Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Berte, prosím, můj následující výlev trochu s nadhledem a rezervou. Je se z toho potřebuju vypsat a možná zjistit, že nejsem jediné střevo na světě a že i některé jiné byly v kuchyni nemehla a časem se naučily vařit jako bohyně. Já si momentálně připadám jako největší trdlo.

Je mi už dvvatřicet. Už to samo o sobě je katastrofa, že ve svém věku neumím uvařit pořádné jídlo. Jenže já to až dosud nepotřebovala. Měla jsem sice jednu vážnou známost, čtyři roky jsme spolu bydleli, ale co se jídla týká, byl dotyčný velmi nenáročný a nejraději se stravoval mimo domov nebo si objednal pizzu s dovozem. Bohatě mu stačilo, když jsem jednou, dvakrát do týdne udělala ízky nebo nějaké těstoviny (to zvládnu, na tom nic není). Po rozchodu jsem byla tři roky sama. Takže mě nic nenutilo naučit se vařit pořádná jídla.

Až teď. V létě jsme se s mým novým přítelem sestěhovali do jednoho bytu. Chodíme spolu od začátku letošního roku, rozumíme si, pomalu začínáme mluvit i o dětech, svatbě, rodině. A mě to nějak chytlo, někde jsem četla, že se tomu říká hnízdící syndrom, nebo tak nějak. Na mě to sedí dokonale. S žádným jiným chlapem jsem to takhle silně necítila, až teď. Najednou mi záleží na takových věcech jako je naleštěná domácnost, strašně mě baví to u nás udržovat, čančat, s láskou žehlím jeho košile a pomalu si představuju, jaké to bude, až budeme mít dítě.

Co mi mou vizi dokonalé hospodyňky a partnerky kazí, je moje totální levorukost v kuchyni. Přítel se mi přiznal, že ze všech možných a dnes moderních kuchyní, má úplně nejraději tu naši klasickou, českou, poctivou. Mně to na něm je sympatické, ale problém je v tom, že já tu naši českou klasiku prostě neumím uvařit. Kromě řízků, ale ty zvládne snad každý.

Snažím se, hledám recepty nejlépe i s videonávody, dělám všechno přesně podle předlohy a výsledek je pokaždé úděsný. Guláš je vycmrndlý a světlý, knedlíky zvrchu oslizlé, rajská letěla rovnou pod splachovadlo, tak dlouho jsem ji dochucovala, až se to nedalo jíst. Problém mám i s vývarem. Prosím vás, jak děláte klasický hovězí vývar? Mně z toho vyjde prostě nějaká polívka s masem, zeleninou a kapáním, ale takovou tu silnou chuť to nemá. Opravdu je nutné dávat do toho kost? Mně se ty kosti dost eklujou.

A mohla bych pokračovat dál. Buchty – nic, těsto prostě nevyknulo. Palačinky – ty docela šly, ale nebyly tenoučké, spíš to byly zarolované omelety. Štěpánská, znojemská a další omáčky – to prostě nedám. Abych to řekla kulantně, všechno mám prostě tak nějak bez barvy, bez chuti, bez zápachu.

Přítel to bere s humorem, většinu těch hrůz statečně sní a uklidňuje mě, ať s netrápím, že se to časem určitě naučím a jestli mě to moc nervuje, ať se na to vykašlu a vařím, co mě baví. Ale já to vzdát nechci. Naučila se to spousta ostatních, proč bych se to neměla naučit taky?

Proto bych se vás chtěla zeptat, řekněte mi z vlastní zkušenosti, prosím vás: Taky jste byly v kuchyni nemehla a časem jste se naučily? Jak dlouho vám to trvalo? Víte, já si představuju, jak jednoho krásného nedělního dne servíruju na oběd poctivý hovězí vývar, skvostnou svíčkovou s brusinkami a nadýchanými knedlíky a jako dezert lahodný borůvkový drobenkový koláč. Dokážu to někdy?