Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Potřebovala bych slyšet názor někoho nezúčastněného na mou situaci a na problém, který mne trápí. Syn, snacha a dokonce i manžel se na mne totiž dívají skrz prsty a nechápou můj postoj k našim vnoučatům – nevlastní vnouček a vlastní vnučka.

Syn se před čtyřmi lety oženil se svobodnou matkou, která měla tehdy dvouletého syna. Dnes je mu šest. Otevřeně přiznávám, že dvakrát nadšená jsem z toho nebyla, ale respektovala jsem jeho volbu. Snacha můj postoj vycítila, takže naše vztahy nebyly nijak vřelé. Ale zároveň ani nějak vyhrocené. Občas přišli všichni v neděli na oběd, na rodinné oslavy a podobně a jinak jsme se moc nevídali.

Změna nastala ve chvíli, kdy se mladým narodila holčička, naše první vnouče. To bylo rok po svatbě, malé jsou teď tři roky. Prakticky hned od jejího narození cítím od snachy velkou odtažitost. Samozřejmě si chci vnučku užít, tak jsem se snažila naše vzájemné návštěvy trochu zintenzivnit. Ovšem bez odezvy. Často jsem si připadala jako žebrák. Nikdy mi například nepůjčila ven kočárek s malou, abych se s ní mohla chvíli projít. Když jsem o to projevila zájem, řekla, že půjde s námi a samozřejmě vzala i svého synka. Jenže to pro mne už nebylo „ono“. Sice jsem si vezla kočárek, ale připadala jsem si jako nesvéprávná babka, která musí být pod dozorem. Stejné to bylo v podstatě s čímkoli jiným, co se malé týkalo. Když jsem ji jako miminko chovala, úplně jsem na snaše viděla, jak z toho roste, jak je nervózní a vždycky mi jí po chvilce sebrala.

Situace se změnila k lepšímu až před půl rokem, hlavně z důvodu, že snaše už asi začalo z té mateřské trochu „hrabat“ a chtěla si občas někam vyjít. Takže jsem se najednou jako hlídací babička hodila, když šli malí do kina nebo za nějakou jinou zábavou. Teď dokonce přišli i s tím, že by k nám děti občas dali na celý víkend. Jenže s tím já mám problém. Samozřejmě, že vnučku bych si vzala strašně ráda, ale jenom ji. Syn snachy není náš vnuk, navíc tím, jak byla snacha dlouho dost odtažitá, nebyl ani prostor, abychom si s ním vybudovali nějaký vztah. Já ho prostě vnímám jako cizí dítě.  Nemůžu si pomoct.

Můj muž to má jinak, ten si s klukem rozumí, když přijdou, tak se mu věnuje, ale mně ten malý prostě nic neříká. Jsem na něj hodná, to ano, ale někde uvnitř cítím, že ten vztah je prostě jiný, než jaký mám k vnučce. Když jsem ale řekla, že si na víkend vezmeme jen malou, tak se na mě všichni sesypali jako na nějakou hyenu. Snacha mi doslova řekla, že buď obě děti nebo žádné, syn stojí za ní a na jejich stranu se přidal i manžel, který mi řekl, že jsem divná a že má srdce z kamene. Ten malý za to prý nemůže, navíc svého biologického otce ani nezná a našemu synovi říká táto. Prý bych se s tím měla hodně rychle srovnat, nebo pokazím naše rodinné vztahy.

A tak s tím sama v sobě bojuju. Možná mají pravdu a měla bych se nad to povznést a toho malého přijmout jako by byl náš. Já jenom nevím, jak na to. Jak pro něj v mém srdci vyhradit stejné místo, jako pro vlastní vnučku. Stydím se za své pocity, i za to, že když dětem něco kupujeme, tak se samozřejmě snažíme dát jim nastejno a mě pokaždé napadne, že o to, co cpeme do cizího dítěte, šidíme vlastní.

Chtěla bych se zeptat vás, které jste třeba v podobné situaci. Jaký je váš vztah k nevlastním vnoučatům? Milujete je stejně a bezvýhradně jako ty vlastní? Jsou mé pocity špatné, nebo naopak přirozené a pochopitelné? Jak se mám naučit (a dá se to vůbec?) milovat cizí dítě?