Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ačkoli jsem už dávno dospělá a mám dokonce už sama dospělou dceru, stále mám problém se svými rodiči, respektive s mojí mámou. Co si pamatuji, vždycky byla generál a muselo být po jejím. Jinak se k smrti urazila a vydržela nekomunikovat třeba čtrnáct dní.

Díky bohu, že můj manžel je flegmatik jak se patří, jiný by si už dávno sbalil kufry. Moje matka a v jejím těsném závěsu i otec „přikyvovač“, nám v podstatě celý život udělovali nevyžádané rady, snažili se organizovat nám dovolené, kritizovali a hodnotili takřka cokoli, co jsme udělali.

Několikrát jsem se pokusila vzepřít, ale skončilo to vždycky matčiným ublíženým pláčem, následnou uražeností a tátovými výčitkami. A tak jsme se naučili je brát takové, jací jsou, vyslechli je a pak si všechno udělali po svém. Samozřejmě jsme si pak vyslechli spoustu řečí, ale ty jsme pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým hned ven.

Teď ale řešíme docela problém. Jak jsem psala v úvodu, máme dospělou dceru. Na jaře odmaturovala, na vysokou nešla a už chodí do práce. Našla si docela dobré místo, oželela kvůli němu i poslední prázdniny a již od července je v plném pracovním procesu. Jako každý mladý člověk také touží se osamostatnit a bydlet sama. S manželem to oba chápeme a společně jsme začali hledat nějaký šikovný pronájem, který by zvládla financovat, a mohla si tak vyzkoušet samostatný život se vším všudy.  

Při nedávné rodinné oslavě se dcera nepředloženě o svém záměru zmínila i před svými prarodiči. Když jsem slyšela, jak to ze sebe sype, šly na mne mrákoty, protože jsem věděla, co bude následovat. Hromady rad, doporučení atd. Nemýlila jsem se.

Moji rodiče vzali bydlení naší dcery do svých rukou, rozhodili sítě a postavili nás, tedy především ji, před hotovou věc: V domě, ve kterém bydlí, se uvolnila jedna nájemní garsonka a družstvo, jemuž dům patří, se rozhodlo prodat ji za velice výhodnou cenu. Podle našich by se té příležitosti mělo rozhodně využít, navíc nabídli, že by své vnučce zaplatili celou polovinu požadované částky a nám nadiktovali, že tu druhou polovinu bychom měli uhradit my. Je to přece naše jediné dítě.

A my teď stojíme před dilematem. Garsonka je prostorná, velmi pěkně řešená a kromě nějakých drobností je v podstatě hned obyvatelná bez nutnosti nějaké náročné rekonstrukce. Za tu cenu je to opravdu velice výhodné, normálně se takové byty v našem městě prodávají za dvojnásobek.

Jenže je tady několik velkých ALE. Ochotu rodičů zaplatit vnučce polovinu beru sice s povděkem, nicméně po celoživotních zkušenostech s nimi je mi jasné, že by jim naše dcera byla povinována nehynoucím vděkem a svým způsobem i poslušností, kterou by vyžadovali. Druhou polovinu, kterou bychom měli dle úsudku našich uhradit my, sice na účtu máme, ale vydali bychom se absolutně ze všech peněz a zůstali na suchu. A to se nám v dnešní nejisté době nechce podstoupit, je to příliš velké riziko. Poslední ALE je naše dcera samotná, které by se samozřejmě ten byt a za takových podmínek náramně líbil, nicméně představa, že by bydlela dvě patra pod všetečnou babičkou, jí nahání husí kůži.

A my teď řešíme, jak s celou touto situací naložit. Na jednu stranu je to šance, jak by dcera získala vlastní byt bez nutnosti brát si hypotéku nebo platit drahý pronájem. Taková nabídka se nemusí podruhé opakovat. Je to jistě nesporná výhoda a skutečnost, co výrazně hovoří pro. Jenže je potřeba brát v úvahu i druhou stranu mince – blízkost mých problematických rodičů a závazek, který by k nim z morálního hlediska cítila. Navíc by v tom domě byla patrně pod drobnohledem, takže na nějaké výrazné soukromí by asi mohla zapomenout.

Vím, že vyřešit si to musíme sami. Přesto bych se chtěla zeptat čtenářek, jestli by nebyly tak hodné a nezamyslely se nad naší situací ze svého nezaujatého a tím pádem objektivního pohledu. Možná nám vaše postřehy pomohou při konečném rozhodování. Děkuji všem.