Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Sourozenec není jen parťák, ale je to i velký učitel mezilidských vztahů, trenažér,na kterém lze vyzkoušet cokoli a který neváhá s reakcí, se kterým je nutno se nějak naučit vycházet, naučit se bránit, když se nám něco nelíbí, naučit se, jak nejlépe postupovat, když něco chceme.

Kdyby byl můj syn jedináček, byl by asi dost nesnesitelný. Má tendence být poněkud panovačný a prosazovat si to, co chce. Zřejmě proto mu život přidělil sestru, na kterou něco takového neplatí, je potřeba k ní přistupovat vlídně a takticky a on se to díky ní naučil. Je ale velkorysý, nedělá mu problém se dělit, což zase motivuje dceru k podobnému.

Když jsou spolu, tak se občas perou, občas spolu vycházejí báječně, když jsou sami, stýská se jim. Dcera se sice sem tam ptá, jestli by nemohla bratra prodat, ale někdy se ho už nemůže dočkat.

To,jak se k sobě děti chovají je taky vliv rodičů. Prát se budou, ale jestli rodiče vystupují stylem " Nech ho, je malej, dej mu to..." tak to vztahům neprospívá. Pokud podporují spolupráci , vzájemnou úctu a když se děti dohodnou, je to pro ně výhodné, děti brzo zjistí, co je pro ně lepší.

Na to, jestli mít/nemít druhé dítě, se dá podívat z více pohledů, záleží, který u tebe převáží...
Jsou sourozenci, kteří se nikdy nemuseli a nemusí se dodnes, svoje starosti a radosti sdílí s přáteli, kterých mají dost...
Jsou sourozenci, kteří se mají rádi a drží pohromadě...
Já jsem ze čtyř dětí, vadilo mi to dědění oblečení - nesnášela jsem to, jako děti jsme se hádali a popichovali, ale pak, když život přinesl různé situace, jsme byli rádi, že se máme. Nejvíc mi to došlo, když zemřela mamka - je to prostě takové jiné, než se vykecat kamarádce u kafe a pobrečet si, když si vyprávíš s lidma, kteří mají stejnou mámu.
Na druhou stranu - známá má jedináčka a víc nechtěla - naprosto jí vyhovuje, že dítko je odrostlejší, ona se dostane "do světa", nemusí s ním sedět na zadku...možná je to sobecké, ale pořád lepší, než dělat věci tak, "jak se mají" a ve výsledku bude utrápená matka, dítě a nakonec i manžel.

do svých cca 16 sem chtěla tu o tři roky mladší kozu co se pořád ve všem po mě opičila zkopat do krychle... a teď mě bere do slz když si představím, že by tu neměla být..
Podle mě dětem nepořizujeme sourozence proto, aby si měly s kým hrát v dětství, ale proto, aby do budoucna měly parťáka ve světě (a doufat že to tak bude)..

Jsem jedináček, dokonce už v důchodovém věku a vždycky jsem chtěla mít dvě děti. I když jsem byla dost nemocná a všichni, včetně manžela mi říkali, že nám jedno dítě stačí- samozřejmě nejchytřejší a nejkrásnější-, prosadila jsem si svou.
Dnes si vůbec nedovedu představit, že bych druhého syna neměla. Jsou od sebe šest let, oni dva k sobě tak blízko nemají, ale určitě se rádi mají a jsou rádi, že nejsou sami. Oba jsou ženatí, starší syn má dvě děti a asi v něm zůstal kus jedináčkovství, slušný, ale vystačí si . Mladší syn k nám daleko víc tíhne.
Nemůžeš vědět, jaký syn bude, možná z něj vychováte sobečka, na to jak to bylo krásné v jeho dětství budeš jen nevěřícně vzpomínat.
Mám kamarádku s jedináčkem, který s dítětem nepospíchal a ona je babičkou teprve ve 63 letech. Vyžaduje ,aby jí syn
denně volal, nazývá to mateřskou láskou a nepřipustí, že je to právě naopak.
Když máš dvě děti, vidíš je realističtěji, oni taky mají průpravu z dětství, není na ně takový tlak, jsou na všechno co se v rodině děje dva.
Já nerada vzpomínám na své dětství, protože naši se dost hádali, dlouho pak spolu nemluvili, a mě se nechtělo domů do toho dusna. Byla jsem na to sama, děti se s tím většinou nesvěřují, že to bylo špatné vidí vlastně až s odstupem jako dospělí. Sourozenec mi chybí stále a ještě dnes mám chuť své 83 leté matce to vyčíst, zvlášť , když si myslí ,bych se mohla starat víc.

Moje máma byla adoptovaná a žila jako jedináček s dosti starými rodiči.Proto prý si vždy přála mít hodně dětí...Tak jsme byly 4,já nejstarší,pak o 2,5 a 10 let mladší 2 bráchové a ségra.Já byla jedna ruka s bráchou celé dětství až do vojny,většinou jsme si dost rozuměli.Ségru jsem ráda neměla,pak až mladšího bratra.Dnes se skoro nestýkáme,jen s tím jedním bráchou se vídáme tak 3 x za rok.Opravdu mi to moc nechybí,jsek spíš typ pro klid a někam si zalézt a číst si...Máme dvě děti,starší syn,když se narodila sestra v jeho necelých 3 letech, málem z toho onemocněl,i když jsme ho celou dobu připravovali,že bude mimino,tak teprve,když to viděl,tak z toho byl skoro psotník....Dodnes spolu moc nevycházejí,velmi na sebe žárlili,ale asi do těch 10-11 let si spolu dost vyhráli.Nevím,jestli až my tu nebudeme,budou spolu nějak vycházet,jsou každý dost jiný,tak asi těžko. Rozhodnout se k dalšímu dítěti je vždy jako sázka:buď to vyjde,nebo ne...

Jedináček nemusí být nešťastný a sourozenci si vůbec nemusejí rozumět, to prostě dopředu neodhadneš.

nejsou, vsem jedinackum uprimne zavidim.
mam manzela jedinacka a neznam pohodovejsiho cloveka, nez je on.

Znám lidi, co jsou jedináčci a jsou bezvadní, ale jsou i takoví, co myslí jen na sebe. Většinou jedináčci chtějí víc dětí, protože jim asi opravdu chybělo v dětství sourozenecké pouto. Vztahy nelze jednoznačně dělit na jedináčkovské a více-sourozenecké. Je to vše o lidech. Jsem ze 4 dětí, mám dvě děti, ale jedno bych asi nechtěla. Láska se dá rozdělit i mezi 10 dětí, jen si člověk musí na ně udělat čas a postavit je řádně do života. Nelze se na nic vymlouvat. Přeji správné rozhodnutí, hlavně aby celá rodina byla šťastná a měla se ráda. Je jedno kolik má členů.

PEGG: taky mám segru, mojí nejlepší kamarádku,jsme od sebe o dva a půl roku(ona starší) a vždycky jsme se měly rádi i když jsme povahově každá jiná..vůbec si neumím představit,že bych jí neměla,proto možná si jsou naše děti tak blízký,mám je srovnatlně ráda jako mojeho syna,možná to někomu může připadat divný,ale já to tak mám a myslím,že moje segra s mým synem taky,dokonce mi ho jednou i nakojila,když se u nich manžel s malým zdržel na procházce a malej řval hlady...

Vyrůstala jsem jako jedináček a nějak poznamenaná jem tím nebyla. .
Mám dvě dcery a ty mají po dvou dětech. Mladší i s manželem chtěli jedináčka, ale potom si to rozmysleli.Když dcera čekala druhé dítě, tak mně říkala, že se bojí,že mu nedá tolik lásky jako prvnímu dítěti. Ubezpečil jsem ji, že i kdyby měla 10 dětí, tak každé bude moc milovat. Je to pravda, miluje oba syny stejně a možná, že si pořídí ještě další dítě.
Jeden potomek je pro strach. Neváhej, pořiď si ještě jednoho, uvidíš, že to zvládneš a budete všichni spokojeni.

Vyrůstala jsem se dvěma bratry. Víte, co jsem si jako dítě nejvíc přála? Mít ještě sestru. Sousedi měli čtyři děti, dva kluky a dvě holky a já jim to záviděla. A to jsme byli velmi chudí, bydleli jsme ve dvoupokojovém bytě druhé kategorie, žádný dětský pokoj, hraček jen poskrovnu, maminka byla hodně nemocná, a tak se nám nemohla věnovat tolik, kolik se věnovaly maminky některých mých bohatších kamarádek. Ale já těm bohatším nikdy nezáviděla ani lepší oblečení, ani hračky, ani tu pozornost matek (já měla víc - volnost a maminčinu důvěru), jen sousedovic holkám to, že mají jedna druhou.
V pubertě jsem říkala, že chci čtyři děti, byla to jen póza. Mám dvě a jsem ráda, že je mám. Dcera se mi přiznala, že tak asi do osmi si přála být jedináček, protože ji štvalo, jak je brácha chytrý a jak mu nestačí. Tři roky je na tohle velký rozdíl. Ale pak už byla ráda, že ho má. Nejsou to takoví ti sourozenci, co si pětkrát denně volají a mají se hrozně rádi, ale když jsou spolu, jsou spolu rádi. Vědí o sobě.
Mám dvě kamarádky, kterou jsou jedináčci. Teď je dostihlo stáří jejich rodičů a jsou smutné z toho, že byly samy i na smrt svých otců a že jsou samy na péči o své matky . Jediný klad vidí ve snazším dědickém řízení. To je ale dost málo.

Já jsem jedináček a jako dítě jsem nikdy po sourozenci netoužila. Jsem introvert a jsem ráda sama. Vždycky o prázdninách jsem byla 2 měsíce na chatě se svými bratranci a ačkoliv jsem je měla ráda a bylo mi s nimi fajn, už jsem se ke konci vždy těšila do svojí "samoty". Svůj pokjíček jsem sice nikdy neměla, protože jsme měli moc malý byt, ale i tak to bylo fajn, že mě nikdo neotravoval a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Po sourozencích jsem začala toužit až jako dospělá, hlavně teď, když mi zemřeli oba rodiče, manžel mě opustil a děti se odstěhovaly. Byla bych ráda, kdybych měla někoho blízkého z rodiny, ale zároveň si uvědomuju, že se kolikrát sourozenci ani nestýkají nebo se dokonce nenávidí.

Osobní zkušenost s jedináčkovstvím mám ze strany manžela. Vyrůstal jako jedináček. Ikdyž nechtěně. Měl dva starší sourozence, kteří zemřeli. Jeden hned jako 3-měs. mimino, druhý se narodil co nejdříve jak to šlo, a nešťastnou náhodou utrpěl úraz, a na jeho následky ve 2letech zemřel. Pak v dalším těhotenství tchyně o dítě přišla. Pak dlouho nic a po dalších 11-ti letech se tchyni narodil můj současný muž. Dnes je to stará paní a celý život svého syna milovala nekritickou opičí láskou. Můj muž je natolik rozumný, že si to již v mladé dospělosti kolem 20-ti let uvědomil ale to je tak asi všechno. Na starost o svou svéráznou matku (nyní již 30let vdovu) zůstal sám. Kolikrát říká, že druzí jsou na starosti s rodiči dva a více, a on žádného sourozence nemá. A já mu do toho mohu „kafrat“ jen přiměřeně. Osobně jsem ze dvou dětí, brácha je o 1 a1/2 roku mladší. Bylo to fajn. Původně jsem chtěla 3 děti, ale muž si to nedokázal představit, hlavně tu hmotu, to dělení… jak píše autorka článku. V mém případě, jak v dětství tak u mých dětí, ten mix genů a výchovy dopadl dobře. S bráchou mám dodnes hezký vtah i nyní, horší je to se švagrovu, ale to už je něco jiného…. Mí dva teenagerové jsou zatím v pohodě, žádné schválnosti si nedělají. Jsou od sebe o necelé 3 roky. Brzy si spolu hráli, a to moc hezky, kolikrát i celé hodiny. (v období 6-12 roků) a mezi sebou se mydlili jen přiměřeně. Druhé dítě u nás jsem tedy chtěla já, a muž je nyní rád, ikdyž trochu váhal. A nikdy ani jednou mi to nevyčetl, a má je oba moc rád. Myslím, že je to pro dítě velký vklad do života, když má sourozence, má parťáka a trenažér do života, na mezilidské vztahy. :-)

Mám ségru o pět let mladší, jako děti jsme se rvaly jako koně (většinou natloukla ona mně)
Ale mám ji moc ráda a jsem osudu vděčná, že ji mám, je to pro mne nejbližší člověk A moc mi pomohla, je to právě ona, kdo mi pomáhá zvládat těžkou situaci, ve které se právě nacházím, bez ní bych to možná nezvládla.
Já mám ale dva jedináčky, jsou od sebe 10,5 roku. Ale i přes to si náramně rozumí a mají úžasný vztah.
Takže za mě, sourozence rozhodně ano.

Čím jsem starší, tím jsem radši, že sourozence mám.Ovšem předpokládá to dobré vztahy v rodině..,A to mám spoustu přátel, takže nedostatkem kontaktů rozhodně netrpím.