Nechci se stěhovat do zděděného domu. Prý jsem nevděčná.
Jsme s mužem momentálně na rozvod. Až dosud bylo naše manželství téměř bez mráčku, ačkoli jsme spolu už přes třicet let. Nikdy by mě nenapadlo, že mezi námi vznikne konflikt, který bude takřka nepřekonatelný a ani jeden z nás nebude ochoten ustoupit ze svého.
Důvodem našeho sporu je dům. Respektive stará barabizna, kterou manžel zdědil po svých rodičích. Teď, když zemřela jeho maminka, připadl celý dům manželovi jako jedinému dědici. A on pojal opravdu úchvatný nápad, totiž, že se tam přestěhujeme. Což já nemohu vydýchat a hned vám povím proč.
Ten barák je hodně starý a zanedbaný, potřebuje totální rekonstrukci. Dole je kuchyň, obývák a ložnice, velká chodba, koupelna se záchodem a prádelna. V patře jsou pak ještě další tři místnosti. K domu náleží dvorek s přilehlou zahradou a navrch ještě stráň s ovocnými stromy, která navazuje na zahradu. Je to ohromné. Barák i ty pozemky. V domě se za posledních padesát let nic neměnilo, kromě nutných oprav, aby byl aspoň jakž takž k užívání.
Jsou tam staré podlahy, na chodbě taková ta kamenná dlažba – kostky šedé na střídačku s černými, koupelna je katastrofa, omlácené umyvadlo a vana, opadané kachlíky. Kuchyňská linka pamatuje ještě Gottwalda jako prezidenta a v horních patrech je to podobné. Stará okna, vysloužilé dveře atd. Prostě hrůza hrůz. Celý dům je cítit takovou tou starou zatuchlinou, kterou nejsem schopná přestat vnímat ani když jsem tam celý den. Prostě to tam páchne.
Můj názor je, že bychom ten barák měli prodat a koupit si byt. Bydlíme totiž v nájmu. Máme možnost si byt, ve kterém jsme odkoupit, což bych já velmi ráda. Je hezky zrekonstruovaný, nic nám tady nechybí. Všechno máme v dosahu, od lékaře, přes obchody až po blízkost zaměstnání. Kdybychom se přestěhovali do toho baráku, o tohle všechno bychom přišli. Žili bychom na vesnici, což si já osobně neumím představit, jsem od malička zvyklá na město.
Manžel má ale jiný názor. Pro něj je ten dům domov. Vyrůstal v něm. Prý si nedokáže představit, že by ho prodal cizím lidem. Žili v něm už jeho prarodiče a on cítí jako povinnost ten barák zachovat jako rodinné dědictví, či co. Ty nedostatky, které vidím já, on nevnímá tak dramaticky. Tak si prý dáme dohromady nejdřív spodní patro a pak budeme pokračovat dál. Už se vidí jak chová králíky, rýpe se v záhonech a plánuje, jak to bude jednou v důchodu fajn, být takhle hezky ve svém, na zahradě, venku, stále aktivní.
Já to nedokážu skousnout. Možná jsem pohodlná, zhýčkaná městským životem v paneláku, kde mi nic nechybí a kromě úklidu se nemusím o nic starat. Mě představa náročné rekonstrukce baráku vůbec neláká, nejsem odvázaná ani z té zahrady. Nikdy mě to nebavilo a skutečně nemám žádné pěstitelské ambice. Jeho matka rok co rok zavařovala a nakládala všechno možné jako o život, já jsem nikdy nezavařila ani skleničku marmelády. Radši ji koupím v obchodě.
Řeknu vám upřímně, mám osypky jen si představím, jak se tam nastěhujeme a já začnu žít jako typická vesnická hospodyně.
Je to těžká situace. Vím, že ten z nás, který tomu druhému ustoupí, bude nešťastný. Kdybychom měli děti, tak by bylo řešení možná snazší, třeba by se jim barák hodil. Ale jsme bezdětní, já bohužel děti mít nemůžu. Takže je to jen na nás, co s domem bude. Navrhovala jsem variantu nechat si ho jako víkendovou chalupu, ale s tím muž nesouhlasí, o takový dům je prý potřeba se celoročně starat a žít v něm. Řekl mi, že jsem nevděčná, když to odmítám. Co by prý za to jiní lidi dali, kdyby jim takhle do klína spadl dům.
Co si myslíte vy? Byly byste ochotné se do takového baráku přestěhovat a v padesáti letech od základu změnit svůj životní styl? Já si to nějak nedokážu představit.
5.4.2016 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 82 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nechci se stěhovat do zděděného domu. Prý jsem nevděčná.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
Arna - 5.4.2016 9:18 no víš, každý na to klábosení není. Já to osobně naprosto nenávidím. Pozdravím, maximálně prohodím něco zvořilostního, ale jinak nevím, o čem bych mluvila
Jarča* - 5.4.2016 9:11 aha, to mi nedošlo
mam-ča: no, kdyby byli s manželem až tak odlišní, nevydrželo by jim to, jak píše Líba, téměř bez mráčku 30 let. Nevíme, nakolik manžel jezdil na ten dům pomáhat a jestli si opravdu umí představit, co všechno by rekonstrukce obnášela. Možná by si mohli sednout a sepsat, co všechno by bylo potřeba udělat + předběžné ceny, které se pak ještě stejně vyšplhají nahoru, protože vždycky se vyskytne něco nečekaného. Jestli to není spíš tak, že manžel nechce dům prodat, protože by zradil svoje předky. Jenže jestli nemají dědice, tak to stejně jednou spadne do rukou někomu cizímu.
.gif)
Když si vzpomenu na život v paneláku, tam jsem se se sousedy jen pozdravila, některé jsem neznala ani jménem, jen že bydlí v tomto vchodě.
Teď v domečku klábosím se sousedkou u plotu, znám všechny v okolí jménem, s každým si popovídáme.....
Grainne: 
reailistický pohled od někoho, kdo nevidí jen tu idylku s grilováním...
Každý jsme nastavený jinak. Někdo tíhne k přírodě, a pak mu nevadí práce kolem domu. Někdo je čistě městský člověk a z venkova dostává osypky.
Jestliže ale Líba s manželem mají to nastavení tolik odlišné, tak nechápu, co je spojuje. Možná cestují, nebo chodí do divadel, na výstavy...ale spíš ne, pokud je manžel založením "venkovan". Děti nemají, jen ten nájemní byt v paneláku. Takže do práce, z práce a lehnout k televizi.
Chtít po manželovi, aby prodal svůj rodný dům ? To zavání rozpadem manželství. Ale pokud si Líba nedokáže představit život na vesnici, tak by měli jít s manželem od sebe dobrovolně. V padesáti je čeká ještě kus hezkého života, tak proč si ho každý neužít po svém ?
PEGG - 5.4.2016 8:48: Líba nepíše v podnájmu ale v nájmu s možností odkupu, to vypadá spíš na městský byt.
.gif)
Jinak kolem toho bojleru jsme litali oba, uklidit potopu, sehnat, vyzvednout, obvolat a sehnat, kdo to udela obratem....a mit vzdy "par penez" stranou, kdyby ne, budu ohrivat vodu na kamnech, dokud nenasetrime.
.jpg)
sharon: ano máš pravdu ,ale piše ,že tam je veliká zahrada i pozemky taky to má cenu (myslím )
PEGG: no ja tenhle "idylicky" zpusob zivota znam, po deseti!!! letech jsme se urvali na vikendovy pobyt a to nam jeste rodice na nej museli pujcit, protoze tesne predtim rupnul bojler, naklady 10 000,- a vsechny predchozi rezervy sezralo auto a nekolikery dvere.
Jakoze bez velkeho auta ani omylem, nejlip nejmin dodavku.
Mam dojem, ze panacek se vidi, jak na jare ostipuje nadbytecne pupeny na jabloni, realita idylickeho zivota mu unika a zenska to ma vsechno na hrbu. Vazne, takhle to tedy opravdu nefunguje.
Videla bych to jedine na kompromis, nechat si to jako idylickou venkovskou chalupu.
Taky bych byla nerada, kdyby me nekdo naopak, nasilim vlekl do panelakoveho bytu i kdyby tam byly zlaty kachlicky v koupelne.
Grainne - 5.4.2016 8:52 přesně tak
Manžela chápu, citové pouto se nedá jen tak zrušit. Líbu chápu taky - je městský člověk, kterému venkov nic neříká. Nebýt tohoto dědictví, manžel by byl spokojený v dosavadním bytě? Je to opravdu na rozvod, jeden se musí obětovat, ať se to vezme z jaké chce strany. A co děti, o těch není řeč - ty by se třeba nechtěly podílet za cenu, že jim pak připadne opravený domek? Pro jednoho staršího člověka to rozhodně není, přijít ze zaměstnání a rovnou k míchačce...to si toho bydlení vůbec neužije. Pokud to nechcete vyřešit pomocí dalších rukou, sami se do toho nepouštějte. Mě by takové bydlení lákalo, ale umím si představit, jak je ženské z bytu, kde je údržba mnohem snazší, kdyby měla lítat kolem baráku, slepic a zahrady. To prostě nejde.
sharon - 5.4.2016 8:5 výhled máte krásný.
Víš ono to je jiné, když je člověk mladý a může dělat, ale jak už moc neslouží zdraví, tak i starost o dům a zahradu je náročná.
.gif)
PEGG: Arna: a to je to že se nikdy pisatelka nezapojí do debaty............takže je to její věc, její život .............ne ?
