Milé Šťastné ženy, dojaly jste mne
Možná si vzpomenete na příběh čtenářky Šárky, uveřejněný zde na magazínu před časem. Její šestnáctiletá dcera otěhotněla se stejně starým chlapcem, který se (včetně jeho rodičů) od celé věci distancoval. Vzhledem k tomu, že Šárka je rozvedená a o dceru se stará sama, byla pro ni nastalá situace velmi těžká. Nakonec, po dlouhém zvažování a hlavně dle přání své dcery, se obě dvě rozhodly, že se děťátko narodí.
Šárčiny články
Dceři je šestnáct a je těhotná. Jsem na dně.
Moje dcera čeká dítě. Rozhodnutí.
Vás, čtenářky, Šárčin příběh hodně oslovil. A co víc. Našlo se i několik, které zcela nezištně nabídly Šárce a její dceři pomoc v podobě poskytnutí kompletní výbavičky či jednotlivých věcí na miminko zdarma. Otevřeně přiznávám, že mne taková vlna solidarity a ochoty pomoci nejen velmi překvapila a potěšila, ale přímo dojala. Myslím, že slova díků jsou v tomto případě málo, přesto více udělat nemůžu, než jen říct: Moc vám všem děkuji. Šárce jsem samozřejmě předala zprávu s nabídkami s tím, že pokud projeví zájem, zprostředkuji vaši vzájemnou e-mailovou komunikaci. Po pár dnech mi přišla od Šárky odpověď, respektive zpráva určená našim čtenářkám.
Meryl
Milé Šťastné ženy,
jsem ve velkých rozpacích. Dojaly jste mne, i mou dceru. Vaše konkrétní nabídky pomoci mi připadají jako z jiného světa. Svůj problém jsem sem nepsala pro to, že bych na něco takového čekala, v žádném případě. Ani by mne to nenapadlo, kdybych měla takové úmysly, bylo by mi hodně stydno. Psala jsem, protože jsem měla pocit, že tu tíhu tak závažného rozhodnutí ohledně dceřina těhotenství nemůžu sama unést a jsem vám velmi vděčná, že jste byly ochotné se nad naší situací zamyslet a svými názory a zkušenostmi jste nám oběma velmi pomohly. Hlavně psychicky. Za to jsem vám všem velmi vděčná.
Pod svým druhým článkem jsem četla různé nabídky pomoci a přiznám se, že to ve mně vzbuzovalo velké rozpaky a přemýšlela, jak zareagovat. Zároveň mne to však opravdu dojímalo až k slzám, uvědomila jsem si, že je i dnes spousta lidí, kteří jsou zcela nezištně ochotni pomoci tomu, kdo pomoc potřebuje. Velmi, opravdu velmi si toho vážím. Když jsem pak od redakce obdržela e-mail, že se i touto cestou ozvaly čtenářky s nabídkou zaslání kompletní výbavičky, zastyděla jsem se, že jsem nenapsala poděkování už dřív. Tak to napravuji takto dodatečně.
V první řadě vám všem strašně moc děkuji. Vaše nabídnutá pomoc mne hřeje na srdci a díky vám jsou moje dny nyní trochu veselejší. Nicméně – ačkoli si vašich nabídek moc vážím, musím je, s velkými díky, odmítnout. Kompletní výbavičku pro miminko, včetně kočárku, postýlky a všeho dalšího, máme přislíbenou od dcery mé kolegyně, která má nyní druhé dítě a v době, kdy se mé dceři narodí miminko, již nebude spoustu věcí potřebovat. Nebylo by proto ode mne fér vaši pomoc přijímat, protože tuto stránku věci již máme vyřešenou. I tak vám ještě jednou opravdu moc děkuji. Jste skvělé, se srdcem na pravém místě.
Možná vás také zajímá, jak pokračuje náš život nyní. Zatím je v podstatě vše v normálních kolejích. Dcera snáší těhotenství poměrně dobře, trochu si sice užila ranních nevolností, ale poslední dny to vypadá, že už je vše v pořádku. Hodně mne překvapila zájmem o těhotenství a péči o miminko, sama od sebe si dokonce koupila knížku pro budoucí maminky a hodně si v ní čte, chodí se mně ptát na různé věci. Řekla bych, že trochu předčasně dospěla. Což je v jejím věku asi na škodu, nicméně v její situaci asi to nejlepší, co se mohlo stát.
S jejím bývalým přítelem a jeho rodiči zatím žádná změna nenastala, on se jí vyhýbá, vůbec s ní nekomunikuje. Což teda dcera nenese zrovna dobře, tohle ji velmi trápí. Já to zatím nechávám být, momentálně nechci přidělávat další nervy ani jí ani sobě. Asi to začneme řešit až později, nebo až se miminko narodí. Jestli je tento postoj správný, nevím, ale momentálně na to nemám sílu.
Milé čtenářky, ještě jednou bych vám ráda poděkovala za vaši pomoc – ať již psychickou podporu, tak přímo nabídky konkrétních věcí pro miminko. Neuvěřitelně mne to posílilo. Držte nám, prosím, palce, ať vše zvládneme. Věřím, že ano, ale obavy samozřejmě obě dvě máme. Až se dceři miminko narodí, slibuji, že se opět ozvu z novými zprávami.
Ještě jednou všem děkuji a přeji vám v životě jen vše dobré. S úctou,
17.5.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 76 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Milé Šťastné ženy, dojaly jste mne
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
a....: Teď dítě docela chci, ale nevím jak se budu citít a rok, takže půjdu raději na potrat... není to nějaké divné? Nikdo neví jak se bude citit a rok.
a....: No, podle úrovně maturitních výsledků, co sem tam prosákne na veřejnost, není ani středoškolské vzdělání zárukou ničeho a na druhou stranu kdo má opravdu zájem, tak si informace nějak získá.
Tohle rozhodnutí mi nepřipadá jako odsouvání problému, ale jako volba jedné z možností. Pak už to chce neotáčet se zpět a neuvažovat co by mohlo být jinak, ale přijmout ji tak jak je a zařídit se jak to nejlíp půjde. Třeba na sobě bude pracovat víc doma s dítětem než kdyby lítala po diskotékách, co my víme.
Vždycky jsou možnosti a to jak jich člověk využije, závisí na něm, na jeho povaze, prioritách.
Mně třeba potrat zase připadá ne jako řešení, ale jako útěk od problému. Netvrdím, že mít dítě v 16 je něco úžasného, ale nejsnazší cesta nemusí být vždycky ta správná.
Bellana: a....: dcera mé kolegyně bydlela s přítelem taky před maturitou, já jsem se strašně divila,že jí to dovolí-moje dcera byla tehdy v prvním ročníku SŠ a říkala jsem si,že já bych tohle nikdy nedovolila.Ted moje dcera končí 3.ročník,18 jí bylo,má 2 roky přítele,je to hrozně hodný a slušný kluk,který ji k učení motivuje a "tlačí"a vůbec má na ni dobrý vliv a pokud by chtěli bydlet spolu,asi bych nakonec souhlasila.Ono taky záleží,jaký ten přítel je.
Sárko,
rodinu toho kluka bych v klidu nenechávala.Zašla bych na sociálku a vyptala se na co má dcera nárok.UŽ TEĎ.Proč čekat,až se mimčo narodí.Vždyť dcera bude psát do rodného listu i jméno otce.
Tuhle stránku bych nenechala usnout.
Odmítnutí věcí na malé bych ještě promyslela.Oblečení po dvou dětech neni v určitém věku nic moc.A určitě bych vybrala i větší velikosti.Taky se mi zdálo,když jsem měla schované pro dítě velké velikosti,že je ještě čas,a ono už odrostlo i jim.
Takhodně štěstí a rozum do hrsti.
Bellana: No dneska je ale opravdu jiná doba, že měla tvoje teta hluboce v minulém století dítě v sedmnácti a bylo to ok, tak to srovnání asi takové, jakože proč je někdo tak zpovykanej a chce koupelnu, když dříve se stačilo mýt v neckách. Jo, dříve se to stávalo, dneska máme ale daleko větší nároky na to, co je třeba, aby člověk se o sebe dobře postaral, k tomu je opravdu zásadní věc na sobě v těch letech, která k tomu jsou určená, na sobě pracovat - a nejen tím formálním vzděláním, ale i získáváním rozličných zkušeností při práci a cestování. Etapy života nelze přeskakovat a míchat, každý věk má své, zrovna tak jako není dobré odsouvat mateřství, protože pak se může stát, že už si dítě vůbec nepořídí nebo pořídí, ale bude pro ni ta výchova extrémně náročná, tak není dobré jednu etapu život přeskočit a vpadnout hned do té další, protože něco nenávratně uteče.
A co se týče partnerů našich dcer
hele já to nijak nehrotím, vycházím z mé životní zkušenosti, že muži přicházejí a odcházejí, to co je pravda dnes nemusí být pravda zítra. A v podstatě budoucnost je vždycky otevřená....
.JPG){kind=avatar}
a....: I ty jedna! Jak můžeš takto mluvit o největším velikánovi našich dějin
a....: Teta měla prvního syna v sedmnácti. Nikdy si na to nestěžovala a dobře ho vychovala. Tedy ty další dva taky. A to jí žádná maminka nepomáhala, protože babička v té době už nežila a tchyně byla velmi komplikovaná hysterická osoba. Opravdu nemůžeme kroky jiných lidí hodnotit podle svých priorit.
A k tvé dceři - pokud si dobře vybrala, pak jí to přeju. Moje dcera v sedmnácti chodila s mužem, kterého jsem si za zetě nepřála. Kdyby s ním začala žít, časem by ji zcela odstřihl od jejích kamarádů a od rodiny. Podle nás (tj. rodiny a kamarádů) jí snižoval sebevědomí, počátek psychického násilí, který neviděla. Když se mu přestala ve všem podvolovat, rozešli se. Kdyby byl jiný, třeba bychom to taky viděli jinak. Jak sama víš, bez růžových brýlí vidíme i negativa člověka a situace.
Bellana: Však to taky podle toho vypadalo
matně si vzpomínám, jak hrdě hlásil, že Karlova universita se jmenuje po Karlu Velikém. A další perly...měl přehled jen o literatuře, ale ty mezery v obecném rozhledu byly tristní ( a angličtina k pláči).
a....: a ještě do třetice - teď jsem si tvůj příspěvek přečetla znovu a vidím, žes to s těmi stromy myslela jinak, než že by neměly co jíst
No, to už bude opravdu záležet na té dívčině, jestli bude mít zájem posunout se někam dál, dodělat školu a tak.
a....: zase znova - není to o preferenci, Šárčina dcera si to dobrovolně nevybrala, ale stalo se, a teď se s tím musí popasovat.
a....: no, stromy snad nemusí okusovat nikdo
Šárka pracuje a chlapec se taky asi z placení nevykroutí. Je to tady pořád dokola - někdo by se rozhodl tak, někdo tak. Já sama si nejsem jistá, kdyby mi takhle přišla dcera, co bychom dělaly. Jak psala Linda, bylo by to hlavně na ní - netlačila bych jí do ničeho už jen proto, aby mi nemohla jednou nic vyčítat. Život nás kolikrát postaví před víc možností, a my si musíme jednu vybrat. A to, že by si někdo jiný vybral jinou, ještě neznamená, že je lepší nebo horší.
Bellana: ale to víš, že mě taky napadlo, kde jinde jsem mohla být, kdyby.... Ale stejně bych to svoje dítě nedala - tak to má asi většina z nás.
a....: Význam formálního vzdělání se přeceňuje. Třeba Václav Havel žádné formální vzdělání neměl, že?
Bellana: To, že by někdo raději to dítě neměl, přece v reálném životě z očí do očí žádná není schopna říct. Nicméně z mojí kamarádky, když jí tak synek zase šíleně otravoval, vypadlo, že toho kluka neměla mít, že měla zůstat jen u dcery a druhý dítě už nechtít.
Bellana: Ale jak ty si to všechno o mně dobře pamatuješ ano dcera se odstěhovala, nicméně teď je jí 21, bydlí stále s tím samým mladíkem, studuje a jsou moc spokojení a šťastní. Dítě prozatím nečeká. Ale pokud někdo v šestnácti preferuje pořídit si dítě před tím, než dokončí studia, tak to není otázka, kdo má pravdu, ale kdo si chce zkomplikovat život.
Jarča*: Na netu jsem se potkala s mnoha ženami, které napsaly, že by byly raději, kdyby se jim jejich děti nenarodily, že si nic neužily. Nevím, jak dalece to byla provokace a jak dalece pravda. Neodsuzuji je, jen mě to udivilo, protože v realitě takovou ženu neznám. Či spíš jsem s takovou nikdy nemluvila.
