Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Milé čtenářky, možná si na mne některé z vás vzpomenou. Před časem jsem se vám zde svěřila s problémem, který vyvstal mezi mnou a mým manželem kvůli tomu, že se můj termín porodu kryl s jeho odjezdem do Karibiku. Přemlouval mne tehdy k předčasnému porodu, což jsem důrazně odmítla. (Články čtenářky Danky jsou ZDE a ZDE. Pozn. red.)

Původně jsem již neměla v úmyslu psát, jak to u nás nakonec všechno dopadlo, protože je to pro mne hodně citlivé a bolestivé a v tuto chvíli to vlastně sama pořádně nevím. Ale když se mi ozvala šéfredaktorka s tím, že si na mne několik čtenářek vzpomnělo a zajímalo by je, jak jsem na tom v současnosti, rozhodla jsem se dát o sobě opět vědět.

Mám v podstatě dvě zprávy. Ta první je, že se mi 29. 3. narodila krásná, zdravá holčička, která mi dělá jen samou radost. Je moc hodná, usměvavá, teď už i povídavá (umí krásně broukat) a já se díky ní cítím velice šťastná. Netušila jsem, jak moc mne mateřství zasáhne, jak ohromě silný je to cit. Svou dcerušku miluji nade vše.

Druhá zpráva tak dobrá není, i když kdoví, jak to všechno nakonec dopadne. Manžel se skutečně zachoval tak, jak si předsevzal. Jediné, co stihnul, bylo narození naší holčičky. U porodu byl a připadalo mi, že je skutečně dojatý. Když se malá narodila, zaleskly se mu v očích slzy a vypadal šťastně. A já byla moc ráda, věřila jsem, že mu v tento okamžik dojde, že momentálně pro nás není na světě nic důležitějšího než naše děťátko.

Velice mne proto překvapil, když mi hned druhý den oznámil, že je rád, že se to takhle stihlo a on může odcestovat. Nezmohla jsem se skoro na nic. Jakoby mi najednou došlo, že pro tohoto muže bude vždycky něco důležitějšího než já a naše dcera. Jen jsem se ho zeptala, zda to myslí skutečně vážně, odjede ani ne dva dny po narození naší holčičky a nechá mne vyčerpanou a rozbolavělou po porodu samotnou.

Snažil se být milý a přesvědčit mne, abych ho chápala, vše prý má dlouho připravené a naplánované, zaplacené.  A za tři týdny bude zpátky. Navíc prý sama nebudu, na tu dobu se ke mně přistěhuje moje maminka. Ano, maminku jsem měla „v záloze“, ale přesto jsem doufala, že místo ní se o nás postará on jako manžel a otec. Řekla jsem mu, že si myslím, že chápavá a tolerantní k jeho zálibám jsem v podstatě pořád a teď jednou jedinkrát je řada na něm. Bez výsledku. Druhý den krátce po půlnoci skutečně odjel.

Celé tři týdny, které byl pryč, jsem hodně pečlivě zvažovala, jak se mám k celé věci postavit. Nebylo mi vůbec dobře, hodně jsem brečela, byla i unavená z péče o miminko, z nočního vstávání, navíc jsem měla docela problémy s kojením, což mi na klidu také nepřidalo. Děkuji mamince, která se o nás starala, jak nejlépe mohla, převzala kompletně péči o domácnost a já měla na starosti  jen mou holčičku. I tak jsem toho měla dost.

Nedovedla jsem si představit, jak manžela přijmu, až se vrátí domů. To, co mi udělal, jsem nedokázala jen tak lehce přejít a tvářit se jakoby nic. Nakonec jsem dospěla k rozhodnutí, že se od něj odstěhuji. Alespoň na nějaký čas, dokud mne nepřesvědčí, že je skutečně dospělý chlap, na kterého se mohu spolehnout.

Takže pár dní před jeho návratem jsme s maminkou sbalily všechny naše věci a přestěhovala jsem se i s dcerkou ke svým rodičům, kde je naštěstí dost místa, protože mají domeček. Manželovi jsem o tom řekla po telefonu až ve chvíli, kdy už jsem byla pryč. Jednoduše jsem mu oznámila, že až se vrátí domů, nás tam nenajde. Byl z toho hodně rozhozený, to jsem poznala i po hlase.

Po návratu za mnou hned přijel a přemlouval mne, prý si uvědomil, že udělal chybu a chce ji napravit, ať mu dám šanci. Tu jsem mu dala. Řekla jsem mu, že je nyní na něm, aby mne přesvědčil, a až mu uvěřím, vrátím se i s naší dcerkou k nám domů.

Urazil se a několik týdnů se mnou odmítal komunikovat. Rozloučil se se mnou slovy, že netušil, jakou hysterku si bere. Hodně mne to zabolelo, ale asi to byla ta poslední kapka. Začala jsem uvažovat o rozvodu. Po necelém měsíci se manžel opět objevil, prý o všem hodně přemýšlel a byl by moc rád, kdybychom žili společně jako rodina. Nechce mne prý do ničeho nutit a tlačit, je připraven dát mi dostatečně času.

V současné době to vypadá tak, že stále bydlím u rodičů a manžel sem za námi každý den dochází. Věnuje se malé, ke mně se snaží být milý, nosí mi květiny a dárky, dokonce zrušil všechny své naplánované aktivity na celé léto. A já začínám pomalu uvažovat o návratu, i když ten červíček pochybností ve mně stále hlodá. Připadalo by mi však sobecké připravit naši holčičku o otce jen kvůli své ublíženosti, kterou nejsem schopná překonat. Snažím se dívat na celou věc co nejobjektivněji, oceňuji, že se manžel snaží, a myslím, že by bylo dobré dát nám všem ještě šanci.

Zatím jsem mu ještě nic neřekla, tohle jsou jen mé vnitřní pocity a úvahy. Možná budou mít některé z vás jiný pohled na věc. Nevím, třeba mu dám šanci a znovu se spálím. A možná ne. Dostal za vyučenou a snaží se… Kdo ví, který krok by nyní byl ten správný? Podle mne to ukáže až čas.

Milé čtenářky, chtěla bych vám všem moc poděkovat za zájem o mou situaci. Vaše slova podpory mi hodně pomohla, jste tu prima ženské. Třeba jednou ztratím ostych a zapojím se sem mezi vás na magazín nejen jako čtenářka, ale i jako diskutérka. Ještě jednou děkuji vám všem.