Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zajímal by mě váš pohled na situaci v naší rodině. Podle syna děláme něco, co se v normálních rodinách nedělá. My si to s manželem nemyslíme, proto bychom uvítali pohled někoho nezaujatého. Jde o vztah, který máme já a můj muž s bývalou manželkou našeho syna.

Syn se ženil v pětadvaceti letech, jeho nevěstě bylo o dva roky méně. Brát se museli, půl roku po svatbě se jim narodila dcerka a za další dva roky ještě chlapeček. Bohužel, manželství jim nevydrželo, když bylo dětem osm a šest let, rozpadlo se.  Skutečný důvod rozchodu nevíme, oba nám předložili svou verzi. Syn tvrdil, že mu jeho žena byla nevěrná, ona to popírá a jako důvod rozvodu uvádí, že si prostě přestali rozumět.

My jsme se s mužem po tom, kde je pravda, nikdy nepídili. Jejich rozvod nás mrzel hlavně kvůli dětem, ale smířili jsme se s tím, brali jsme to tak, že jsou dospělí a je to jejich život, jejich věc.  

Syn se krátce po rozvodu seznámil se svou současnou ženou,  bývalá snacha zůstala několik let sama s dětmi, které měla ve své péči. Už od doby, kdy s naším synem chodila, jsme ji měli rádi a ona nás také. Nebyl mezi námi ani v nejmenším napjatý vztah, jak to často bývá. Naopak. Ona je velmi milá, vstřícná, citlivá, vždycky se skvěle starala o děti. Poměrně často jsme se navštěvovali a tak to zůstalo i po té, co se jejich manželství rozpadlo.

Syn je náš, tam byl častý kontakt samozřejmostí, ale i ona, jako jeho bývalá žena, u nás byla vždycky vítána. Minimálně jednou měsíčně k nám i s dětmi přišla na návštěvu a stejně tak jsme navštěvovali i my ji a vnoučata. Když jsem odešla do předčasného důchodu, hodně jsem jí pomáhala například v době, kdy byly děti nemocné, aby si nemusela brát paragraf.

Tak to probíhalo celé roky až dodnes, kdy jsou vnoučata už dospělá. Stále jsme s bývalou snachou v přátelském a milém kontaktu, i když se už navštěvujeme v podstatě jen my sami, vnoučata si návštěvy už organizují po vlastní ose.

Synovi se náš vztah s jeho bývalou ženou už od začátku nelíbil, prý to není normální, je to pro nás cizí člověk. Oponovali jsme, že ji máme rádi a cizí pro nás není, je to matka našich vnoučat. Synova averze vůči našim kontaktům se vystupňovala, když si našel novou partnerku. Ale my jsme i ji přijali hezky a chováme se k ní dobře.  Myslíme, že ale oba dva žárlí na jeho první ženu. O našich návštěvách se dozvídali od dětí, my jsme se snažili o nich radši moc nemluvit, abychom nepřilévali olej do ohně.

Teď o víkendu se ale došlo k docela nepříjemné, možná až vyhrocené situaci, která mě přiměla hned začerstva, dokud to mám v sobě, všechno takhle sepsat.

Už dva týdny se oba s manželem potýkáme s nějakou šílenou virózou. Ani jednomu z nás není dobře. Minulý týden se ozvala bývalá snacha, jak se máme a že by nás přišla navštívit. Řekli jsme jí, že jsme oba nemocní, ať teď raději nechodí, aby se nenakazila, že se jí ozveme, až budeme v pořádku. No a ona se nám tady v sobotu odpoledne objevila s plnými taškami přichystaného jídla. Přinesla toho opravdu hodně: polévku, rajskou s navařenými knedlíky, upečený koláč a ještě další jídla, která měla zamražená, abychom si je dali do mrazáku, abych nemusela vařit, dokud se neuzdravím. Uvedlo nás to do rozpaků, ale zároveň nás to potěšilo. Bylo to od ní velmi milé a přiznávám, že mi to přišlo vhod.

Zrovna když u nás byla, přišel nečekaně i syn, kikslo mu auto a potřeboval si půjčit naše, měli naplánovanou nějakou víkendovou cestu.

Bylo to velmi nepříjemné. Jak přišel a setkal se tu se svou bývalou ženou a zmapoval, že ona přišla s proviantem, strašně se ho to dotklo a všechny nás doslova seřval na jednu hromadu. Mně, manžela a i ji. Co prý to děláme, jestli si uvědomujeme, jak ho tímhle zahanbujeme, že kdybychom řekli jemu, i jeho žena by nám určitě navařila a přivezla jídlo.

Nedal si nic vysvětlit, vůbec neslyšel, že my jsme nic nechtěli, že jsme ani nechtěli nikoho obtěžovat, snacha ho ujišťovala, že to byl její nápad a chtěla nám jen trochu pomoci.

Strašná a vypjatá situace to byla. Nakonec syn hodně rozezlený odjel (muž mu auto půjčil) a my jsme tady i s bývalou snachou zůstali jako opaření. Ona se omlouvala, že nechtěla způsobit takový rozkol a my ji ujišťovali, že to není v žádném případě její chyba. Ale to víte, je to náš syn, tak jsme zachovávali takový trochu neutrální postoj.

Mně to od té soboty leží v hlavě a je mi z toho nějak úzko. Připadáme si, jako bychom udělali něco špatného, něco, co se nedělá. Přitom v hloubi duše si to nemyslíme.

Jaký je vás názor na tuhle nepříjemnou situaci? Myslíte, že tím, že se stýkáme s bývalou snachou, zrazujeme našeho syna? On to tak asi cítí. Ale pro nás by nebylo lehké s ní kontakt ukončit, máme ji opravdu upřímně rádi.