Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem vdaná, momentálně na mateřské s druhým dítětem. Příští rok už ale půjde do školky a já bych měla nastoupit zpátky do zaměstnání.  Jenže já si něco takového ani nechci představit. Mé nejbližší okolí, včetně manžela, to však vidí jinak, prý není v dnešní době něco takového normální.

Já bych totiž chtěla být ženou v domácnosti. Jako byla moje máma, když jsem byla malá a školou povinná. Pamatuju si, jak bylo fajn přijít domů, kde byla maminka, uvařený oběd, žádné blafy ze školní jídelny jsem nikdy jíst nemusela. Máma na mě a bráchu měla čas, prožili jsme opravdu hezké a vyrovnané dětství. A já bych takové chtěla dopřát i svým dětem.

Nechci se honit do práce a z práce, do školky, školy, po večerech úkoly s dětmi, domácnost, vaření, praní. Chci naší rodině dopřát ten komfort, který umí zajistit jenom maminka. Nejsem kariéristka, osadně, jsem vyučená prodavačka, tak mne stejně žádná závratná kariéra nečeká a až děti vyrostou, myslím, že nebudu mít problém do nějakého obchodu nastoupit.

V podstatě nic nebrání, abych doma zůstala, klidně celou dobu, po kterou budou naše děti chodit do základní školy. Manžel má vysoce nadstandardní plat, stabilní práci i pozici, máme i dost našetřeno, bydlíme ve svém bez hypotéky, žádné dluhy ani nic podobného nemáme. Rodičovský příspěvek, který v současné době pobírám, je čistě mé osobní kapesné, vše ostatní se financuje z manželova platu.

Jenže manžel s mým rozhodnutím zůstat doma nesouhlasí. Podle něj bych akorát totálně zblbnula a on nestojí o to mít doma omezenou slepici. Já si nemyslím, že by něco takového hrozilo. I když jsem jenom vyučená a nemám ani maturitu, nemyslím, že bych byla nějak omezená. Hondě čtu, zajímám se o historii, taky ráda tvořím různé věci, mým koníčkem je renovace starého nábytku. Miluju procházet bazary a vybírat staré vysloužilé kousky a uvést je znovu do života. Před nedávnem jsme koupili chalupu a já ji tímhle zrenovovaným nábytkem postupně vybavuju. Tím chci říct, že nejsem líná nebo něco takového, nechci zůstat doma z pohodlnosti, ale opravdu z důvodu, abych našim dětem dopřála klidné a zabezpečené dětství.

 Manžel nesouhlasí, trvá na tom,a bych aspoň na zkrácený úvazek a na ranní směnu nastoupila do nějakého obchodu. Být ženou v domácnosti se dnes prý nenosí. Nezabírají ani argumenty o nemocnosti dětí ve školce apod. Prý to zvládají jiní a zvládneme to taky. Jenže jemu se to říká, pro něj se nic nezmění. On se honit nebude, to já budu v neustálém poklusu. A přitom naprosto zbytečně.

Bohužel, muž má podporu i v širší rodině. Dokonce i moje máma, která sama v domácnosti byla, mě do práce honí, prý si to představuju hodně jednoduše, ale být jenom doma a zajišťovat rodině servis prý žádná velká výhra není a kdyby mohla vrátit čas, už by si to takhle nezařídila.

Co si myslíte vy? Je tady mezi vámi některá, která byla nebo je v domácnosti? A myslíte si, že je to v dnešní době opravdu tak strašně nepatřičné?