na to, jestli je v pořádku a jestli třeba nepláče.
I mí rodiče na mne začínají čím dál častěji naléhat, abych se konečně začala chovat normálně, že svou přehnanou starostlivostí a úzkostí Terezce škodím.
Jenže já si to nemyslím. Je to moje holčička, je ještě malinká, už sice trochu mluví, ale rozhodně ještě nezvládne říct všechno, jak by chtěla. Je tak bezbranná. Já přesně vím, co má ráda, jaké rituály ji uklidní, jaké má před spaním, v tomhle jsem prostě nezastupitelná a dokud bude Terezka takhle malá, nechci ji, jen pro potěšení prarodičů, dávat někam přes noc.
S manželem jsme teď kvůli tomu rozhádaní, řekl mi, že už toho má dost a přestává ho moje závislost na dceři bavit. Já ho v podstatě chápu, sama si uvědomuju, že to asi přeháním a měla bych se v tomhle ohledu začít zocelovat, ale nejsem schopná se k tomu odhodlat. Možná, až jí budou tak čtyři, pět let a bude umět pořádně mluvit a řekne, co chce.
Jaký je váš názor na tuhle situaci? Moc by mne taky zajímalo, kdy jste dávaly přes noc prarodičům vy své děti. Myslíte, že by to malá zvládla? Taky si myslíte, že svou starost přeháním?
11.6.2014 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 73 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem přehnaně úzkostlivá. Jak to překonat?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Jak to překonat? No pro začátek to zkusit. Buď uvidíš, že to jde a bojíš se zbytečně a časem ti přijde normální, že dcera není pořád s tebou a nebo se z toho budeš hroutit a pak je to na odbornou pomoc.
Opravdu není normální, aby byl někdo na nervy z toho, že jeho dítě jde na hřiště s babičkou.
Když si představím tuhle holčičku za pár let- buď bude ze všeho vystresovaná jako maminka a nebo naopak, začne se bouřit a hledat svůj životní prostor. V tom případě bych nechtěla zažít její pubertu, kdy bude dělat natruc mámě všechno, čeho se ona bojí .
Nalezení rozumné míry je prevence pozdějších problémů.
.gif)
Beatrice: přesně to tak máme i my s manželem.....vnoučata jsme střežili jako oko v hlavě ....
a pamatuju i moji maminku když hlídala moje děti.....na roh kuchyňské linky dala chomáč vaty a přelepila leukoplastí aby se chlapeček neuhodil....
ano myslím si to na jedné straně ale na té druhé tě chápu.....v tomhle stavu si asi sama nepomůžeš ....zkus to jednou a uvidíš že se nic zlého nestane , myslím dát malou rodičům , ti se o ni bojí určitě taky ...v době mobilů to přece není problém kdyby třeba v noci plakala a volala maminku tak ti zavolají....
vnučka u nás spávala od malička , měla u nás i postýlku...a jak byla trošku větší tak s náma pojezdila půl republiky na výlety , na dovolené , na koupaliště ....dnes měla sedmnáct a jak ráda na vše vzpomíná.....
Poprvé byl syn u prarodičů sám přes noc před rokem a to mu byl necelý rok a půl a to tam byl rovnou na celý týden. Po celou tu dobu jsem byla úplně v klidu, syn se měl báječně a zažil plno věcí, které se mnou ne. Za měsíc byl u prarodičů opět na celý týden, to jsme se stěhovali a za 14 dní jede opět. Teď jsou mu 2 roky a 4 měsíce a taky ještě moc nemluví, ale to vůbec nevadí, dokáže si ukázat, co potřebuje.
Kláro, svým chováním upíráš dcerce plno věcí, zážitků, které může prožít s prarodiči. Oni už své děti vychovali a o svou vnučku se jistě dokází postarat. Zkus jim ji svěřit na 1 noc a pak, když bude dcerka spokojená, tak i třeba na celý víkend. Pokud to nedokážeš, doporučuji vyhledat odbornou pomoc, neboť tvoje závislost a přehnaná úzkost není v pořádku.
Úzkostná matka vychová úzkostné dítě. Tohle je už na psychoterapii. Moje děti byly také vymodlené, lékaři mi tvrdili, že nebudu moct děti mít a nakonec byly dvě. Měla jsem a mám dosud, ač jsou už dávno dopslěí a samostatní, o ně strach, ale snažila jsem se nedávat to přehnaně najevo, abych je nestresovala. Ve dvou a půl letech byly moje děti už zvyklé být s babičkami samy a to i přes noc. Poprvé jsem je dala k babičce na noc snad někdy v 8mi měsících, a to na celý týden, protože jsme jeli s manželem na dovolenou. Oběma babičkám jsem důvěřovala, že se o děti dobře postarají. Bylo to v době, kdy nebyly mobily, zavolali jsme jim jednou z hotelu, byli ujištěni, že je vše v pořádku a užívali jsme si dovču. Jo a děti vždycky brečely, když měly zůstat u babičky samy a pak zas brečely, když jsme si je od babičky brali. Podle mě je to normální a děti vyrostly bez traumat a naopak si moc rády vzpomínají, jak si u babiček užívaly, jak se jim babičky věnovaly, co spolu všecko zažili. Okrádáš svoje dítě o zážitky s babičkou a prarodiče o zážitky s vlastním vnoučátkem.
Nechodíte na hřiště. Co tedy celé dny děláte? A statisticky nejvíc úrazů je v domácnosti. Dítě nemůžeš uhlídat, můžeš ho ale naučit ať se co nejvíc hlídá samo a to uděláš jen tak, že bude poznávat nebezpečné situace a naučí se na ně reagovat. Tím, že budeš dcerku pořád hlídat a myslet za ni můžeš způsobit, že ona bude spoléhat na tebe a sama dávat pozor nebude.
Když ji nepustíš na prolízačku, jednou na ni stejně vyleze, nebude vědět, jak se pořádně držet a spadne. Pořád lepší, když takové věci dělá a tvým lehkým dozorem v povzdálí, o kterém ani neví, ale můžeš když tak zakročit, než že jí v tom budeš bránit.
A opravdu si myslíš, že prarodiče, kteří vychovali děti, neví, jak s nimi zacházet? Co se tak asi může s kočárkem v parku stát? Co ovlivníš tím, že tam budeš?
Strach o dítě má každý, ale tohle vypadá opravdu už na nějakou diagnózu, samostatně nezvladatelnou.
Ty průšvihy si tím, že na ně myslíš - aby se nestala nehoda v autě, neco na písku... si můžeš akorát tak přivolat těmihle myšlenkami.
Jsi hysterka a asi budeš potřebovat odbornou pomoc. Chudák tvá dcera, být zavřená v kleci a nemít kontakt se světem. 
Tu pomoc jsdi měla vyhledat už dávno. 
To chce lékaře. Opravdu jde o chorobný stav.
Nejdřív jsem četla půlletá, to jsem si říkala, jako jo, ještě si nezvykla na to, že je matka, je to nové, ale dítěti je dva a půl! Za chvíli půjde do školky, co bude dělat pak? Je žena, i manželka i matka, tohle je nezbytné udržet v rovnováze, teď je jen matka a to značně vyděšená, což nikomu z těch tří neprospívá. Zkuste si vzpomenout, jak zacházeli rodiče s námi v podobném věku. Dnešní doba je strašně přestrašená, zatímco my jsme jako malí chodili už do první třídy sami, tak dneska se to považuje za zanedbání péče, když nevodíte děcko do školy aspoň do čtvrté třídy. Od první třídy na tři týdny na tábor, s turistickým oddílem na víkend pod stan, po škole letěla aktovka do kouta a do pěti, do šesti o nás rodiče nevěděli, od osmi let jsem jezdila z Podolí do Motola sama na rehabilitace a bylo to normální. A ne, zločinů není víc, jen se o nich píše. Jen těch aut je víc.
Pokud má pisatelka pocit, že jí vlastní chování (přestrašenost) přerůstá přes hlavu a sama to nezvládne, není ostuda jít za odborníkem a začít chodit na terapii. Protože tohle hrozí rozpadem manželství a vychováním neurotika.
.jpg)
Holka uprimne blbnes a hledej odbornou pomoc!!!! Tohle sama nezvladnes. Predpokladam ze dcera pujde do skolky az ve 4 letech, protoze driv bys to TY neprezila. Jenze ona jednou pujde z domu ven bez tebe - do skolky, do skoly, do kina s kamoskama, az se jednou nevrati na minutu presne domu, az jednou chytne nejakou virozu a bude se 40 horeckama tak ty se slozis, protoze ten napor tvuj organismus nezvladne. Takze zacni trenovat uz ted. Kdyz jenom ty vis co dceru uklidni proc to babicky nenaucis? A jen tak mimochodem Terka si uzije blbosti s dedou a babi a usme unavou driv, nez si vubec staci vzpomenout na tebe, zato ty budes na ni myslet cely vecer stylem coby kdyby a vubec si manzela neuzijes!
.jpeg)
Ono se ta nervozita a úzkostlivost přenáší na dítě. Vychováš z ní nerváka. Jak radí děvčata, zvykat postupně. Možná by nebylo od věci, kdyby vám ji babička pohlídala ve vašem bytě. Vy byste si zašli na večeři a ty bys věděla, že se za pár hodin vrátíš, malá by byla ve svém prostředí. A hlavně, začni trénovat sebe. Půjčit kočárek a jít si třeba s kámoškou na kafe. A dát si za úkol, že nebudeš každou půl hodinu volat. Jo a na večeři se plně věnovat manželovi a o malé mluvit jen okrajově, ne aby to bylo jediné téma rozhovoru.
Určitě to zvládneš
Blbnes. A decku skodis. Svet neni misto, kde za kazdym kamenem ciha nebezpeci, fakt ne. Dobrejboze, nechodit na hriste?!?! Co tak strasnyho se dvouapul letymu decku stane na pisku a na houpacce?
Nejsem priznivce opousteni malych deti na noc, aletoneni vas pripad. Dcera by to urcite zvladla lip nez ty. A vecerni ritualy pred sppanim? Che. Vecerni ritualy dela s maminkou. S babickou by to proste bylo jinak. Deti tohle obycejne hladce prijmou.
Kazdopadne- zkus to nejdriv na ty 2h a postupne zvysuj. A res to. Tohle je fakt nezdravy
dadka: promiňte, ale vaše rada je poněkud přes čáru. Hloupá a zraňující. Ale možná nejste tak netaktní, možná jste si jen nepřečetla článek pozorně. Klára jasně píše, že první dceru počali po sedmi letech snažení a IVF. Možná si neuvědomujete, jak neskutečně ducha i těla morný procedury jsou s tím spojeny, ale berte to tak, že je nejen možný, ale i vysoce pravděpodobný, že rada "pořiďte si další dítě" je nesmyslná. A hodně hodně neomalená. (Klára nepíše, po kolika pokusech se početí podařilo, jak moc zhuntované je její tělo i psychika a jaká je pravděpodobnost dalšího početí, ale kdybyste absolvovala deset pokusů o IVF s jediným úspěchem, zato však dokonale rozhozenými hormonálními rovnováhami a například (mezi jinými) několikanásobně vyšší pravděpodobností onemocnění rakovinou do budoucna, tak byste takovou oslovinu z klávesnice nevypustila.
Podle toho, co píšeš, jsi opravdu přehnaně starostlivá (tak moc, že už si to - a to je dobře - i sama uvědomuješ).
ä - ano - své dceři tím opravdu škodíš!!!
Když si nedokážeš pomoct sama a selhávají snahy rodiny, vyhledej psychologa. Je to na místě, protože tenhle přístup může mít opravdu výraznej negativní vliv na tvou dceru, takže to neděláš jen pro svoje, ale hlavně pro její dobro.
