Jsem přehnaně úzkostlivá. Jak to překonat?
.jpg)
Je mi třiatřicet, mám dvou a půlletou holčičku. Je to moje vytoužené dítě, čekali jsme na ni s manželem skoro sedm let a nakonec pomohlo až umělé oplodnění. Možná to je důvod, proč jsem tak přehnaně úzkostlivá.
O Terezku se totiž strašně bojím. Uvědomuju si, že je můj stav snad až patologický, ale je to silnější, než já. Bát jsem se začala snad ve chvíli, kdy jsem konečně otěhotněla. Měla jsem strach, abych o miminko nepřišla. Strašně jsem se hlídala, všichni, včetně manžela i rodičů a sestry, která má sama dvě děti, mi říkali, že přeháním a že bych se měla zklidnit. Tak jsem navenek nasadila pohodovou masku, přičemž uvnitř jsem byla doslova uzlíček nervů z každého píchnuté, z každé hodiny, kdy jsem necítila pohyby.
Všechno dobře dopadlo a malá se narodila v termínu, zdravá. Byla jsem neskutečně šťastná a cítila se neuvěřitelně silná. Ne na dlouho. Sotva bylo Terezce pár dní, začaly mé obavy, které trvají dodnes. Že mám málo mléka, proč pořád pláče, obviňovala jsem se, že jsem špatná matka, která nedokáže rozpoznat, co jejímu dítěti je.
Terezku nespustím z očí, nikomu, kromě sebe nevěřím, že by se o ni dokázal postarat. Nikdy jsem bez mého dozoru nesvěřila kočárek ani babičce s dědou (mým a manželovým rodičům), když projevili přání povozit si vnučku. Vždycky jsem musela jít s nimi. Bojím se, když jedeme někam autem, aby nedošlo k nehodě, nechodím s ní ani na písek a na hřiště mezi ostatní děti z obavy, že by se jí tam mohlo něco stát.
Uvědomuju si, že to, jak se chovám, je extrém a měla bych s tím něco dělat, ale je to silnější, než já. Teď přišel manžel s tím, že by si jeho rodiče vzali Terezku přes noc z pátku na sobotu a my bychom si spolu konečně někam vyrazili a užili si hezký večer. Dost na mne naléhá, já se tomu bráním. Terka ještě nikdy nebyla z domova přes noc, natož beze mne, určitě by se jí stýskalo a já bych si ten večer stejně neužila, protože bych pořád myslela na to, jestli je v pořádku a jestli třeba nepláče.
I mí rodiče na mne začínají čím dál častěji naléhat, abych se konečně začala chovat normálně, že svou přehnanou starostlivostí a úzkostí Terezce škodím.
Jenže já si to nemyslím. Je to moje holčička, je ještě malinká, už sice trochu mluví, ale rozhodně ještě nezvládne říct všechno, jak by chtěla. Je tak bezbranná. Já přesně vím, co má ráda, jaké rituály ji uklidní, jaké má před spaním, v tomhle jsem prostě nezastupitelná a dokud bude Terezka takhle malá, nechci ji, jen pro potěšení prarodičů, dávat někam přes noc.
S manželem jsme teď kvůli tomu rozhádaní, řekl mi, že už toho má dost a přestává ho moje závislost na dceři bavit. Já ho v podstatě chápu, sama si uvědomuju, že to asi přeháním a měla bych se v tomhle ohledu začít zocelovat, ale nejsem schopná se k tomu odhodlat. Možná, až jí budou tak čtyři, pět let a bude umět pořádně mluvit a řekne, co chce.
Jaký je váš názor na tuhle situaci? Moc by mne taky zajímalo, kdy jste dávaly přes noc prarodičům vy své děti. Myslíte, že by to malá zvládla? Taky si myslíte, že svou starost přeháním?
11.6.2014 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 73 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem přehnaně úzkostlivá. Jak to překonat?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Klaro, na vasem miste bych se pokusila svuj strach prekonat, pokud nebudete uspesna, navstivte psychologa. S timto pristupem vychovate z ditete neurotika a navic je mozne, ze po case zjistite, ze jste prisla o manzela. Pochopte, ze nemuzete dite vychovavat v kleci a neustale pod dozorem - vzdyt se bude bat v deseti letech prejit silnici.
Není to nějaký postarší článek? Pokud ano, docela by mě zajímalo, jak se situace vyvíjí. Ale to je jedno, takových případů bude víc.
Docela se musím usmívat nad vírou matky v neomylnost. Jistě, je hezké mít všechno pod kontrolou, ale to, že jen ona ví nejlíp, co dítě potřebuje je nesmysl, možná tak do jednoho roku, kdy je mimčo plně závislé, ale pak takovýhle ochranitelský vztah jen ubližuje. Díte potřebuje kontakt s lidmi, dětmi, ne hlídače.
Ona se strašně těžko hledá hranice, kdy už matka dítě nechá trochu volně dýchat. Pro matku je dítě malé pořád, když ho má věčně u sebe. Každý den si řekne, že dnes ještě ne.
Možná pomůže nějaký šok, třeba školka. Pak zjistí, že to bez ní jde taky a někdy mnohem líp.
Tohle přesně měla švagrová. Vymodlený díže po IVF. Na několikátý pokus. Teď je ze synovce protivný nervák. Bečí kvůli každé ptákovině (někdo se na něho podívá), všechno si vyřve, vybrečí a maminka skáče, aby její vymodlené dítě náhodou nebylo frustrované třeba tím, že musí někomu odpovědět na pozdrav
Podle mého názoru Terezce škodíš. Potřebuje se osamostatnit.
Při tvé zmínce o autonehodě mě napadlo - až tebe jednou srazí auto, tak se ukáže, jak jsi zastupitelná. 
Tedy rozhodně to nepřeju ani tobě ani Terezce.
Myslím, že je ti jasné, že tvoje úzkost není normální. Pokud nezabere samoléčba vlastním rozhodnutím nebo bylinkami, tak doporučím si o tom s popovídat s odborníkem. Zkus třeba rodinnou poradnu. Protože tvoje přehnané upnutí se na dceru se určitě odrazí i ve vztazích v rodině.
Tohle dělala moje sestra...výsledkem bylo závislé úzkostlivé dítě, další problémy způsobené psychikou. A to asi zdaleka nebyla nebyla takový extrém jako vy (nebylo to tolik vytoužené dítě, a byla schopná nechat dítě na chvíli tátovi). Je fakt, že se to hodně srovnalo s druhým dítětem a hlavně si taky našla jiné zájmy, takže kluk se na základce srovnal bez nějakejch výraznejch následků.
Myslím, že byste si měla najít nějaké zájmy a zamyslet se nad větou "v tomhle jsem prostě nezastupitelná" - je to jen pocit, ale do budoucna si tím hodně komplikujete život a svojí dceři také.
Ještě jedna věc. Já jsem taky byla, co se týká dětí, vždycky hodně ustrašená. Večer jsme usínala s představami, co by kdyby - jak by mohly vběhnout pod auto, někam spadnou, utopit se v bazénu, a co já vím co ještě. Někde jsme se pak dočetla o bachových kapkách, moc jsem tomu nejdřív nevěřila, ale opravdu mi hodně pomohly ke zklidnění. Podrobně se o nich rozepisovat nechci, na netu je spousta informací. Nevím, jestli je to univerzální rada pro každého, ale na mě to zafungovalo, a po čase jsem začala být schopná usínat bez podobných myšlenek.
Já jsem v tomhle věku děti u prarodičů klidně občas nechala, věděla jsem, že je o ně dobře postaráno. Ale pokud s nimi malá ještě nebyla sama dozoru, asi bych jí u nich hned nenechávala přes noc, ale zvykala bych jí postupně. Nechat jí u nich na 2 hodiny, na odpoledne. Ale zvykat by si měla. Myslím si, že je hrozné, když dítě chvíli nevydrží bez maminky za zády. Co až půjde do školky, nebo třebas pojede na školu v přírodě? I vztah s manželem je důležitý, už pro domácí pohodu. A taky bych se bála, aby si po čase nenašel jinou spřízněnou duši, která by si s ním ten hezký večr ráda udělala.
.jpg)
dadka: 
taky dobrej nápad
Klárko já bych vyhledala pomoc u lékaře
každý se bojí o své děti ,ale tohle už je moc hodně
svým chováním škodíte jak maličké ,manželovi i prarodičům
Neblázni, zklidni se, Terezce tou přehnanou péčí a úzkostlivostí jen škodíš. Co až půjde do školy? Budete trpět obě a to bys přece nechtěla.
Jedna rada...pořiďte si ještě jedno dítě. Nebudeš mít tolik času na svoje úzkosti a ještě budeš ráda, když si ´´Terezku rodiče na chvíli vezmou.
Jsem několikanásobná babi a pokud mám na starost vnoučata, jsem daleko opatrnější, než když jsem byla máma. Myslím, že to tak má posazeno snad každý. Ale na to přijdeš časem...
Jo,a ještě jedna věc,znám z okolí případ,kdy ještě třináctiletý klacek chodil ven s maminkou a nakonec skočil,protože to nevydržel
Já souhlasím s tím,že Terezce škodíte.Nebude mít zážitky s kamarády,nevybuduje si obranyschopnost.A hlavně se musí učit komunikovat s dětmi...Co potom ve školce?Chytne každý bacil a nebude si umět hrát s kamarády.
.JPG){kind=avatar}
Obě moje děti byly vymodlené. Ale takto jsem neblbnula. Syna jsem prvně nechala na noc u svých rodičů, když mu bylo devět měsíců. Nesl to lépe než já. Ale byla jsem statečná a nedala jsem před manželem najevo, že na syna pořád myslím. Hlavně jsem o tom nemluvila. Je třeba pečovat nejen o dítě, ale i o vztah s manželem.
Úzkostlivé ženy mívají úzkostlivé děti. Není to ale známka toho, že jsou dobré matky. Spíš naopak. Dcera je introvert, ale ve světě se neztratí. Možná i proto, že jsme ji vedli k samostatnosti, i když by ze všeho nejraději byla pořád jen v mé náruči.
