Odjel do Karibiku dva dny po narození dcery. Pokračování Dančina příběhu.
Milé čtenářky, možná si na mne některé z vás vzpomenou. Před časem jsem se vám zde svěřila s problémem, který vyvstal mezi mnou a mým manželem kvůli tomu, že se můj termín porodu kryl s jeho odjezdem do Karibiku. Přemlouval mne tehdy k předčasnému porodu, což jsem důrazně odmítla. (Články čtenářky Danky jsou ZDE a ZDE. Pozn. red.)
Původně jsem již neměla v úmyslu psát, jak to u nás nakonec všechno dopadlo, protože je to pro mne hodně citlivé a bolestivé a v tuto chvíli to vlastně sama pořádně nevím. Ale když se mi ozvala šéfredaktorka s tím, že si na mne několik čtenářek vzpomnělo a zajímalo by je, jak jsem na tom v současnosti, rozhodla jsem se dát o sobě opět vědět.
Mám v podstatě dvě zprávy. Ta první je, že se mi 29. 3. narodila krásná, zdravá holčička, která mi dělá jen samou radost. Je moc hodná, usměvavá, teď už i povídavá (umí krásně broukat) a já se díky ní cítím velice šťastná. Netušila jsem, jak moc mne mateřství zasáhne, jak ohromě silný je to cit. Svou dcerušku miluji nade vše.
Druhá zpráva tak dobrá není, i když kdoví, jak to všechno nakonec dopadne. Manžel se skutečně zachoval tak, jak si předsevzal. Jediné, co stihnul, bylo narození naší holčičky. U porodu byl a připadalo mi, že je skutečně dojatý. Když se malá narodila, zaleskly se mu v očích slzy a vypadal šťastně. A já byla moc ráda, věřila jsem, že mu v tento okamžik dojde, že momentálně pro nás není na světě nic důležitějšího než naše děťátko.
Velice mne proto překvapil, když mi hned druhý den oznámil, že je rád, že se to takhle stihlo a on může odcestovat. Nezmohla jsem se skoro na nic. Jakoby mi najednou došlo, že pro tohoto muže bude vždycky něco důležitějšího než já a naše dcera. Jen jsem se ho zeptala, zda to myslí skutečně vážně, odjede ani ne dva dny po narození naší holčičky a nechá mne vyčerpanou a rozbolavělou po porodu samotnou.
Snažil se být milý a přesvědčit mne, abych ho chápala, vše prý má dlouho připravené a naplánované, zaplacené. A za tři týdny bude zpátky. Navíc prý sama nebudu, na tu dobu se ke mně přistěhuje moje maminka. Ano, maminku jsem měla „v záloze“, ale přesto jsem doufala, že místo ní se o nás postará on jako manžel a otec. Řekla jsem mu, že si myslím, že chápavá a tolerantní k jeho zálibám jsem v podstatě pořád a teď jednou jedinkrát je řada na něm. Bez výsledku. Druhý den krátce po půlnoci skutečně odjel.
Celé tři týdny, které byl pryč, jsem hodně pečlivě zvažovala, jak se mám k celé věci postavit. Nebylo mi vůbec dobře, hodně jsem brečela, byla i unavená z péče o miminko, z nočního vstávání, navíc jsem měla docela problémy s kojením, což mi na klidu také nepřidalo. Děkuji mamince, která se o nás starala, jak nejlépe mohla, převzala kompletně péči o domácnost a já měla na starosti jen mou holčičku. I tak jsem toho měla dost.
Nedovedla jsem si představit, jak manžela přijmu, až se vrátí domů. To, co mi udělal, jsem nedokázala jen tak lehce přejít a tvářit se jakoby nic. Nakonec jsem dospěla k rozhodnutí, že se od něj odstěhuji. Alespoň na nějaký čas, dokud mne nepřesvědčí, že je skutečně dospělý chlap, na kterého se mohu spolehnout.
Takže pár dní před jeho návratem jsme s maminkou sbalily všechny naše věci a přestěhovala jsem se i s dcerkou ke svým rodičům, kde je naštěstí dost místa, protože mají domeček. Manželovi jsem o tom řekla po telefonu až ve chvíli, kdy už jsem byla pryč. Jednoduše jsem mu oznámila, že až se vrátí domů, nás tam nenajde. Byl z toho hodně rozhozený, to jsem poznala i po hlase.
Po návratu za mnou hned přijel a přemlouval mne, prý si uvědomil, že udělal chybu a chce ji napravit, ať mu dám šanci. Tu jsem mu dala. Řekla jsem mu, že je nyní na něm, aby mne přesvědčil, a až mu uvěřím, vrátím se i s naší dcerkou k nám domů.
Urazil se a několik týdnů se mnou odmítal komunikovat. Rozloučil se se mnou slovy, že netušil, jakou hysterku si bere. Hodně mne to zabolelo, ale asi to byla ta poslední kapka. Začala jsem uvažovat o rozvodu. Po necelém měsíci se manžel opět objevil, prý o všem hodně přemýšlel a byl by moc rád, kdybychom žili společně jako rodina. Nechce mne prý do ničeho nutit a tlačit, je připraven dát mi dostatečně času.
V současné době to vypadá tak, že stále bydlím u rodičů a manžel sem za námi každý den dochází. Věnuje se malé, ke mně se snaží být milý, nosí mi květiny a dárky, dokonce zrušil všechny své naplánované aktivity na celé léto. A já začínám pomalu uvažovat o návratu, i když ten červíček pochybností ve mně stále hlodá. Připadalo by mi však sobecké připravit naši holčičku o otce jen kvůli své ublíženosti, kterou nejsem schopná překonat. Snažím se dívat na celou věc co nejobjektivněji, oceňuji, že se manžel snaží, a myslím, že by bylo dobré dát nám všem ještě šanci.
Zatím jsem mu ještě nic neřekla, tohle jsou jen mé vnitřní pocity a úvahy. Možná budou mít některé z vás jiný pohled na věc. Nevím, třeba mu dám šanci a znovu se spálím. A možná ne. Dostal za vyučenou a snaží se… Kdo ví, který krok by nyní byl ten správný? Podle mne to ukáže až čas.
Milé čtenářky, chtěla bych vám všem moc poděkovat za zájem o mou situaci. Vaše slova podpory mi hodně pomohla, jste tu prima ženské. Třeba jednou ztratím ostych a zapojím se sem mezi vás na magazín nejen jako čtenářka, ale i jako diskutérka. Ještě jednou děkuji vám všem.
12.7.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 79 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Odjel do Karibiku dva dny po narození dcery. Pokračování Dančina příběhu.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Mně se moc líbí postřeh rychlonožky 
Taky si myslím, že trochu sis možná sama zavařila tím, že jsi měla tak zajištěný komfort své maminky, a to vlastně na celou dobu po porodu. Nějak mně osobně tenhle zvyk, že se maminka nastěhuje po porodu své dcery do dceřiny domácnosti, hlava nebere. S manželem máme dvě děti a pokaždé jsme to zvládli sami. Poprvé byl manžel doma tři dny po našem příchodu z porodnice, podruhé asi týden, ale tři neděle? To je, pokud jsi neměla komplikace, fakt mazec... 
Ono když má člověk kam odejít, tak se utíká hodně snadno, ale ne vždy je útěk to, co přinese opravdové řešení celé situace...
Juana: Nemůžu si pomoct, ale z celkovýho vyznění článku mi připadá, že Dančin dobrodružnej duch je nenávratně pryč 
Odešel společně s plodovou vodou 
monia: 
přesně tak. ale náš boj, když chceme být oběťmi, buďme si 
Juana: ať si jezdí, ale jsou situace, kdy má přednost něco trošku jinýho...
Juana: Taky tu jeho cestu nepovažuju za bůhvíjakou tragédii. Kdyby tam jel s nějakou ženskou, tak rozvod ihned, ale takhle si o něm akorát myslím, že prostě není úplně rodinnej typ, no Jenomže to měla Danka poznat dřív, než se s ním do založení rodiny pustila A pokud teď toho nerodinnýho typa chce držet doma, tak to holt klapat nebude.
Ja bych tuhle chvili, v pripade, ze bych mu jeste dala sanci, brala jako skvelou prilezitost zmenit veci nez byli doted. Spolu probrat sve predstavy o spolecnem zivote, vcetne o case - kdy a kolik casu travit spolu, kdy mit cas jen sam na sebe, za jakych situaci rozhodne nenechavat druheho na veci samotneho, vcetne domluveni o chodu domacnosti a pece o dite, co kdy kdo bude delat a hlavne aby bylo jasno, ze to dite je JEJICH a oba nesou zodpovednost, oba se budou starat atd.... Souhlasim s tvrzenim, ze je potreba ho i zapojit do pece o dite, domacnost atd. Proste uz jsou tym a kopou spolu... to moznost nastaveni pravidel a mantinelu. Myslim, ze manzelstvi neni vezeni a ze kdyz ma sve konicky a zajmy, proc se jich zbavovat, ale jde o to, ze uz proste neni jen sam za sebe a nemuze rozhodovat jen sam... a pri tomhle hovoru bych ho velice bedlive sledovala jak se tvari. Aby mu bylo jasne, ze nejde o to, aby chvilku nosil kyticky atd, ale ze jde o zmenu trvalou...
Renee: Pokud si to pamatuju, tak pisatelka měla stejně dobrodružného ducha, dokud neotěhotněla - čili za pár let v klídku můžou cestovat ve třech. Navíc to opravdu nevidím jako důvod k rozvodu, že jeden z manželů jezdí na dobrodružné akce. To by se lidi jako Rakoncaj nebo Loprais nemohli nikdy oženit a mít děti. Jeden náš dávný kamarád takhle cestuje i s manželkou a dětmi a ještě o tom píše články.
chytrájakrádio: Souhlasím. Nejdřív se svorně nadávalo, jaké je ten chlap hovado, teď najednou ulít, dej mu šanci. 
Jsme měkké a tak mnohdy máme, co si zasloužíme.
Gratuluji k dcerce.
Mám na to a měla jsem názor odlišný - proboha, je to jen chlap, a tomu prostě dojde, že má dítě, až časem - zejména když se jedná o první dítě. Rozhodně bych kvůli tomu, že odjel do Karibiku, nepodávala žádost o rozvod a dokonce bych se ani nestěhovala pryč ze společného bydlení. Asi jsem jiná než většina z vás, ale mně by to opravdu nevadilo, kdyby manžel po porodu na pár týdnů zmizel - naopak bych si užívala, že se mi doma v šestinedělí neplete, zejména když jsi měla někoho, kdo ti pomůže. V minulosti se chlapi o šestinedělky taky nestarali a pomáhaly sousedky a příbuzné.
Chlapovi prostě došlo, že je otec, až když viděl to malé - a to ho chceš o tátu připravit? On se sice moc nezmění, jezdit na výpravy bude dál, ale to se dá přežít, ten můj to taky dělal, dokud se mohl potápět. Nikdy bych mu to nevyčítala.
Když já tak nějak chápu oba. Ji, že ji jeho neúčast a nepomoc nakrkla, ale i jeho, že mu dítě nabořilo plány. Ono taky není úplně jednoduchý stornovat zaplacenou dovolenou a předpokládám, že třítýdenní cesta do Karibiku nebyla za hubičku Kdyby to zrušil, přišel by o velký peníze. To se docela pochopit dá, ovšem je otázka, kdy si tu dovolenou zařizoval (nechce se mi znovu číst předchozí článek). Jestli v době, kdy datum porodu už věděl, nic si kupovat neměl, to je jasný.
Každopádně si myslím, že vám to stejně nevydrží. On je zjevně duše dobrodružná, cestovatelská a svobodná, a pokud ty budeš chtít jen sedět s dítětem doma, klapat to nemůže. Jasně, za nějakej ten rok už jde leccos podnikat i s tím dítětem, jenomže otázka je, jestli to on těch pár let vydrží. Já sázím, že ne. Teď se sestěhujete, ale on stejně časem frnkne do světa 
já nevim, jestli my na ty chlapi nejsme moc měkký... ten člověk se zachoval lidsky jako naprostý prase, ale protože teď nosí kytky a má zájem o vlastní dítě (což by snad měla být samozřemost, ne?) tak si řekneme: no jóóó, bóže, tak chlapec trochu ulít, ale už si to uvědomil, tak budeme dělat, jako že se nic neděje. a naklizenej byt je známka, že to myslí fakt doopravdy??? na jednu stranu říkáme: co chceš po chlapech, jsou to prostě ufoni, který naše ženský principy nikdy nepochopí, ale zároveň ho budeme testovat právě z toho, jestli z křišťálový koule vyvěští, co my ženy považujeme za skutečně "podstatný"?
Taky jsem si ráda přečetla pokračování a gratuluji.S návratem k manželovi Ti nikdo neporadí, rozhodnout se musíš Ty sama, mně se ale hodně líbá názor chytréjakrádio. Sobci se nemění. S návratem rozhodně nespěchej, dejte si čas, s manželem si v klidu promluvte a sama uvidíš, jestli Ti bude stát za to se vracet. Spíš bych se ale klonila k tomu, že teď se snaží, ale jakmile Tě bude mít jistou zase doma, vrátí se vše zpět do starých kolejí. V žádném případě neobviňuj sebe, že Ty jsi dcerku připravila o tátu, to rozhodně ne. Hodně štěstí.
.jpg)
no a pro pobavení - když se narodil náš první syn, manžel na zahradě vykopával brambory
když se narodil druhý syn, tak pro změnu brambory přikopával
stejně bych ho u porodu nechtěla
Verera: 12:03 - ano prosím, tak nějak jsem to myslela
Ahojky,
gratuluju k holčičce.
A k příběhu, znovu jsem si to zpětně pročetla a můj názor je, že chybu jste udělali oba a to už na začátku manželství. Ono manželství je opravdu o kompromisech a o tom, domluvit se, co je pro oba důležité, jenže vy jste po svatbě žili své životy jako předtím, každý se svými zájmy a zálibami, sem tam se společnou aktivitou. Nechápu proč? Proč jste se brali, když jste si žili dál každý po svém? Vždycky jsem si myslela, že svatbou se završuje něco, co lidi spojuje, něco, proč chtějí být spolu - ne vedle sebe. Teda předpokládám, že jste se brali z lásky a ne kvůli tomu, aby se vám jednodušeji vyřizovala půjčka na bydlení!? Takže si myslím, že když jste si takovýto přístup zavedli na začátku, tak se pak nediv, že manžel si dál jede po svým. Myslím si, že vás miluje, svým způsobem velmi, ale přesto nechápe, proč by měl slevovat ze svých zvyků.
Ať se rozhodneš jak se rozhodneš, budeš sama s malou. Když se k němu vrátíš a budete dál žít v jedné domácnosti, chvilku možná se bude snažit, aby jste žili jako rodina, ale dlouho mu to nevydrží, takže zase bude jezdit po svých akcích a ty budeš sama s malou a navíc za hysterku, když po něm budeš chtít, aby se vám věnoval.
Nebo se rozvedeš, nebude to jednoduché a bude to moc bolet, budeš s malou sama u rodičů. Časem se najde někdo jiný, kdo by vás miloval. Určitě. Časem.
V každém případě držím palce.
Tvůj příběh mě velmi zaujal hned napoprvé a čekala jsem, kdy napíšeš pokračování. Díky za článek.
Taky gratuluji ke zdravé dcerce.
Šanci bych mu dala, ale fakt bych si předem vytýčila, co a jak. Taky bych se nejdřív šla domů podívat, zda je tam uklízeno. Pokud by uklízeno nebylo, tak by to pro mě byl signál, že tě chce zpátky jen jako uklízečku a aby ses o něho starala. Ale pokud by doma bylo pěkně a žádný velký bordel, tak pak bych opravdu začala přemýšlet o tom, že chce tebe a tvou dceru a ne jen paní na úklid a starání se.
Držím palce.
