Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Renee:

U mě první tři měsíce nic, sotva jsem se doploužila z práce, šla jsem spát, pak hned úraz, ale i když jsem neměla chuť ani myšlenky, snažila jsem se mého uspokojit, pak už nechtěl ani on, přes ten pupek, takže za 9 měsíců by se to dalo spočítat na prstech rukou... Po porodu byla sice chuť a snaha, ale byla jsem strašně šitá, v podstatě to šlo až po půl roce. A ten můj to vydržel. Snaž se to manželovi vysvětlit, pokud nechápe, pak opravdu nevím... Vztah snad není jen sex, ať je jakkoli fajn

caira: Tvůj příspěvek zní, jako by se lidi brali hlavně a především kvůli šukačce A rada "prober se" je taky vynikající - z čeho se má jako probrat? Já ji úplně chápu, když to nejde, tak to prostě nejde. Myslím, že ten manžel by měl mít pochopení. Ne nadarmo se tomu říká jiný stav.
A vůbec, to by se každá žena, která třeba onemocní, měla strachovat, aby manžel nešel jinam? Existují například dlouhodobé nemoci. Mám kamarádku, která nemohla souložit skoro 2 roky. Neptejte se proč, prostě to ze zdravotních důvodů nešlo. A bylo jí tak zle, že nedělala ani žádné jiné zde nabízené praktiky, prostě nedělala nic, nepřemáhala se. Manžel ji neopustil a není mi známo, že by chodil smáčet jinam. Protože je to inteligentní člověk, který má v hlavě mozek a neřídí se jen hlasem přeplněných varlat. Od těch si ostatně může bez problému ulevit sám.
Mám pocit, že zvláště v poslední době se ten sex přeceňuje. Kdo pravidelně a často ne**ká, jako by nebyl

Co si vzpomínám,tak při prvním těhotenství jsem měla chuť na sex tak normál,míň než předtím,ale šlo to,až do posledka....narodil se syn.Při druhém jsem naopak měla žádost furt,až moc,a narodila se dcera...Jenže pak,po porodu,když jsem byla utahaná a nevyspalá,tak mě na nějaké radovánky příliš neužilo,ale v zájmu manželství se nedalo nic dělat,než se na začátku trošku "přinutit" a pak už se to samo rozjelo....Muži by si neměli sex vynucovat,nakonec většina jich má Anču Dlaňovou,ale aspoň něco být musí,jinak se cítí odstrčení a nemilovaní...

To nebude "blok v hlavě", to budou hormony a s jich hladinou asi bohužel nic nenaděláš. Zkus to manželovi vysvětlit, že za to nemůžeš, že se tvému stavu neříká "jiný" jen tak pro nic za nic a že po porodu se nejspíš všechno vrátí do starých kolejí. Hlavně mu opakuj, že to není tvoje vědomé rozhodnutí, že jsou to prostě hormony. A možná byses mohla občas překonat a vyjít mu vstříc aspoň nějak. Určitě vymyslíte nějaký způsob, jak ho aspoň částečně uspokojit, aniž by to tobě bylo vyloženě odporné, technik existují spousty. Zkuste zapátrat na internetu případně navštívit sexuologa. A hlavně o tom mluvit, mluvit a mluvit.

Nevím, těhotná jsem nebyla. Zašla bych k sexuologovi i s manželem.

ještě dva měsice a pak přestane chtit i on

vim ze to není rada, je to situace napendrek. opravdu to zkus nejak resit, protoze jestli ma fakt pocit ze "splnil svou oplodnitelnou funkci a dál je k nepotřebě" tak vas vztah pujde do haje. kdybyste se dohodli, ze souloz nebude, neuklidnila by ses a nezvladala aspon nejaky mazleni?
no a maximalne projevovat lasku vselijak jinak. chlapi jsou uz takovi, kdyz s nima nespime, maji pocit, ze je nemilujeme. tak se snaz aby se citil milovan. no drzim palce.

Poku jsou Ti odporné i jeho doteky a polibky je to sakra malér.
Být Tebou navštívím psychologa a ne gynekolda. To co popisuješ je manželská cesta do pekla, to nemůže žádný chlap ustát být až tak moc odmítán.
Jsi v pátém měsící + další 4 + 6neděl.... holka, to má tvůj chlap sakra celibát.
Vůbec bych se nedvila, kdyby chodil za pseudolásou jinam.
Ono často stačí, aby některé nevadili jeho letmé doteky.... pak sem tam polibek..
V rámci zachování manželství, bych sexovala aspon jednou týdně a modlila se , aby to stačilo.
Píšeš, žes to měla ráda, co se stalo, že už to tak není? Nemáš psychický blok, že jsi s pupikem neatraktivní? Každá těhulka je nádherná!
Prober se a jdi do toho.

Se mnou v těhotenství a při kojení cvičily hormony takovým způsobem, že jsem se občas nepoznávala.
Chtěla jsem jíst a spát a místo chlapa bych klidně brala domů ženskou, která by mi pomohla a nic po mně nechtěla
Sex jsem občas zvládla, nebylo mi to nijak odporné,jen mi to prostě nic neříkalo.

orinka: Nojo, něco na tom je. Ono to fakt vypadá,že jsme opravdu ta "zvířátka" a na nějakou monogamní civilizaci si jen dost neúspěšně hrajem. Že je to přírodou nastavenou tak jako u mnoha zvířat, že samec oplodní a jde oplodňovat dál... Samička otěhotní, porodí, postará se o mláďata a pak teprve znovu shání samce... No, něco na tom bude. Tuhle jsem četla, že ani u proslule věrných zvířecích párů to prý s tou věrností není tak, jak se říká. Že třeba labutě jsou nesmírně promiskutní a zahýbají si, kde můžou

rozhodně nepřemáhat. Čekáš mimino, procházíš snad jediným obdobím života, kdy jsou tvoje pocity a tvoje spokojenost prioritou. Ale tahle priorita nesmí přerůst v agresivní sobectví, proto by ses měla opravdu snažit manželovi vysvětlit jak se cítíš a proč, dát mu najevo, že ho skutečně miluješ a jak moc si vážíš toho, že respektuje tvoji nechuť k sexu. Co tak hodně se mazlit a poskytovat manželovi sex, který jeho uspokojí, ale tebe nezatíží. Třeba orální sex, který poskytuješ ty jemu ti nevadí, nebo ano? Možná je to naopak příležitost, jak se věnovat objevování nových způsobů jak zajistit orgasmus milovanému muži bez klasické soulože. A to může být docela zajímavý, vzrušující a sexy, ne? Pokud ti ovšem vadí i představa, že se dotýkáš ty jeho, pak ti asi nezbyde než vysvětlovat, vysvětlovat, milovat a snažit se hodně se spolu smát, aby měl aspoň nějakou radost ze života....

Pokud zapátrám v paměti, taky to u nás nebylo valné. První tři měsíce zvracení, pak jakési odpočinkové období a nakonec břicho, přes které jsem neviděla špičky bot. Bývala jsem velice unavená a neměla jiný zájem, než si odpočinout, samozřejmě jsem při tom chodila i do práce. Jedno vím: jakékoliv naléhání v této oblasti vede ke stupňování odporu. Sex, který je vymáhán, se vyvine v něco nepříjemného. Sexuolog to potvrdí, dost se o tom píše. Manžel by to měl slyšet od odborníka, a i to, že se stává to, co popisuješ. Koneckonců, jsme součástí přírody. Zákon o zachování rodu potřeboval, aby byla žena před oplodněním přitažlivá a dychtivá. Po něm už žádný další styk nutný nebyl, to je naše civilizační vymoženost. Nepřemáhej se, jen si manžela zprotivíš a bude to ještě horší. Zajděte si do poradny anebo požádej svého porodníka, aby vás doporučil. Zachování manželství za to stojí.....jo, a po porodu budou další trable, další důvody, proč nesexovat, ach jo.

A kdo píše "přemoct se", asi moc neví, o čem mluví. Zkusila jsem to jednou a bylo mi ze sebe na . Možná je to dáno předchozí zkušeností, ale to je na jinou debatu.

U nás to bylo naopak. Okamžikem oznámení mého těhotenství ztratil chuť manžel. Naopak u mě se touhy zvedly. Jenže on měl strach, aby "se něco nestalo". Jenže jeho ohleduplnost se u mě měnila na sexuální frustraci a pak na neskutečnej vztek na jeho "připo..anost", když Dr. řekl, že můžem a on nechtěl. Pod vlivem hormonů jsem to cítila jako zradu. Po porodu jsem neměla na sex ani pomyšlení (totální vyčerpání a nevyspanost). Když už by to teoreticky bývalo šlo, měla jsem v sobě nějakej blok. Chuť chyběla, zato ji nahradilo naštvání na manžela, že mě tehdy tak "podrazil" (můj tehdejší pocit). Tak nějak samo z toho vyplynulo "když nechceš, já se bez toho obejdu" a vsugerovala jsem si nechuť k sexu. Pak už jsem se s ním nedokázala ni políbit. Vztah začal jít pod bod mrazu.
Přes psycholožku a psychiatra a antidepresiva jsem se z toho pomalu vyhrabala, ale trvalo to víc než tři roky. Teď je všechno v pohodě a doufám, že už to tak zůstane.

Jako bych četla o sobě samé...první těhotenství jsem sice prožila normálně, chuť na sex byla, ale další dvě byla kataststrofa, přesně to co píšeš ty. Kdo to nezažil to těžko pochopí, taky mi byl nepříjemný jakýkoliv dotyk, cokoliv co se týkalo sexu jsem nemohla ustát, běhla mi mráz po zádech jen když mě manžel obejmul, políbil, brrr...a to přesto, že normálně tyhle problémy ani náhodou nemám, spíš naopak.

Já jsem se teda tak jednou za měsíc sama vyhecovala a k sexu došlo, ale díky mému vnitřnímu napětí jsem byla hrozně agresivní, nemohla jsem si pomoct, docela jsem se bála, že muži ublížím. vůbec jsem se nepoznávala a byl to takový divný, negativní sex. Milování to nebylo ani náhodou a myslím, že i manžel z toho nějakou extra radost neměl, takže frekvence ke konci těhotenství klesla na nulu.
A po porodu? Nádhera, všechno je zpátky kde to bylo...nenech si nakecat že budeš utahaná a nebudeš mít chuť zase. Jo, někdo to takhle má, ale není to podmínka. U mě teda ani náhodou ne, já jsem po porodech šťastná bytost, zase patřím sama sobě, baví mě znovu život, sex...Moc ti držím palce abys měla podobný scénář i ty.

Abyste ale tohle čekání na konec oba zvládli, musíte o tom mluvit...zkus vysvětlit manželovi co cítíš, jak se cítíš...i když to nebude chápat. A řekni mu ať počká, ať vydrží...že tohle všechno jsou hormony, že po porodu bude všechno zase úplně jinak. řekni mu, že chápeš jak se cítí, že ty na jeho místě bys to cítila stejně, ale že se nemusí bát, že se mu zase vrátíš.

No po porodu budeš patrně utahaná, nevyspalá budeš toužit jen po tom, aby ses mohla zřítit do postele a usnout. A dítě bude na prvním místě, manžel až někde daleko za ním, protože na rozdíl od mimina je soběstačný.
Tohle bude přirozený stav a on se bude cítit ještě mizerněji.

Asi to bude chtít najít nějaký přijatelný způsob, jak mu dát najevo, že je pro tebe pořád důležitý, i kdyby ses měla trochu přemoct, protože on opravdu důležitý je, ne?