Jsem mezi mlýnskými kameny. Partner versus syn.
Mám pocit, že se zblázním. Poslední půlrok žiju doslova mezi dvěma mlýnskými kameny a pěkně mě to zmáhá. Nejhorší na tom je, že ať dělám, co dělám, všechno je špatně a vždycky se někdo cítí ublížený.
Mám dvanáctiletého syna, jsem rozvedená. Od jeho pěti let jsem s ním byla sama, až před dvěma roky jsem poznala svého současného přítele. Začali jsme spolu chodit, rozuměli si a seznámila jsem ho i se svým synem, kterému bylo tehdy deset let. Všechno proběhlo v pořádku, vypadalo to, že se můj přítel synovi zamlouvá a naopak, a já byla skutečně šťastná.
Problémy začaly až před šesti měsíci, respektive o Vánocích. S přítelem jsme se totiž rozhodli, že se k nám nastěhuje a budeme žít společně. Syn proti tomu nic nenamítal, zpočátku bylo všechno v pohodě, ale sotva se překulily Vánoce, začala jsem zaznamenávat mezi „kluky“ první neshody. Příteli vadilo, že je syn bordelář, a snažil se ho usměrňovat, synovi to nebylo vhod. Začal mu odsekávat a postupně to přerostlo až k drzému odmlouvání a urážení.
To špatně nese i přítel, kterému se synovo chování k němu nelíbí, má pocit, že by ho kluk měl víc respektovat. Situace se postupně vyhrotila tak, že ti dva už na sebe nedokážou promluvit normálně, pořád jsou v sobě a hádají se kvůli každé maličkosti. Jsem z toho unavená, zvlášť, když se mne pak jeden jak druhý povolávají jako rozhodčího soudce.
Mnohokrát jsem je prosila, ať se snaží spolu vyjít jako dva lidi, nepomohlo to. Oba dva mi připadají jako malí kluci. Ztrpčují život nejen sobě, ale i mně. Mám je oba dva ráda, samozřejmě, jedná se o mého syna a o muže, kterého miluji. Někdy bych však nejraději od nich obou utekla někam hodně daleko a nechala je, ať se vzájemně třeba sežerou.
Kdyby syn chodil na návštěvy ke svému otci, myslela bych, že je třeba naočkovaný od něj, ale tak to není. Bývalý manžel žije v USA a syna si bere jen v létě na část prázdnin, jinak jsou pouze v telefonickém kontaktu, u kterého jsem většinou přítomna.
Mám dojem, jako by ti mí dva mužští bojovali o své vůdčí postavení v naší rodině. Jinak tomu nerozumím. Je mi jasné, že pro syna, který se mnou byl roky sám, je nový partner něco jako vetřelec, ale podle mne si na to prostě musí zvyknout. Nepřivedla jsem přítele domů hned, dlouho jsme spolu chodili, jezdili na výlety všichni tři, za tu dobu si na něj syn zvyknul, a dokud jsme nebydleli pohromadě, všechno bylo v nejlepším pořádku.
Vůbec nevím, jak mám nastalou situaci řešit, abych neublížila ani jednomu z nich. Chci, abychom byli jako normální rodina, jak je mám přesvědčit, aby se k sobě začali chovat slušně a hezky? A jak se mám obrnit vůči té roli, do které mě vpasovali – rozhodčího soudce?
22.6.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 78 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem mezi mlýnskými kameny. Partner versus syn.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Kadla: Ano, je to o lidech - hlavně o těch matkách, jakou roli svému novému partnerovi svěří - dítě přesně vycítí, jak to je.
A další věc. Pokud si je dítě jisté svou pozicí u matky, nemá potřebu vidět někoho jako soupeře. Umí ho vzít do party
.jpg)
Kadla: neříkám, že to není možné, vždycky se najde výjimka
hele mám tam hrubku, pardon
mashanka: 9:56 -- já jsem usoudila že je pro tebe vhodným vychovatelem a dala mu důvěru -- jsi dokonalý znalec lidí. Četla jsem o ženách, co usoudily, že jejich partner je vhodným vychovatelem jejich dětí a daly mu důveru a to takovou, že pak nechtěly slyšet, když jim dítko říkalo, že něco není v pořádku. Četla jsem o nich - většinou v aktualitách se soudní síně
a....: jo, to možná jo. Nemusí se to brát jako náhradní rodič, ale prostě vychovatel. Když je na táboře nebo ve škole, pošle snad vychovatele kamsi, protože je cizí ?
.jpg)
Markýza: No vidíš a můj nevlastní táta se přistěhoval a STAL se mým rodičem. Já ho, na rozdíl od svého vlastního otce, totiž považuju za svého jediného a skutečného tátu. Nějaké pokrevní vazby a údaj v rodném listě na to, koho já považuji za svého tátu, nemají vůbec žádný vliv. Kdybych ho nazvala nějakým "spoluvychovatelem", musela bych se hanbou propadnout. Je to můj táta a vždycky bude. To, co tvrdíš, může říkat jen člověk, který nezažil a nechápe.
Nikdo nechce, aby bylo nadšené. Nepřitáhla jsem MU ho domů, přitáhla jsem ho k nám domů. Je to i můj domov.
Nikdy bych domů nepřivedla nikoho, o kom bych si nebyla jista, že je pro úlohu náhradního rodiče způsobilý. A pokud tu jistotu mám, nebojím se,svěřit mu kompetence.
Děti prostě zkouší, jestli by nešlo z podobných akcí vytěžit něco pro sebe. To, co do té doby dělaly a musely respektovat úplně samozřejmě, najednou zkouší ošmelit, protože jim to zrovna řekl ON a ON přece není jejich táta
Jakmile člověk začne skákat jen podle toho, co zavelí dětičky, už z toho do smrti nevyjde
Kadla: když se partner přistěhuje NESTÁVÁ se rodičem, rodičem se stane v případě, že zplodí vlastní dítě. Může se stát SPOLUVYCHOVATELEM - ale musí to být po vzájemné dohodě. Dvanáctiletý kluk si nesedně na prdel z toho, že se najednou - po SEDMI letech - v jeho teritoriu objevil vetřelec, který mu chce něco přikazovat. To trochu nezvlád ten přítel.
Kadla: Tak pokud jim chyběl v jejich životě chlap, tak je to pochopitelné. Představ si však, že mnoha dětem chlap nechybí
a....: A na to jsi přišla kde? Moji kluci byli ve věku 10 a 14 let a s akceptací mého partnera a jeho výchovy směrované vůči nim a jeho rozhodovací pravomoci vůči nim absolutně žádný problém neměli... Ostatně, ve svém okolí mám další příklad - moje kamarádka, zde na serveru Heather. Její nový partner, kterého si našla po smrti partnera, se stal jejímu synovi, který právě vstupoval do puberty, rovnocenným tátou. Je to jen o lidech.
Kadla: a někdy ten, kdo s námi bydlí, je i dost pohodlný na to, aby jakkoliv zasahoval do výchovy a všechno nechá na autoritativní matce. Možná bych byla i radši, kdyby mě občas táta zbuzeroval, než ten debilní pocit, že jsem mu úplně volná (dodnes).
mashanka: tebe bych za matku rozhodně nechtěla
.gif)
Mylím,že vychovávat by měl, přece ho nemá Klára jen na ozdobu a 
. S klukem je třeba aby pomohl. Výchova a usměrňování by ale měla probíhat po vzájemné dohodě obou, tedy Kláry a partnera,aby se shodli na stejných požadavcích. Může tady jít o normálního bordeláře (jako je každej puberťák), kterýho maminka moc neusměrńovala,protože řešila spoustu jiných důležitostí,jako je zabezpečení chodu domácnosti a prospěch kluka a záliby a tak a na "tvrdší" výchovu nezbýval čas. A ani síly.Myslím si že v tomhle věku se ještě něco napravit dá, Klára sama vidí nejlíp, jestli jde o buzeraci zbytečnou nebo pravdivou,jen jí štve že je rozhodčí. Mám doma to samé v bledě růžovém dalo by se říct. S manželem jsme spolu od dceřiných 12let. Hrůza a děs ale po 5ti letech je to lepší, zpočátku jsem měla touhy vrhnout se ze 7.patra paneláku 
Uznávám,že co se týká pořádku jsem radši dřív řešila sama,bylo to jednodušší a rychlejší,až manžel po mnoha bojích dosáhl toho,že si dcera občas uklidí, dokonce začala mýt nádobí a je už to te´d jen ona, kdo doma žehlí 
Sama bych se asi nikdy nedonutila jí k tomu nějak přimět, je to těžký pro člověka,když dlouhodobě dělá mámutátu,aby byl hodnej i přísnej. Teď už jsou jen občasné bojůvky, když manžel by byl radši přísnější a já benevolentnější, prostě mladá je jen jednou,tak ať si užije, moc to nehrotím,pokud si plní povinnosti. Jako základní problém já osobně vidím to,když manžel začne něco řešit(zakazovat) bez předchozího rozhovoru se mnou,aniž by zjistil, jak se k tomu stavím. Takže Klárce doporučuji probrat vše předem a pak odmítat dělat rozhodčího. pevné nervy děvče a nenech se znechutit, to půjde,ale dlouho to trvá. U nás se taky kolikrát "nesnášej"ale je to jen na nich, stejně ho má radši než vlastního, kterej na ní 17let sere, ale zatím to nepřizná, snad jednou jí to dojde úplně a tvýmu klukovi se taky bude hodit parťák v Čechách víc než tatíček v Emerice
a....: Když jsem se rozvedla a byla jsem dva roky sama, moji dva synové (tenkrát 10 a 14 let) se mne neustále ptali, kdy si někoho najdu, že jim doma chybí chlap. A z toho, kterého jsem pak následně přivedla, byli docela nadšení. Po roce a půl jsme se sice rozešli, ale vztahy mezi ním a mými syny byly po celou dobu v pořádku. Nevím, proč by apriori měl být vždy problém, když si rozvedená matka přivede domů muže. Je to jen o zralosti těch dospělých a o způsobu výchovy a celkovém jednání v rodině.
Kadla: Náhradním rodičem se může parner stát jen když se jedná o malé dítě, v těch dvanácti je už podle mě pozdě.
