Jsou jedináčci chudáci? Nechci druhé dítě.
Máme dvouletého chlapečka a manžel začal mluvit o druhém dítěti. Já jsem tím trochu zaskočená, protože samozřejmě jsme vždycky mluvili, že budeme mít dítě, ale nikdy jsme neřešili, jestli bude jedno, nebo dvě. Já sama jsem vždycky chtěla jen jedno dítě a myslela jsem si, že já, jako žena, budu mít v tomhle ohledu hlavní slovo.
Víc dětí nechci z důvodu, že jsem ze čtyř sourozenců, naši nás měli za sebou jako schůdečky, já jsem třetí v pořadí. Na své dětství nemám hezké vzpomínky. Vybaví se mi vždycky jen hádky a rvačky se sourozenci, rivalita a žárlivost. Nevím, čím to bylo způsobené, možná to naši nějak nezvládali. Ale já celé dětství tajně toužila po tom být jedináček, mít svůj vlastní pokojíček, s nikým se nehádat a nervat o hračky. Našeho syna miluji, je to moje zlatíčko a neumím si představit, že ho příchodem sourozence vystavím tomu, co jsem jako dítě prožívala já.
Manžel má pohled z druhé strany. On totiž vyrůstal jako jedináček a říká, že mu bylo hodně smutno a všem ostatním dětem záviděl, že mají sourozence. Podle mě si to idealizoval a žije v té iluzi dodnes. Přemlouvá mne, abychom měli co nejdříve druhé dítě, aby náš chlapeček nevyrůstal jako jedináček, prý tím bude doživotně trpět, stejně jako tím trpí on. Poukazuje na vztahy s mými sourozenci, které, přiznávám, jsou teď v dospělosti dobré, navštěvujeme se a rozumíme si, až teda na jednoho bratra, který je taková černá ovce rodiny.
Nevím, jak se zachovat, protože najít v téhle situaci nějaký přijatelný kompromis je nemožné. Buď ustoupím a druhé dítě bude, manžel bude šťastný a já? Nedokážu posoudit, co by se mnou narození dalšího dítěte udělalo. Neumím si představit, že bych ho milovala stejně, jako svého prvorozeného, mám pocit, že víc lásky už v sobě snad ani mít nemůžu. Anebo si prosadím svou a žádné další dítě nebude a to zase těžce ponese manžel.
Chtěla bych se vás, které máte jedináčka, případně jste samy byly jedináčky zeptat. Je skutečně pravda, že dítě, které vyrůstá bez sourozence, je zákonitě nešťastné a absence takového parťáka mu bude po celý život chybět? Ten tlak ze strany manžela je totiž dost velký, a ne jen od manžela, vyptávají se i rodiče a známí, snad každý se ptá, kdy bude druhé. Připadám si jako vyvrhel, že chci mít jedináčka. Jaký je váš názor a osobní zkušenosti?
15.11.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 76 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsou jedináčci chudáci? Nechci druhé dítě.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
sallie: A ne, druhé dítě nebudeš milovat STEJNĚ - budeš ho milovat JINAK. 
a klidně se může stát, že DRUHÉ dítě budeš milovat jinak a možá víc 
Dvě děti nejsou čtyři děti.
Já bych jedináčka nechtěla.
Mám ségru, téměř o sedm let mladší - moc jsme si jako děti nerozumněly. Dneska je to to nejlepší, co mi rodiče mohli "dát". Děti mám dvě, necelé dva roky od sebe - jsou parťáci, kamarádi. Jeden druhého ochraňuje, učí a taky samozřejmě mlátí a řve na něj. To k tomu prostě patří, nejsou to andělé 
.
Ale když se zeptám, jestli by radši byli bez bráchy? "No mami nejsi blázen? A co bych dělal SÁM?????"
Mám kolegyni v kanceláři, která je jedináček, její manžel je také jedináček a mají jedináčka.
Je mi toho jejich kluka líto. Ano oni se mu věnují, ale on nemá tetu, strýce, sestřenici, bratrance, ale hlavně ani BRÁCHU nebo SÉGRU. Já mám sestru, se kterou jsme se jako malé také rvaly, ale teď jsem ráda, že ji mám a ona doufám taky. 
.jpg)
Mate finance na druhe dite? Mate moznost v budoucnosti omezit treci plochy mezi detmi - dejme tomu tim ,ze by kazdy mel svuj pokojicek a nebo moznost prestehovat vase obydli tak ,ze by deti sdielei nejvetsi pokoj a mely ho rozdeleny na pul, tak aby kazdy mel soukromy a nezakopavali o sebe? A vubec vsechno to co tebe v detstvi stvalo mas dneska moznost omezit tyto treci plochy mezi sourozenci? Pokud si odpovis ano tak nevidim duvod k tomu nemit druhe. Neboj hormony vyresi lasku k diteti za tebe. A deti? hele to ti dneska a ni za 10 roku nikdo nerekne. Muzou se milovat a chovat ja ksiamsky dvojcata a muzou se nenavidet a rvat. S tim nic nenadelas. Muzes pouze ovlivnit okolnosti a milovat je oba dva. Ja bych do toho sla a to nejsem zrovna zhava do deti
Zalezi na kazde z nas. Ja jsem si neumela predstavit, ze bychom meli dve deti, pak zacal manzel nalehat, ze je nejvyssi cas, protoze nam obema tikaji biologicke hodiny - a ted si neumim predstavtit, ze bychom nasi dceru nemeli. Mimochodem sama jsem ze dvou deti, s braskou jsme si dost casto lezli na nervy - ale kdyz doslo na lamani chleba a jeden z nas byl v prusvihu, druhy stal neochvejne po jeho boku.
Jsem jedináček, sourozenec mi občas chybí a chyběl, ale není to žádná tragédie. Jen mi přijde, že Tvé obavy, proč nemít druhé dítě jsou nesmyslné. Určitě bys dokázala milovat i druhé dítě a i pro syna by sourozenec byl přínos. Na druhou stranu, nikde není dáno, že si budou rozumět a budou se milovat.
.gif)
HelenaPa: S tou sobeckostí a hloupostí nemůžu souhlasit,kdyby si neplánévaně neotěhotněla,stála by sis za svým,že mít jedno je ta správná volba
...
Jsem nejstaší ze tří dětí a k bratrům jsem si našla vztah až ve 23 letech, až jsem se stěhovala z domu. Měli jsme jeden pokojík 12 m a neustále jsme si lezli na nervy. Kamarádi mi byli mnohem bližší a rodiče mi to hodně vyčítali. Ale tím, jak k nám přistupovali, to sami způsobili.
Jako dospělá jsem chtěla tři děti. Pak se narodil syn, zjistila jsem, jak nezvládám, jaká je to pro mě hrozná změna a o druhém jsem nechtěla ani slyšet. Co chvíli u nás byli jeho bratranec a sestřenice, byl ve školce mezi kamarádama, nepřišlo mi, že by nějak strádal, navíc jsem si říkala, že já jsem jako dítě bráchy taky nepotřebovala, že mi tehdy byli spíš na obtíž. No a pak jsem neplánovaně znovu otěhotněla a synovi k šestým narozeninám nadělila sestřičku. Když vidím, jak moc ji má rád (a ona ho), vidím, jak jsem byla sobecká a hloupá a říkám si, že jsme si ji měli pořídit dřív.
U mých dvou starších dětí jsme asi měli štěstí, že spolu vycházeli moc hezky od malička, kormě nějaký běžných dohadů měla dcera v starším bráchovi spíš ochránce a i dneska, kdy už bydlí každý jinde, se docela často navštěvujou. Nejmladší dcera je s nimi o 12 a 16 let, takže teď už jí máme doma jako jedináčka, ale s těmi staršími má hezký vztah, rádi se všichni mezi sebou vidí.
Nemyslím si, že jedináček by musel být chudák, ale řeknu čistě svůj subjektivní názor. Já měla vždycky možná až přehnaně strach, že by se někomu z dětí mohlo něco stát - při přecházení silnice, na kole, u vody...Já vím, neměl by člověk na takové věci myslet. Ale kdybych měla dítě jen jedno, znám se, že bych o něj šílela strachy o to víc.
Máme jedináčka,9ti letýho,od začátku jsme s manželem chtěli jedno dítě,takže jsme to neřešili a na blbí otázky od okolí,kdy bude druhý,jsem upřímě odpovídala-nebude,což se shledalo s velikou kritikou o sobeckosti,ale tu jsme přecházeli s tím,že je to naše věc a nikdo nám děti živit nebude,je to jen na nás...náš malej vyrůstá se svým bratrancem a sestřenkou a mají spolu spíš sourozenecký vztah,od mala jsou spolu hodně často,hlavně se sestřenkou s kterou jsou až na pár měsíců stejně starý(od mojí sestry),takže vyrůstali jako dovjčata
...samozřejmě,že nejvíc jedináčky řeší okolí,protože cokoliv provede jedináček,je to tím,že je to sobeckej hajzl,co má všechno pro sebe,nemusí dělit a tak podobně(viz.Zuzilka
)...myslím,že našeho syna vychováváme dobře,až mi spoustu lidí v okolí říká,že jsem na něho zbytečně přísná,ale já už jsme holt takový herodes
...pravda je,že největší problém s jedináčkovstvým má syn
,od jeho pěti let nám velice často vyčítá,že je sám,že by chtěl bráchu nebo segru,jeden čas nás hodně přemlouval,u mě se mu to povedlo,ale manžel nechce bohužel ani slyšet a upřímě,já to vnitřně taky necítím jako mojí nějakou potřebu se dál množit,tenhle nás stav mi vyhovuje,nebudu zastírat,že s jedním dítětem je všechno jednoduší a stejně máme doma pořád nějakýděti,takže rozhodně malej nevyrůstá sám,myslím,že je to spokojený a šťastný dítě a protože zrovna neoplýváme tučným kontem i dárky dostává pouze kdy má nějaký výročí+Vánoce
...takže za mě Adriano,pokud to manžel chce a ty si na vážkách jen kvůli tomu nesmyslu,že nebudeš mít druhý dítě ráda stejně jako první což je krávovina na entou,tak do toho jděte,upřímě,bych se dneska možná rozhodla jinak,občas mi to mrzí,že to druhý nemáme,ale pozdě býka honiti...přeju hodně štěstí v rozhodování
Měla jsem dva brášky, dokonce jsem z dvojčat a nikdy bych nechtěla být jedináček.Bylo to super a nyní jako dospělí, mám tu brášku(druhý je mrtev) navštěvujeme se ,to je báječné.Moje sestřenice byla jedináček a záviděla nám v dětství, tolik toužila po sourozenci, byla často smutná.
Jedináček? jednoznačně ne, je svým způsobem chudák
Adriano, manžel Tě samozřejmě nemůže nutit do druhého dítěte jestli je opravdu nechceš. Ale můžu potvrdit spoustu příspěvků pode mnou. S mladší sestrou jsme se odmalička hádaly, nedokázaly jsme být 5 min. v klidu. Ale byly jsme 2, na rozvod rodičů, na různé další trable v životě. Teď po letech, kdy je nám 28 a 32 let můžu říct, že asi konečně dospíváme a začínáme spolu vycházet a přestože nejsme v nějakém každodenním kontaktu, je fajn vědět, že "je nás víc". Takže neuvažuj nad tím, jestli se děti budou rvát nebo milovat, a kolik lásky budeš mít pro každé... to jsou kraviny. Zamysli se nad tím co cítíš? Opravdu bys nechtěla další mimčo do "party" ? 
A vidím,že i když se občas pochopitelně hádají,tak starší pomůže mladšímu s ůkolem do školy,pokojíček uklízejí společně........
Já jsem ze tří dětí,ano rvali jsme se jako koně......ale nikdy jsem se necítila sama.Sourozenci jsou důležití,už jen z důvodu že si budou spolu hrát a ty budeš mít chvilku času.......Jedináčci mají potom potíže v kolektivu,nejsou zvyklí se dělit o pozornost,o hračky........A sama mám děti dvě.
Já jsem jedináček, teda mám nevlastní sourozence, ale ti přišli až moc pozdě a za okolností které nám stály v cestě tomu si být opravdu blízcí.
Chápu naprosto o čem mluví tvůj manžel, jako dítě jsem byla hodně sama, třebaže jsem měla spousty kamarádů...ty mám dodnes, ale jsou to kamarádi a chybí hlubší pouta. Snažím se ta pouta krmit a nepřerušovat, ale je mi jasné, že je to hlavně moje práce, s rodinou by to bylo o něčem jiném.
Když jsem čekala druhé dítě, taky jsem si nedovedla představit, že ho budu kdy moct milovat stejně jako to první. Když jsem čekala třetí, nedokázala jsem si představit, že je ve mě ještě potenciál na lásku k tomu třetímu. A byl, v obou případech. Láska k dětem se nedělí, ta roste. Jsme v tomhle krásně obdařeni, nemáme té lásky nadělený hrnec který musíme dělit, naopak, čím víc dětí, tím se je ten hrnec větší (i když asi má svoje hranice, s deseti dětma si sama sebe představit už nedokážu )
